ECLI:CZ:US:2007:1.US.2804.07.1
sp. zn. I. ÚS 2804/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného Mgr. Vladimír Partl, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30.11.2004, sp. zn. 3 T 132/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2006, sp.z n. 3 To 31/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.6.2007, sp. zn. 6 Tdo 437/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako „Listina“) a právo na zachování lidské důstojnosti zakotvené v čl. 10 Listiny. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Jak Ústavní soud zjistil, rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30.11.2004, sp. zn. 3 T 132/2003, byli uznáni vinnými obviněný MUDr. J. D. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a obvinění J. N. (stěžovatel), D. S., D. S., L. U. a K. V. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Frýdek-Místek ze dne 27.6.2001, sp. zn. 3 T 125/2001, podle §238 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Frýdek-Místek ze dne 27.6.2001, sp. zn. 3 T 125/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o uložení trestu u obviněných MUDr. J. D., D. S., D. S., L. U. a K. V..
Proti citovanému rozsudku podali odvolání všichni obvinění a v neprospěch obviněného MUDr. J. D. státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31.5.2006, sp. zn. 3 To 31/2006, byl podle §258 odst. 1 psím. b) trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Dále bylo rozhodnuto podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově tak, že obviněný MUDr. J. D. je vinný ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a obvinění J. N. (stěžovatel), D. S., D. S., L. U. a K. V. trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Stěžovatel byl odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 trestního zákona, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Frýdek-Místek ze dne 27.6.2001, sp. zn. 3 T 125/2001, podle §238 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 2 trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 10 000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Frýdek-Místek ze dne 27.6.2001, sp. zn. 3 T 125/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o uložení trestu u obviněných MUDr. J. D., D. S., D. S., L. U. a K. V. Dále byli podle §226 písm. a) trestního řádu obvinění MUDr. J. D., D. S., D. S. a L. U. zproštěni obžaloby, a to pro skutky popsané na str. 10 a 11 rozsudku.
Uvedený trestný čin měl dle odvolacího soudu stěžovatel spáchat tím, že a) společným jednáním (s jednáním obviněného MUDr. J. D., privátním praktickým lékařem) při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou (útoky pod bodem 1-14, 17, částečně 15, 16 na str. 2-3 rozsudku odvolacího soudu), b) společným jednáním (s jednáním obviněného MUDr. J. D.) se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku z pojistné smlouvy, kdy k dokonání trestného činu nedošlo (částečně útoky pod bodem 15, 16 na str. 2-3 rozsudku odvolacího soudu).
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali MUDr. J. D. a stěžovatel dovolání. Dovolání MUDr. J. D. bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a dovolání stěžovatele odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
II.
1) Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. i ust. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva či svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu (poznámka: v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu však Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
2) Z hlediska ústavněprávního lze uvést, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (zejména o výpovědi svědků, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace péče o popálené, zdravotní dokumentaci, četné listinné důkazy dokládající pojistné události, kopie oznámení o pojistné události a pojistných smluv stěžovatele a další listiny poškozených institucí, včetně vyčíslení škody), které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily, vyložily dostatečně zevrubně, tedy v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku o spáchání předmětných skutků stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nijak nedoložil. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění jejich rozhodnutí.
Za tohoto stavu nelze obecným soudům – i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) – nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
3) Ostatně, stěžovatel konkrétně namítal toliko to, že byl uznán vinným pouze na základě skutečnosti, že se v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně odmítl podrobit prohlídce těla jako důkazu. Takové tvrzení stěžovatele však nemá oporu v reálném ději, neboť stěžovatelovo odsouzení nemohlo být a také nebylo sankcí za odmítnutí podrobit se zmíněné prohlídce těla. V rámci trestního řízení je vždy nezbytné prokázat vinu obviněného, a to bez ohledu na to, v jaké míře (ne)poskytuje součinnost. Jak již bylo výše uvedeno, tomuto požadavku soudy v dané věci dostály. To, že stěžovatel prohlídku svého těla odmítl, se zobrazilo toliko do odlišné důkazní situace oproti těm obžalovaným, kteří učinili opačně, takže bylo možné z výsledků prohlídky jejich těla důkazně vycházet. Logickou konsekvencí proto bylo, že závěry soudního znalce v relaci k stěžovateli nemohly vycházet z vlastního vyšetření těla, stěžovatelem odmítnutého, ale především z analýzy jeho zdravotní dokumentace. To obecné soudy správně reflektovaly a v procesu dokazování specifikum případu stěžovatele zobrazily.
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že nebyly splněny zákonné podmínky provedení prohlídky jeho těla podle §114 odst. 1 trestního řádu. Zde nelze neupozornit na to, že se stěžovatel omezil na pouhé formální deklarování takového tvrzení, aniž by jakkoli na jeho podporu argumentoval. Obecné soudy se však otázkou přípustnosti aplikace §114 odst. 1 trestního řádu podrobně a přiléhavě zabývaly; pro stručnost postačí na předmětné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů vydaných v dané věci odkázat (srov. zejména str. 15 odůvodnění rozsudku městského soudu: „… ust. §114 odst. 1 tr. řádu je prohlídce povinen podrobit se každý, je-li nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu, protože v daném věci se má jednat o pojistné podvody spočívající v tom, že by měly být vystavovány nepravdivé lékařské zprávy o rozsahu a vzniku popálenin, je nepochybné, že na těle obžalovaných se mají nacházet stopy trestného činu, kdy stopami trestného činu jsou jizvy po popáleninách.“).
4) Pokud stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu, je třeba uvést, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatele meritorně nezabýval, neboť odmítl dovolání z formální příčiny, tj. že bylo podáno z jiného důvodu než stanoví §265b tr. řádu. Dovolací soud argumentoval tím, že se námitky stěžovatele primárně týkaly správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků stěžovatel až následně dovozoval vady v právním posouzení předmětného skutku. Lze tak dovodit, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem, a tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv nesprávnou aplikací ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se tedy fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud existenci dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv bez konkrétní a bližší argumentace možné není. I když lze do jisté míry souhlasit s názorem, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem bývá v jeho dosavadní rozhodovací praxi někdy nepřiměřeně restriktivní, v daném případě byla situace jiná; argumentace Nejvyššího soudu je totiž případná, logická a přesvědčivá a proto Ústavní soud nevidí důvod, aby ji blíže přezkoumával.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného „základního práva“ garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné „základní právo“ na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje. Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravují právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat neexistuje.
Obdobně postupoval Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 19. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 228/06, nebo ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 598/06.
VI.
Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda senátu