ECLI:CZ:US:2007:1.US.739.06.1
sp. zn. I. ÚS 739/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tylovo nábřeží 367, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2006, čj. 7 Afs 3/2005 - 80, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2004, čj. 30 Ca 269/2002 - 50, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 29. 7. 2002, čj. 2604/02/FŘ/150, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno II ze dne 10. 1. 2002, čj. 2277/02/289960/5414, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby byla zrušena shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně (dále "krajský soud"), Finančního ředitelství v Brně (dále "finanční ředitelství") a Finančního úřadu Brno II (dále "finanční úřad"), pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv ve smyslu čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány jí nezákonně uložily daňovou povinnost, která se týkala nemovitosti, jež činila část jejího vypořádacího podílu při ukončení její účasti ve společnosti s ručením omezeným. Podle stěžovatelky jí byla nemovitost vrácena jako společníku ukončujícímu účast ve společnosti ve vztahu k daňovým zákonům ve smyslu ust. §20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Proto byl tento převod od daně osvobozen. Rozhodnutí správních orgánů a jejich potvrzení obecnými soudy představují, podle stěžovatelky, uplatnění státní moci mimo meze a způsob stanovený zákonem a došlo tak k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 27. 7. 2006, čj. 7 Afs 3/2005 - 80, kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 9. 2004, čj. 30 Ca 269/2002 - 50. Tímto rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 29. 7. 2002, čj. 2604/02/FŘ/150, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti výzvě finančního úřadu ze dne 10. 1. 2002, čj. 2277/02/289960/5414, kterým byla, jako zákonný ručitel, vyzvána k úhradě daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitosti ve výši 26 830,-- Kč. K převodu nemovitosti došlo ze společnosti s ručením omezeným na stěžovatelku podle dohody o ukončení její účasti jako společnice v této společnosti. Předmětnou daň z převodu nemovitosti společnost nezaplatila.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Ústavní soud, vzhledem ke své shora stručně vymezené působnosti, neshledal důvod pro zásah do kompetencí orgánů veřejné moci a pro zrušení jejich rozhodnutí. Stěžovatelka se v podstatě snaží výjimečné pravidlo (osvobození od daně v taxativně vymezených případech - zde u vkladů ve formě nemovitosti vložených do základního kapitálu společnosti s ručením omezeným) aplikovat i u jiných dispozic s nemovitostmi mezi obchodní společností a společníkem v rámci jejich vztahu, týkajícího se vkladu a obchodního podílu. Odůvodnění obou rozsudků obecných soudů, které přezkoumávaly rozhodnutí správních orgánů, jsou zcela srozumitelná. Naprosto zřetelně z nich vyplývá, proč soudy v daném případě shledaly postup správce daně, který vymáhal po stěžovatelce jako ručitelce zaplacení daňového nedoplatku, jako zákonný. Ve světle ústavně konformní interpretace příslušných právních předpisů, aplikované obecnými soudy, se ústavní stížnost stěžovatelky jeví jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelkou naznačenou interpretaci podústavního právního předpisu (§20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb.) dovodit nelze. K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky tak nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu