ECLI:CZ:US:2007:1.US.623.06
sp. zn. I. ÚS 623/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Šolcem, advokátem se sídlem Prokopova 339, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 Afs 47/2005-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb, Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava ČR"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvedl, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") byla zamítnuta kasační stížností, kterou se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004, č. j. 7 Ca 261/2003-19, kterým byla odmítnuta správní žaloba ze dne 17. 10. 2003 na zrušení rozhodnutí ministra financí ČR (dále jen "MF ČR") ze dne 29. 7. 2003, č.j. ZK/117 812/2001, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsahu, ve kterém mu Ministerstvo financí (protokol ze dne 4. 5. 2001, č.j. 391/43 585/2001) umožnilo nahlédnout do spisového materiálu [Poznámka: předmětný spisový materiál se týkal žádosti stěžovatele o přezkoumání daňových rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "FŘ"); tím byla zamítnuta odvolání proti dodatečným platebním výměrům, vydaným na základě daňové kontroly daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 až 1996]. MF ČR v odůvodnění mimo jiné uvedlo, že odvolání stěžovatele směřuje proti rozhodnutí procesní povahy a odvolací orgán je oprávněn zkoumat, zda při rozhodování byly dodrženy zákonné podmínky, pro které nelze umožnit nahlédnutí do spisu podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Prohlásilo mimo jiné, že podle zákona nelze nahlížet do úřední korespondence s jinými státními orgány.
Ústavní stížnost dále obsahuje polemiku s napadeným rozsudkem NSS. Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na svoji stěžejní námitku v kasačním řízení, že v souzené věci žádné řízení neprobíhá a tedy, že "ze samé podstaty věci nelze vydat rozhodnutí, jímž by se toto (neexistující) řízení upravovalo". Úsudek NSS - podle něhož se stěžovatel mýlí, neboť z obsahu správního spisu vyplývá, že v předmětné věci probíhalo přezkumné řízení dle §55b zákona č. 337/1992 Sb., v jehož průběhu bylo stěžovateli odepřeno nahlédnout do listin tvořících součást správního spisu - dle stěžovatele neodráží pravdivě skutkový stav. Stěžovatel uvedl, že každý člověk ´"má vedle jistých řekněme 'hmotných' také základní práva ‚nehmotná' ... a mj. též právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě". Ustanovení §23 zákona č. 337/1992 Sb. a osobní nahlížení do spisu je - dle stěžovatele - jen přímým uplatněním zmíněného a Listinou zaručeného práva. Stěžovatel dále poukázal na to, že je mu známo stanovisko NSS, podle něhož rozhodnutí o odvolání proti rozsahu, v jakém bylo umožněno nahlédnout do spisu, je možné úspěšně před soudem napadnout až v žalobě proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu ve věci. Stěžovatel však za podstatnou okolnost považuje to, že v projednávaném případě byly všechny návrhy na zahájení řízení o přezkoumání, a to čtyřmi samostatnými rozhodnutími Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2001, zamítnuty. Dodává, že v takto "ukončeném" řízení (o nepovolení přezkoumání rozhodnutí postupem dle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb.) proto neexistovalo meritorní rozhodnutí správního orgánu napadnutelné žalobou, ve které by mohl vznést námitku, že mu nebylo dne 4. 5. 2001 umožněno v žádaném rozsahu nahlédnout do daňového spisu. Stěžovatel navíc odmítá "i obvykle navazující úvahu Nejvyššího správního soudu, že za situace, nebylo-li (není-li) vydáno rozhodnutí zasahující do hmotných práv, nemůže být stěžovatel krácen na svých právech, právě jako odepření esenciálního veřejného subjektivního ‚nehmotného' práva".
Stěžovatel se domnívá, že postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR" a čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhuje proto, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2006, čj. 1 Afs 47/2005-49, zrušuje.´
II.
NSS v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel požádal o nahlížení do spisového materiálu v době, kdy na Ministerstvu financí probíhalo přezkumné řízení (dle §55b zákona č. 337/1992 Sb.) o jeho žádosti o přezkoumání daňových rozhodnutí FŘ. Stěžovatel o nahlížení do spisu požádal ve fázi, kdy FŘ spisový materiál spolu se svým stanoviskem postoupilo k vyřízení Ministerstvu financí. K žádosti stěžovatele mu byla předložena k nahlédnutí řada v protokolu konkrétně specifikovaných listin, do nichž chtěl nahlížet, nebylo mu však umožněno seznámit se se stanoviskem FŘ s odkazem na ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Proti neumožnění nahlédnout do tohoto stanoviska pak stěžovatel podal dne 21. 5. 2001 odvolání (následně doplňované dalšími podáními). MF ČR toto odvolání žalobou napadeným rozhodnutím zamítl.
NSS (ve vztahu k této části stěžovatelovy argumentace) uzavřel s tím, že dosavadní judikatura NSS (kterou tento soud plní i úlohu sjednocovatele rozhodovací činnosti krajských soudů) dospěla k závěru, že rozhodování o rozsahu nahlížení do daňových spisů je rozhodováním, jímž se upravuje vedení řízení a které jako takové spadá do výluky z přezkumné pravomoci soudů ve správním soudnictví dle §70 písm. c) s.ř.s.; na tomto právním názoru kasační soud setrvává. Kasační námitka prý proto není důvodná.
NSS zaslal k ústavní stížnosti vyjádření, v němž však v podstatě jen opakuje argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí. Proto je Ústavní soud za podklad svého rozhodnutí nepřijal.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá.
V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 6. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1997, str. 49; sp. zn. III. ÚS 142/98, dále také srov. In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 11. Vydání 1, Praha: C. H. Beck 1999, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však započetím činnosti Nejvyššího správního soudu zásadně skončila.
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy - též - z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivě a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno, takže je plně přijatelné i z hlediska ústavněprávního.
Ústavní soud navíc připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace - v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem - byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 33. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 591). K tomu však v souzené věci nedošlo. NSS - jak bylo již uvedeno - (stejně jako Městský soud v Praze) přehledně a jasně výrok svého rozhodnutí v odůvodnění vysvětlil a rozebral uplatněný kasační důvod, příslušnou právní úpravu a odkázal na svoji funkci sjednocovatele činnosti krajských soudů, jakož i na judikaturu, ze které při právním posouzení souzené věci vycházel.
K jednotlivým stěžovatelem uváděným tvrzením či odkazům Ústavní soud dále uvádí zejména následující.
Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy (podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon) a čl. 4 Ústavy (podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci) - Ústavní soud konstatuje, že porušení tohoto práva nelze z uvedeného rozhodnutí NSS (ale ani Městského soudu v Praze) dovodit. Ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku NSS jasně a zřetelně vyplývá povaha a smysl nahlížení do spisu, jež není právem zasahujícím hmotněprávní sféru účastníka řízení, ale jde o právo, které slouží vlastnímu vedení řízení a k realizaci procesních práv účastníka v řízení. Ústavní soud proto v daných souvislostech považuje stěžovatelovy úvahy o krácení jeho práv, resp. o "odepření esenciálního veřejného subjektivního 'nehmotného' práva" za zavádějící. Ústavní soud zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o nahlížení do spisu za situace, kdy na základě stěžovatelovy žádosti podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb. bylo teprve rozhodováno o povolení přezkumu rozhodnutí FŘ (mimo odvolací řízení), které vydává Ministerstvo financí jako instančně vyšší orgán (a proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky podle ustanovení §55b odst. 5 citovaného zákona připuštěny). Nepovolení přezkumu podle citovaného ustanovení představuje záporné vyřešení mimořádného opravného prostředku a řízení o této žádosti skončilo tedy již v jeho první (povolovací) fázi. Nepovolením přezkumného řízení v meritorní věci (tj. v předmětné daňové věci) nevznikne ani nárok na (nové) rozhodnutí ve věci. Za této situace však nelze dovozovat stěžovatelovo právo (a to ani spektakulárním odkazem na ‚nehmotná' práva) na překonání kompetenční výluky zakotvené v §70 písm. c) s.ř.s. či na jinou kvalifikaci stěžovatelem tvrzeného porušení práva na nahlížení do spisu v řízení, které nebylo ani povoleno.
Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že mu bylo v důsledku odkazu na úkon, jímž se upravuje vedení řízení, upřeno právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. V napadeném rozsudku NSS bylo uvedeno, v čem spočívá a jak je (dostatečně) zajištěno právo na soudní ochranu; jde o pravomoc soudů přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, které mají povahu rozhodnutí konečného. Na tuto argumentaci lze pro stručnost jen odkázat.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR" a čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2007
Vojen Gűttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu