ECLI:CZ:US:2007:1.US.583.06.1
sp. zn. I. ÚS 583/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. I. B. a 2) JUDr. J. B., obou zastoupených JUDr. Věrou Fraňkovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, Vítězná 26, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 6. 2004, čj. 16 C 228/2002 -118, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2004, čj. 13 Co 556/2004 - 150, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, čj. 26 Cdo 526/2005 - 189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud"), kterým byla zamítnuta jejich žaloba na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu žalovaným M. a M. Kolářovým. Rovněž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 9. 2004 čj. 13 Co 556/2004 - 150, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen a konečně navrhli i zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2006, čj. 26 Cdo 526/2005 - 189, jímž bylo jejich dovolání zamítnuto.
V ústavní stížnosti uvedli, že obecné soudy soustředily celé řízení na přechod nájmu bytu žalovaných na jejich dceru, projednaly věc jednostranně, neboť vzaly za základ svého rozhodnutí tvrzení samotných žalovaných a jejich dětí. Vyhnuly se tak skutečnosti, že mezi účastníky sporu existuje smluvní ujednání ze dne 21. 11. 1992 o maximálním užívání bytu v délce 10ti let. Tato smlouva mezi účastníky je platná a soud se touto smlouvou nezabýval. Neposoudil spor mezi účastníky ve všech jeho souvislostech, nepřihlédl k námitkám stěžovatelů a svědeckým výpovědím potvrzujícím jejich tvrzení. Jednostranně se přiklonil k tvrzení žalovaných o přechodu nájmu na jejich děti, i když během řízení byly prokázány skutečnosti o spekulaci s bytem. Stěžovatelé rovněž vyjádřili nesouhlas se závěry soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaných v tomto sporu, v důsledku přechodu nájmu na jejich děti.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl žalobu stěžovatelů na přivolení soudu k výpovědi z nájmu blíže označeného bytu na Táborské ulici č. p. 638/33 v Karlových Varech. Po obsáhlém dokazování vzal za prokázáno, že žalovaní se z předmětného bytu vystěhovali v srpnu 2001. V bytě zůstaly jejich děti - P. a A., které žily s nimi a bydlí v něm doposud. Poté nájemní právo přešlo na A. K., neboť syn žalovaných P. K. je k trvalému pobytu hlášen u své babičky v Karlových Varech. Soud uzavřel, že v daném případě přešlo právo nájmu bytu ze žalovaných na jejich dceru Alenu podle §706 odst. 1 ObčZ. Stěžovatelům se nepodařilo prokázat, že by jejich dcera, v době, kdy se žalovaní z bytu odstěhovali, v tomto bytě nebydlela, eventuálně měla svůj vlastní byt.
Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatelé se domáhali přivolení výpovědi z nájmu bytu, kterou dali žalovaným podle §711 odst. 1 písm. h) ObčZ, tedy proto, že žalovaní byt neužívají bez vážných důvodů. Žalovaní od samého počátku namítali, že ve sporu nejsou pasivně legitimováni, protože poté, co byt opustili, právo nájmu přešlo na jejich děti. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že za splnění podmínek §706 právo nájmu přejde na osoby zde uvedené, v daném případě na děti žalovaných. Souhlasil se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů zamítl. Dovodil mj., že se v dané věci nejedná o nesprávné právní posouzení věci, neboť ustanovení §706 odst. 1 ObčZ bylo uplatněno zcela namístě. Odkázal na svoji judikaturu - rozsudek sp. zn. 26 Cdo 396/2001 nebo sp. zn. 26 Cdo 679/2005. Uzavřel, že pokud se stěžovatelům nepodařilo zpochybnit skutkový závěr, že dcera žalovaných A. K. s nimi bydlela v předmětném bytě ve společné domácnosti, obstojí i právní závěr, že právo nájmu žalovaných k předmětnému bytu zaniklo podle §708 ve spojení s §706 ObčZ, proto nelze žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, ale neuvedli, v čem konkrétně spatřují pochybení soudů. Vyjádřili pouze nesouhlas s prováděním a hodnocením důkazů a s právními závěry obecných soudů. Své výrazně negativní stanovisko blíže nerozvedli. Ústavní stížnost je tak pouze polemikou se závěry obecných soudů, které stěžovatelé odmítají.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně-právním a hmotně-právním rámci. Procesně-právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 OSŘ) způsobem zakotveným v §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Teprve v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud ČR zcela jednoznačně vyložil ustanovení §700 a následujících občanského zákoníku, podle nichž je třeba danou věc posuzovat a výslovně se zabýval i námitkami stěžovatelů (tj. stejnými, jaké uvedli i v ústavní stížnosti). Nejvyšší soud ČR celou věc přehledně a jednoznačně vyložil. Ústavní soud neshledal, že by jeho rozhodnutí (tedy i rozhodnutí nižších soudů) byla ústavně nekonformní.
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv stěžovatelů, tvrzených v jejich ústavní stížnosti, neboť obecné soudy rozhodly na základě dostatečného množství důkazů a svoje skutková zjištění a právní závěry dostatečně, ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu