ECLI:CZ:US:2007:1.US.247.05.1
sp. zn. I. ÚS 247/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 42, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 Afs 32/2003, 6 Afs 33/2003, 6 Afs 34/2003, rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 38 Ca 410/99, 38 Ca 23/2000, 38 Ca 24/2000, rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 9. 1999, čj. FŘ-5421/1/99, FŘ-4868/1/99, FŘ-3267/1/99, a rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 23. 6. 1998, čj. 82758/98/002911/5212, 82791/98/002911/5212, a ze dne 24. 8. 1998, čj. 101929/98/002911/5212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen "finanční ředitelství") a Finančního úřadu pro Prahu 2 (dále jen "finanční úřad").
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že správce daně, při provádění daňové kontroly, postupoval v rozporu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Finanční ředitelství chyby finančního úřadu nenapravilo, obecné soudy hledaly pouze argumenty pro to, aby rozhodnutí finančních orgánů nemusely rušit. Až do konce lhůty pro podání kasační stížnosti stěžovatel neměl možnost nahlédnout do spisu. Nejvyšší správní soud zpochybnil zásadu, že soud zná právo, protože jako nepřípustné rozšíření původních návrhů označil odkazy na svá vlastní rozhodnutí a nálezy Ústavního soudu, které stěžovatel uvedl až po podání kasační stížnosti. Podobně nesprávně postupoval, podle stěžovatele, i městský soud v případě rozšíření žalobních důvodů. Nejvyšší správní soud nerespektoval svou vlastní judikaturu, např. rozhodnutí č. 290, Sbírka rozhodnutí NSS 8/2004 a rozhodnutí č. 327, téže sbírky 9/2004. Orgány veřejné moci postupovaly formalisticky; zasáhly tak do jeho ústavně zaručených základních práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal, v souladu s ustanovením §42 zákona o Ústavním soudu, vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud sdělil, že námitky stěžovatele, týkající se porušení zákona o správě daní a poplatků, nejsou důvodné. Jeho argumentace, týkající se plných mocí, kterou zastával před městským soudem, se lišila od té, kterou uvedl před Nejvyšším správním soudem. Není pravdivé jeho tvrzení, že Nejvyšší správní soud se nedostatečně zabýval vlastní judikaturou a judikaturou Ústavního soudu. Námitku o nemožnosti nahlížet do správního spisu stěžovatel poprvé uplatnil až v řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovateli byla poskytnuta soudní ochrana a odlišné právní závěry na výklad jednoduchého práva nejsou porušením stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Městský soud uvedl, že stěžovatel nesplnil svou důkazní povinnost v daňovém řízení a pro stanovení daně podle pomůcek byly splněny zákonné podmínky. Procesními námitkami stěžovatele se zabýval a jeho rozhodnutí vycházelo z dokladů obsažených ve správním spise, z jehož obsahu vyplývá, že věc byla posouzena i s ohledem na ustanovení §46 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Finanční ředitelství se nevyjádřilo a Finanční úřad sdělil, že spisový materiál již nemá k dispozici, protože byl postoupen Finančnímu úřadu v Poděbradech, takže se nemůže k ústavní stížnosti vyjádřit.
V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatel uvedl, že námitku o nemožnosti nahlédnout do správního spisu vznesl již ve správní žalobě. Znovu odkázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí městského soudu považuje za nepřezkoumatelné, daňové základy byly stanoveny nepřiměřeně vysoko.
II.
Z rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů bylo zjištěno, že u stěžovatele byla v prosinci 1997 zahájena daňová kontrola daně z příjmu fyzických osob za rok 1993 a v březnu 1998 za léta 1994 a 1995. Při ústních jednáních bylo konstatováno, že příjmy a výdaje v předloženém peněžním deníku za rok 1993 nesouhlasí s údaji v daňovém přiznání za rok 1993. Proto správce daně stěžovatele vyzval k doložení podkladů. Ten v únoru 1998 požádal o prodloužení lhůty k jejich předložení. Poté, co stěžovatel podklady nepředložil ani do konce května 1998, konstatoval správce daně, že daňovou povinnost nebylo možno stanovit dokazováním, proto je oprávněn ji stanovit za použití pomůcek. Finanční úřad poté vydal, dne 23. 6. 1998, dodatečné platební výměry na daň z příjmu fyzických osob za roky 1993 a 1994. Dodatečný platební výměr na daň za rok 1995 vydal 24. 8. 1998. Odvolání stěžovatele proti uvedeným dodatečným platebním výměrům zamítlo finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 2. 9. 1999.
Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel u městského soudu, který jeho žaloby zamítl rozsudky ze dne 25. 7. 2003, pod sp. zn. 38 Ca 410/99, 38 Ca 23/2000, 38 Ca 24/2000. Rozhodl tak po závěru, že daňová kontrola byla řádně ukončena, správce daně jednal se zmocněnými zástupci a podmínky pro doměření daně podle pomůcek byly splněny. Stěžovatel, přes výzvy správce daně, nejen nedoložil vstupní cenu hotelu, z níž uplatňoval odpisy, ale zejména neunesl důkazní břemeno o výši příjmů tak, jak je vykázal v daňovém přiznání.
Kasační stížnosti stěžovatele proti shora označeným rozsudkům městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 6 Afs 32/2003, 6 Afs 33/2003, 6 Afs 34/2003. Námitky stěžovatele (týkající se plných mocí v daňovém řízení a nemožnosti nahlížet do spisu) odmítl jako nepřípustné, protože je neuplatnil v řízení před městským soudem, ačkoliv tak mohl učinit. V době od února do června 1998 byl stěžovatel zřetelně a srozumitelně vyzván k předložení dokladů, z nichž vycházel při stanovení své daňové povinnosti. Ač byl vyzván, nepředložil ani knihu hostů, ani předpis o poskytování individuálních slev ani doklady o platbách v hotovosti za ubytování (za rok 1993 a 1994), neodstranil nesrovnalosti ohledně vedení peněžních deníků za roky 1993, 1994 a 1995. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že stěžovatel k výzvám správce daně žádné podklady nepředložil a že tedy použití pomůcek bylo oprávněné.
III.
Stěžovatel ve své stížnosti a jejích doplněních uvedl dlouhou řadu námitek, které jsou dílem nepřesné (např. námitky týkající se plných mocí, doručování správních rozhodnutí a výzev, příp. úkonů správce daně provedených po skončené kontrole), dílem nepravdivé (pomůcky byly použity nikoli proto, že stěžovatel nesplnil výzvy ve lhůtě osmi dnů, ale proto, že nesplnil výzvy vůbec nebo jen částečně, ačkoli mu byly lhůty několikrát prodlouženy).
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány zasáhly do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. Ústavní soud tedy není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Stěžovatel odkázal na řadu judíkátů Ústavního soudu a patrně se domnívá, že jím zmíněné kauzy jsou co do právní kvalifikace identické, případně že na jeho věc je nutné vztáhnout závěry zde obsažené. Z výše vymezené role Ústavního soudu v ústavním systému České republiky, jakož i ze zmíněných nálezů, je dostatečně zřejmé, že Ústavní soud si vyhrazuje možnost zasáhnout do působnosti jiných orgánů veřejné moci jen zcela výjimečně. Mnohoslovná apologetika stěžovatelových kroků v řízení před finančními orgány a jeho závěry o procesních pochybeních orgánů veřejné moci nejsou s to zvrátit závěr Ústavního soudu o tom, že o výjimečný případ, ve výše uvedeném smyslu, se ve věci stěžovatele nejedná.
Pokud finanční orgány a následně obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli byla, v souladu se zákonem, stanovena daňová povinnost podle pomůcek za situace, kdy přes opakované výzvy nepředložil požadované podklady, nelze jejich rozhodnutí označit za ústavně nesouladné. Ústavně konformní byl i vlastní proces před správními orgány a obecnými soudy, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Jejich eventuální dílčí pochybení nedosahují takové intenzity, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu. Základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 Listiny nebyla porušena. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv ani svobod stěžovatele v přezkoumávané věci, odmítl jeho ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu