ECLI:CZ:US:2007:1.US.2667.07.1
sp. zn. I. ÚS 2667/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem, se sídlem Stodolní 17, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2006, č. j. 5 To 79/2006-901, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 386/2007, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 10. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 46 T 2/2000 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 11. 2006, č. j. 5 To 79/2006-901 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl v celém rozsahu zrušen rozsudek krajského soudu a stěžovatel byl shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle 148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 386/2007 (dál jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel za prvé tvrdí, že byl odsouzen pro krácení cla a DPH za zboží, které dovezl před 1. 5. 2004, což je v rozporu s ustanovením §65 trestního zákona, dle kterého trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný zaniká jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Vstupem České republiky do Evropské Unie došlo k podstatné změně sociálně politických poměrů, clo již neexistuje.
Za druhé stěžovatel poukazuje na délku trestního procesu, kdy trestní stíhání bylo proti němu zahájeno již dne 19. 2. 1998. Od té doby až do současnosti vedl řádný život a uhradil i veškeré nedoplatky, které se týkají případu. Tyto skutečnosti sice odvolací soud vzal v úvahu, nicméně i tak mu vyměřil (byť při spodní hranici zákonných možností) trest. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 721/2006.
Stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, neboť má za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek krajského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelův názor, že zrušením určitých daní či poplatků zaniká i trestnost jejich zkrácení před tímto zrušením, nelze hodnotit než jako zcela absurdní, postrádající jakoukoliv logiku. Pro podrobnější odůvodnění Ústavní soud plně odkazuje na str. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu, který se s touto námitkou řádně vypořádal.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s tím, že mu navzdory délce trestního procesu byl uložen trest, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti co se týče otázky akceptovatelnosti trestu z hlediska testu proporcionality zastává názor, že "jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality" (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04; srovnej též nález sp. zn. II. ÚS 535/03 [veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://www.usoud.cz]). V projednávané věci nicméně nebyl uložen trest nepodmíněného odnětí svobody a citovaná judikatura proto na danou věc nedopadá.
Co se týče otázky kompenzace případných průtahů Ústavní soud konstatuje, že nabytím účinnosti novely č. 160/2006 Sb. zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon 82/1998"), bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž právním předpisem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost, v případech neodůvodněných průtahů v řízení, nárokovat, kromě náhrady škody, i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon. Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním.
Je zjevné, jak stěžovatel i sám připouští, že v projednávané věci obecné soudy při úvahách o trestu v určité míře přihlížely právě i k délce řízení a skutečnostem s tím souvisejícím, avšak vzhledem k uvedenému Ústavní soud nyní nemůže hodnotit, zda k nějakým neodůvodněným průtahům došlo a pokud ano, zda tak učinily způsobem dostatečným k předejití nastoupení kompenzace podle §31a zákona 82/1998.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11.prosince 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu