ECLI:CZ:US:2007:1.US.267.06.1
sp. zn. I. ÚS 267/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 267/06 ve věci ústavní stížnosti J. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2006 č. j. 29 Odo 1334/2005-114, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005 č. j. 16 Co 157/2003-101 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 4. 2003 č. j. 10 C 140/2001-79, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejšímu účastníkovi - Zemědělskému družstvu Zhoř v likvidaci - na uložení povinnosti doložit výši a důvody snížení majetku k transformaci o specifikované částky, doložit správnost odpočtu majetku a stanovit jeho majetkový podíl.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2006 č. j. 29 Odo 1334/2005-114, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005 č. j. 16 Co 157/2003-101 a rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 4. 2003 č. j. 10 C 140/2001-79 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2006 č. j. 29 Odo 1334/2005-114, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005 č. j. 16 Co 157/2003-101 a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 4. 2003 č. j. 10 C 140/2001-79 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále též jen "okresní soud"), jímž bylo rozhodnuto ve sporu, v němž se domáhal, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost doložit výši a důvody snížení majetku k transformaci o specifikované částky, doložit správnost odpočtu majetku a stanovit stěžovateli majetkový podíl. Dodal, že je oprávněnou osobou podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, (dále též jen "transformační zákon" nebo "zákon č. 42/1992 Sb."), a tak se podílel na transformaci vedlejšího účastníka. Stěžovatel poukázal na fakt, že v průběhu řízení před obecnými soudy, jakož i v řízení předcházejících a souvisejících opakovaně upozorňoval, že transformační projekt vedlejšího účastníka obsahoval rozdílné výchozí údaje, po seznámení s obsahem transformačního projektu zjistil, že čisté jmění vedlejšího účastníka určené k transformaci bylo vypočteno částkou 63 171 000 Kč, v této výši bylo odsouhlaseno valnou hromadou a určeno k rozdělení mezi oprávněné osoby. V doplňku transformačního projektu však bylo uvažováno pouze s částkou 47 378 250 Kč a z auditorského protokolu vyhotoveného po schválení transformačního projektu zjistil, že výše jmění vedlejšího účastníka určená k rozdělení mezi oprávněné osoby představuje pouze částku 30 733 900 Kč. Protože má stěžovatel vážné pochybnosti o tom, zda byl transformační projekt vypracován v souladu s platnými právními předpisy, domáhal se, aby vedlejší účastník doložil důvody snížení majetku určeného k transformaci. V další části popsal průběh sporu, v němž okresní soud žalobu zamítl, protože bylo na stěžovateli, aby uvedl správnou výši svého majetkového podílu a domáhal se na vedlejším účastníkovi jejího plnění. S tímto názorem vyslovil stěžovatel nesouhlas v odvolání, krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil, přičemž zdůraznil, že správnost příslušných částí transformačního projektu by byla posouzena jako předběžná otázka ve sporu, v němž by po vedlejším účastníkovi požadoval plnění odpovídající jeho majetkovému podílu, který by si stěžovatel sám vypočetl. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, protože neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné (přitom poukázal na fakt, že stěžovateli byl vyplacen majetkový podíl, že v jiné věci již soud uložil vedlejšímu účastníkovi vyplatit mu majetkový podíl z transformace ve výši 402 000 Kč; pokud s jeho výší nesouhlasil, měl možnost domáhat se přezkoumání stanovené výše, a to třeba i podáním opravných prostředků; neučinil-li tak, sám zanedbal ochranu svých práv, a nemůže se domáhat přezkoumání výše majetkového podílu v jiném soudním řízení).
2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž svoje námitky diferencuje ve dvou směrech. Nejprve brojí proti usnesení Nejvyššího soudu námitkami, že Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy), a porušil tak základní právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Upozornil, že podle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100) si dovolací soud musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel samo řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Podle stěžovatele Nejvyšší soud pochybil tím, že spojil cíle různých soudních řízení, které stěžovatel a vedlejší účastník spolu vedou. V původním řízení se stěžovatel domáhal vydání vypočteného majetkového podílu, kdy nebylo sporu o jeho výši, tudíž nebylo namístě, aby stěžovatel podával opravné prostředky; teprve poté, kdy zjistil okolnosti schvalování transformačního projektu, počal se domáhat určení jeho výše. Posléze stěžovatel formuluje výhrady vůči rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, jež - dle jeho názoru - také porušily jeho základní právo na spravedlivý proces a v konečné míře též jeho právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny), protože odmítly zabývat se podstatou sporu a jeho žalobu zamítly pouze z procesních důvodů (přitom nevzaly na vědomí, že stěžovatel nedisponuje žádnými konkrétními údaji o rozsahu majetku vedlejšího účastníka, že nezná důvody pro určení výše tzv. restituční rezervy, že nemůže zjistit rozsah nároků, na jejichž uspokojení byla tato rezerva použita). Zdůraznil, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že zákon č. 42/1992 Sb. ukládal transformujícím se subjektům řadu konkrétních povinností, na jejichž splnění závisel správný výpočet majetkových podílů oprávněných osob, a že tento proces byl plně závislý na jejich pečlivém splnění. Na rozdíl od obou soudů se domnívá, že jím požadované, byť dílčí povinnosti lze vedlejšímu účastníkovi uložit. Konstatoval závěry soudní praxe, podle nichž řada subjektů nerespektovala zákonný postup a tím zkracovala uspokojení majetkových nároků restituentů a dalších oprávněných osob, výslovně upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdon 777/97 obsahující právní závěr, podle něhož samotný výpočet majetkového podílu má pouze pořádkovou povahu, a připouštějící možnost, aby se oprávněná osoba domáhala opravy výpočtu u družstva, a nebude-li jí vyhověno, může se dovolat soudní ochrany. Na tomto základě je přesvědčen, že pokud soudy zúžily jeho právo na soudní ochranu pouze na žalobu, kterou by se domáhal vyplacení určité částky, způsobily tak stav denegatio iustitiae, protože jsou-li určité skutečnosti, na nichž závisí uplatnění hmotného subjektivního práva, plně v moci druhého účastníka právního vztahu, nelze po nositeli takového práva požadovat, aby formuloval žalobní návrh způsobem odpovídajícím výsledné formulaci obsahu takového práva.
3. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho základních práv a všechna napadená rozhodnutí zrušil.
4. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého, nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
5. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení.
6. Nejvyšší soud, krajský soud i okresní soud ve svých vyjádřeních jen odkázaly na odůvodnění příslušných rozhodnutí a ani jeden z nich neformuloval návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti.
7. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti, ač řádně vyzván, nevyjádřil.
8. Vzhledem k obsahu vyjádření obecných soudů nebylo je třeba zasílat stěžovateli na vědomí a k případné replice.
9. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 10 C 140/01 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi provést výpočet hodnoty jednotlivých kritérií pro plnění oprávněným osobám z čistého jmění žalovaného schváleného k transformaci jeho valnou hromadou dne 6. 11. 1992 ve výši 63 171 000 Kč. K tomu uvedl, že mezi nimi probíhají spory týkající se poskytnutí plnění, jehož podkladem je transformační projekt, avšak tento projekt a listiny z něj v řízení použité obsahují rozdílné údaje. Dokonce se domáhal určení neplatnosti transformačního projektu, tento návrh byl zamítnut, neboť žaloba nebyla správně formulována a doložena. Stěžovatel v době před podáním žaloby z listu č. 12 transformačního projektu zjistil, že čisté jmění žalovaného k transformaci bylo vypočteno částkou 63 171 000 Kč, která byla odsouhlasena valnou hromadou a určena k rozdělení mezi oprávněné osoby. Z doplňku k němu na str. 16 a 17 vyplývá, že k rozdělení oprávněným osobám je uvažována částka 47 378 250 Kč. Z auditorského protokolu, který vznikl až po schválení transformačního projektu, vyplývá, že skutečná rozpuštěná výše jmění žalovaného představuje částku 30 733 900 Kč a z této částky byla rovněž vypočtena jednotlivá kritéria pro plnění oprávněným osobám. Stěžovatel byl přesvědčen, že kritéria pro plnění oprávněným osobám měla být vypočtena z čistého jmění vedlejšího účastníka k transformaci schváleného valnou hromadou dne 6. 11. 1991, a nikoliv z částek, které nebyly valnou hromadou schváleny a jejichž výše není nijak odůvodněna. Vedlejší účastník navrhl, aby soud žalobu "zrušil", a namítl, že transformační projekty byly přístupné k nahlédnutí všem oprávněným osobám, byly určeny osoby k podání vysvětlení, stěžovatel této možnosti nevyužil. Doplnil, že transformační projekt předložený ke schválení valnou hromadou obsahoval základní údaje a předpokládal výpočet majetkových podílů dle vnosových listů. Na návrh transformační rady schválila valná hromada dne 6. 11. 1992 změnu, že způsob výpočtu majetkových podílů bude proveden podle tzv. náhradové vyhlášky. Z tohoto důvodu nemůže stěžovatel uvažovat s hodnotami uvedenými v transformačním projektu, ale s hodnotami, které byly ověřeny auditorem dne 18. 12. 1992 (auditorský protokol nebyl součástí transformačního projektu, ale byl součástí žádosti o zápis transformovaného družstva do obchodního rejstříku). Podle vedlejšího účastníka není pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že žádné změny nebyly valnou hromadou odsouhlaseny, protože dle zápisu ze 2. valné hromady ze dne 6. 11. 1992 byl schválen způsob výpočtu majetkových podílů. Stěžovatel v průběhu řízení změnil žalobní návrh a domáhal se, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost doložit výši a důvody snížení majetku k transformaci o celkem 4 specifikované částky, doložit správnost odpočtu podle ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. a provést stanovení majetkového podílu stěžovatele dle ustanovení §17 zákona č. 42/1992 Sb. Vedlejší účastník namítal nedostatek aktivní věcné legitimace u prvních dvou návrhů, třetí považoval za předběžnou otázku ve sporu o vyplacení částky odpovídající majetkovému podílu.
10. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2003 č. j. 10 C 140/2001-79 žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění konstatoval, že žalobními nároky sleduje stěžovatel jediný cíl, jímž je zjištění případných pochybení v transformačním projektu a v jeho příloze obsahující výpočet majetkových podílů oprávněných osob, a že mu soud slouží jako prostředník, který vahou své autority může pro stěžovatele od vedlejšího účastníka vyžadovat listinné důkazy, případně provádět další dokazování. Okresní soud takové počínání pokládá za odporující smyslu a účelu občanského soudního řízení; má za to, že pokud si je stěžovatel jistý nesprávným výpočtem svého majetkového podílu, je na něm, aby uvedl jeho správnou výši a domáhal se na vedlejším účastníkovi jejího plnění; skutečnosti rozhodné a významné pro posouzení správnosti vypočteného majetkového podílu má stěžovatel k dispozici. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, v němž zdůrazňoval povinnost vedlejšího účastníka vypočíst majetkový podíl a seznámit s jeho výší oprávněné osoby (§9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb.). On byl seznámen pouze s výší majetkového podílu vypočteného na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 6. 11. 1992, v rozporu s tím byl však majetkový podíl snížen auditorským protokolem ze dne 18. 12. 1992. Má tedy za to, že vedlejší účastník postupoval při transformaci družstva v rozporu se zákonem.
11. Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2005 č. j. 16 Co 157/2003-101 prvostupňový rozsudek potvrdil, protože dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Uzavřel, že práva na objasnění a doložení důvodů, které žalovaného a auditora vedly ke snížení majetkového podílu, ze zákona č. 42/1992 Sb. nevyplývají, tedy pod body a) a b) se domáhá uložení takových povinností vedlejšímu účastníkovi, které pro něho ze zákona o transformaci nevyplývají, proto mu je uložit nelze. Pouze v bodě c) připustil možnost úspěchu, ale pouze v případě, že dosud nebyl majetkový podíl ze strany vedlejšího účastníka vypočten - stanoven vůbec (což se nestalo). Pokud byl stěžovatel toho mínění, že výpočet jeho majetkového podílu byl nesprávný, mohl se domáhat soudní ochrany tím způsobem, že by po vedlejším účastníkovi požadoval plnění odpovídající jeho majetkovému podílu ve správné výši, jehož výpočet by sám provedl a oprávněnost jeho požadavku by pak byla soudem posouzena, včetně správnosti příslušných částí transformačního projektu jako otázky předběžné.
12. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť ho shledal nepřípustným, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepovažoval za zásadně právně významné. Nejvyšší soud dále odkázal na rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 777/97, v němž formuloval a odůvodnil, že podle §2 odst. 2 transformačního zákona je schválený transformační projekt pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný, zejména kritéria pro výpočet majetkových podílů. Samotný výpočet majetkového podílu podle §9 odst. 7 transformačního zákona má pouze pořádkovou povahu a jeho závaznost pro účastníky transformace nelze dovodit. Je-li výpočet majetkového podílu nesprávný, může se oprávněná osoba domáhat opravy výpočtu u družstva, a nebude-li jí vyhověno, může se dovolat soudní ochrany. Stejně tak zjistí-li družstvo, že jím provedený výpočet je nesprávný, může jej opravit; jestliže již oprávněné osobě nesprávně vypočtenou vyšší částku vyplatilo, může se domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Od těchto závěrů se soudy obou stupňů v projednávané věci neodchýlily. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovateli nebylo upřeno právo na soudní ochranu, neboť soudy obou stupňů pouze poukázaly na to, že mu byla soudní ochrana poskytnuta v jiném soudním řízení. Sám stěžovatel uvedl, že v jiné věci již soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vyplatit mu majetkový podíl z transformace ve výši 402 000 Kč; pokud s jeho výší nesouhlasil, měl možnost se domáhat v probíhajícím řízení přezkoumání stanovené výše, a to třeba i podáním opravných prostředků. Neučinil-li tak, sám zanedbal ochranu svých práv, a nemůže se domáhat přezkoumání výše majetkového podílu v jiném soudním řízení.
III.
13. Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že stěžovatelův návrh je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení základních práv a konstatuje, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). K porušení práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též k možnému porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny - došlo postupem obecných soudů, protože tyto soudy se odmítly meritorně zabývat stěžovatelovou žalobou, kterou se domáhal nápravy údajně vadného vymezení majetku určeného k transformaci vedlejšího účastníka a na tomto základě stanovení výše jeho majetkového podílu, vše ve smyslu zákona č. 42/1992 Sb., čímž došlo k tzv. odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae. Problematikou některých účinků zákona č. 42/1992 Sb. se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval a v té souvislosti - kromě jiného - připomenul právní postavení oprávněných osob (byť s odkazem především na §13 odst. 3 tohoto zákona) vůči skupině osob, která nedostála svým závazkům, jež pro ni již od roku 1992 z tohoto zákona vyplývaly. Výslovně uvedl, že zemědělská družstva tehdy získala možnost užívat majetek oprávněných osob a výnosů z tohoto majetku; některá z nich jednala ekonomicky i právně poctivě, splnila zákonnou povinnost a vydala majetkové podíly (vycházela z toho, že majetek jim byl svěřen do správy, že není jejich a že je nezbytné jej ve stanovené lhůtě vrátit), byla však i taková, která o svěřený majetek nepečovala - srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 174, vyhlášen pod č. 3/2000 Sb.). V jiné věci Ústavní soud zdůraznil, že ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož "schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný", se pochopitelně uplatní jen za předpokladu, že tento projekt není v rozporu s platným právem; přezkoumání daných okolností plně spadá do pravomoci obecných soudů - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 250/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 35). K tomu nutno dodat, že právo na vydání majetkového podílu nelze zúžit na typickou pohledávku plynoucí s obligačněprávního vztahu, jejíž výši lze bez větších potíží matematicky dovodit. Výše majetkového podílu z transformace je závislá na řadě skutečností, které bylo třeba zohlednit v průběhu přípravy transformačního projektu, tyto skutečnosti nebyly a nejsou oprávněným osobám přístupné, protože jsou v dispozici transformujícího se subjektu. Není proto možné, aby obecné soudy přistupovaly k různým podobám žalob, kterými se oprávněné osoby domáhají přezkumu správnosti transformačního procesu, mechanicky a žaloby zamítaly, pokud se jimi oprávněné osoby nedomáhají vydání majetkového podílu, resp. jeho části v konkrétní sumě. Opodstatněný není ani poukaz obecných soudů na stěžovatelovu možnost domáhat se přezkoumání výše majetkového podílu v předcházejícím řízení, včetně využití opravných prostředků. Je třeba vzít v úvahu, že původně uplatněný požadavek směřoval k uložení povinnosti vyplatit stěžovateli majetkový podíl vypočtený z transformace, jehož výše nebyla žádným z účastníků zpochybňována. Skutečnosti odůvodňující následný požadavek směřující k přezkumu transformačního projektu tak nebyly předmětem tvrzení ani dokazování v tomto řízení a mohly tak tvořit reálný základ pro pozdější samostatný žalobní návrh.
14. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.