ECLI:CZ:US:2007:1.US.832.06
sp. zn. I. ÚS 832/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S.,zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Cardou, advokátem se sídlem Brno, Jakubské nám. 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2006, čj. 28 Cdo 603/2006 - 331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2006, čj. 28 Cdo 603/2006 - 331, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud"). Tímto rozsudkem odvolací soud částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově o povinnosti žalovaného Zemědělsko-obchodního družstva Haná "v likvidaci" poskytnout stěžovateli, jako žalobci, náhradu za odstraněné a znehodnocené hospodářské budovy v k. ú. Bochoř v podílu na jmění žalovaného.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh dosavadního řízení ve věci a upozornil na skutečnost, že na žalovaného byl dne 24. 4. 2006 Krajským soudem v Ostravě prohlášen konkurz. Žalovaný, v průběhu řízení před obecnými soudy, zavinil, že poskytnutí náhrady ve věcech, které vlastní, nebylo možné a jeho jmění se obecným soudům nepodařilo zjistit. Tato situace vedla k prohlášení konkurzu a lze oprávněně předpokládat, že tento konkurz bude zrušen proto, že majetek žalovaného nebude postačovat ani k úhradě nákladů konkurzu. V případě, že bude náhrada stěžovatele vypořádána v rámci konkurzu, půjde o poměrné vypořádání v řádu několika procent. K dobrovolnému plnění úpadcem nemůže dojít a tuto částku nelze učinit předmětem řízení o výkonu rozhodnutí. Stěžovateli tak nebude s největší pravděpodobností poskytnuta náhrada žádná, i když obecné soudy dospěly k závěru, že na ni má podle zákona o půdě právo.
Podle názoru stěžovatele, všemi rozsudky v této věci bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Neúplně zjištěný skutkový stav věci, založený v jeho případě nezjištěním jmění žalovaného, ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům, k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu posouzení věci. Obecné soudy nezajistily stěžovateli spravedlivou ochranu jeho práva na náhradu za znehodnocené a odstraněné hospodářské budovy podle zákona o půdě a spravedlivou ochranu jeho oprávněného zájmu na poskytnutí této náhrady žalovaným.
Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 28. 5. 2004, čj. 7 C 36/95 - 238, (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že žalovanému Zemědělsko-obchodnímu družstvu Haná "v likvidaci" byla uložena povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za odstraněné a znehodnocené hospodářské budovy na konkrétně označené parcele v k. ú. Bochoř, v podílu na jmění žalovaného ve výši 290 129,-- Kč a zároveň byla žalovanému uložena povinnost poskytnout dědicům žalobkyně M. S. náhradu za stejné označené věci ve stejné výši. Podstata sporu spočívá v tom, že podle odstupní smlouvy ze dne 24. 11. 1937 se stala právní předchůdkyně žalobců se svým manželem vlastníkem hospodářských budov v k. ú. Bochoř. Tyto hospodářské budovy převzalo do společného hospodářství JZD Bochoř, jehož současným právním nástupcem je žalovaný. Výzva k náhradě za znehodnocené nemovitosti byla podána v zákonné lhůtě, proto jsou splněny předpoklady pro aplikaci §14 odst. 3 a §16 odst. 4 i §28b zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Stalo se tak mezi účastníky nesporným, že žalobci jsou oprávněnými osobami, své nároky uplatnili včas a znehodnocení předmětných staveb vzniklo v době užívání právními předchůdci žalovaného.
Z důvodů, které okresní soud vysvětlil v odůvodnění rozsudku, uzavřel, že jediným řešením je přiznání náhrady v podílu na jmění žalovaného. Svůj výklad opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 483/2000, podle něhož podíl na majetku povinné osoby je třeba chápat jako podíl na tom, co tvoří její majetek. Dospěl k závěru, že porušení povinnosti žalovaného nemůže jít k tíži žalobců, a proto přistoupil k vyjádření podílu na jmění peněžním ekvivalentem. Vycházel ze smyslu zákona o půdě, jímž bylo poskytnout oprávněným osobám náhrady a odškodnění, a z toho, že žalovaný již 12 let odmítá uznaný nárok žalobců uspokojit.
Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovanému uložil povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za odstraněné a znehodnocené hospodářské budovy, v rozsudku řádně označené, v k. ú. Bochoř, v podílu na jmění žalovaného v rozsahu částky 580 258,-- Kč. Ve vztahu k žalobci Josefu Skácelíkovi žalobu zamítl. Nejprve se totiž zabýval aktivní legitimací účastníků řízení a uzavřel, že s ohledem na výsledek dědického řízení je, v odvolacím řízení, aktivně legitimován pouze Ing. J. S. (stěžovatel v řízení před Ústavním soudem). V otázce pasivní legitimace se odvolací soud shodoval se závěrem soudu prvního stupně.
Odvolací soud zrekapituloval průběh dosavadního řízení, konstatoval, že okresní soud uložil žalovanému předložit soupis movitých věcí, včetně jejich ocenění ke dni 24. 6. 1991. Žalovaný tyto doklady nepředložil s tvrzením, že takovými doklady nedisponuje. Podmínky oprávněnosti nároku stěžovatele na náhradu za odstraněné a znehodnocené hospodářské budovy podle §14 a násl. zákona o půdě byly splněny. Jedinou spornou otázkou byla forma poskytnutí náhrady. V souladu s ustálenou judikaturou a s ustanovením §16 odst. 4 zákona o půdě platí, že pokud se účastníci neshodli na peněžitém způsobu náhrady, nemůže soud uložit povinnost k peněžitému plnění. Odvolací soud vyjádřil souhlas s právními závěry okresního soudu, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro rozhodnutí o náhradě ve formě finančního plnění. Okresní soud postupoval správně, pokud vyjádřil podíl na jmění žalobce ve formě peněžního ekvivalentu, rozhodl však nesprávně, pokud současně zavázal žalovaného k plnění ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, neboť tak fakticky rozhodl o finančním plnění.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2006, čj. 28 Cdo 603/2006 - 331, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo zamítnuto. Dovolací soud shledal správnou úvahu odvolacího soudu, že povinnost poskytnout náhradu formou podílu na jmění žalovaného zaplacením peněžité částky je v rozporu s tím, že v dané věci nemůže být peněžitá náhrada přisouzena. Tuto náhradu však nelze obcházet tak, že ve skutečnosti by šlo o náhradu peněžitou. Řešení náhrady za této situace by přicházelo v úvahu jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že žalovaný nemá žádné jmění. V tom poukázal na předchozí judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1323/2004. Neshledal důvodnou námitku stěžovatele, podle které rozsudek odvolacího soudu není vykonatelný. Pokud v něm není stanoven termín plnění, platí ustanovení §162 odst. 2 OSŘ, podle něhož je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci. Výrok vykonatelného rozsudku je pro účastníky závazný. Povinnost žalovaného, stanovená soudem, tedy nastala právní mocí rozsudku odvolacího soudu. Vypořádání tohoto podílu pak bude součástí likvidace jmění žalovaného a způsob jeho realizace v případě, že by nedošlo k dobrovolnému plnění, lze učinit předmětem výkonu rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadl rozhodnutí všech tří obecných soudů tvrzením, že důkazní řízení bylo nedostatečné, vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a tím i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Toto tvrzení neopřel o žádné konkrétní údaje, neuvedl ani, v čem podle něho spočívá nesprávné právní posouzení věci, případně se kterými ustanoveními zákona jsou v rozporu. Důvodem podání ústavní stížnosti jsou pouze obavy stěžovatele, že vzhledem k vyhlášení konkurzu na žalovaného se svého, soudem přiznaného, nároku bude obtížně domáhat.
Jak již bylo mnohokrát judikováno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. V řízení byl proveden dostatek důkazů potřebných k rozhodnutí ve věci a na základě volného hodnocení důkazů obecné soudy dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Vyšly ze skutkových zjištění, se všemi námitkami stěžovatele se vypořádaly a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě a vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku - zákona o půdě. Skutečnost, že obecné soudy považovaly provedené důkazy za dostatečné k vyslovení právních závěrů, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Závěrem lze uvést, že celá věc je poznamenána tím, že žalovaný svým negativním postojem k poskytnutí náhrady stěžovateli způsobil průtahy při celém procesu jednání o zmíněné náhradě škody stěžovatele, a to i v soudním řízení. Tím nepochybně ztížil stěžovateli jeho situaci a způsobil mu nemalé problémy při realizaci jeho, zcela oprávněného, nároku. Tento nárok však obecné soudy stěžovateli jednoznačně přiznaly podle platné právní úpravy a v jejich postupu nebylo shledáno nic protiústavního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu