ECLI:CZ:US:2007:2.US.1389.07.1
sp. zn. II. ÚS 1389/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 1 To 112/2007-52, a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. 1. 2007, č. j. 1 Pp 22/2006-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2007, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo negativně rozhodnuto o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdí, že obecné soudy svým jednáním porušily jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Má za to, že veškeré podmínky podmíněného propuštění splnil, když jeho hodnocení z výkonu trestu bylo bezvadné a splnil i podmínku řádného života na svobodě. Okresní soud ale jeho žádost zamítl, a to pouze z důvodu, že ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku si vybral v neprospěch stěžovatele, že tento nevylučuje okamžitý návrat do dřívějšího životního stylu. Přitom se nezabýval závěry znalce svědčícími v jeho prospěch a nevyhodnotil předchozí podmíněné propuštění v rámci trestu, který byl současným souhrnným trestem zrušen. Dle stěžovatele nebylo ani znaleckého zkoumání jeho osoby třeba.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 1 Pp 22/2006 bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 32 T 5/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 6 To 110/2004 (kterým byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. 34 T 4/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 3 To 205/2000), odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 11 roků a 6 měsíců. Po výkonu dvou třetin tohoto trestu stěžovatel požádal o podmíněné propuštění. Okresní soud v Šumperku jeho žádost napadeným usnesením zamítl. O stížnosti stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který ji jako nedůvodnou zamítl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel sice vyhověl podmínce formální a svým chováním ve výkonu trestu prokázal polepšení, nevyhověl však druhé podmínce obsažené v §61 odst. 1 písm. a) tr.z., že po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, upravené v ustanoveních §61 odst. 1 a §62 tr.zák., je mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit při splnění zákonem stanovených podmínek. Ústavní soud v minulosti v obdobných případech opakovaně konstatoval, že ústavně zaručené právo na vyhovění žádosti o podmíněné propuštění neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru zákonným způsobem odůvodnily (srov. II. ÚS 629/06, III. ÚS 364/06, IV. ÚS 335/06).
V rovině ústavně právního přezkumu tak zůstává k zohlednění toliko hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu) dovozovaného z článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda interpretací příslušných ustanovení nebyly založeny nepřijatelné ústavně právní konsekvence, tj. zda nebyl uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z obecně respektovaných zásad spravedlnosti (srov. III. ÚS 269/99).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatel vyhověl podmínce formální (vykonal dvě třetiny uloženého trestu) a splnil první podmínku stanovenou §61 odst. 1 tr.zák., tj. svým chováním a plněním povinností ve výkonu trestu odnětí svobody prokázal polepšení. Vyslovily však důvodné pochybnosti o splnění druhé podmínky ustanovení §61 odst. 1 písm. a) tr.zák. Vyšly přitom ze závěru vypracovaného znaleckého posudku, dle něhož u stěžovatele nedošlo od doby spáchání posledního trestného jednání k zásadní změně osobnosti. I když znalec nevyloučil možnou adaptaci stěžovatele v krátkodobém či střednědobém horizontu, vzhledem k jeho osobnosti nevyloučil ani návrat k dřívějšímu životnímu stylu, v rámci kterého páchal trestnou činnost. Tomuto názoru nasvědčují i další zjištěné okolnosti, ve vztahu k nimž nabyly závěry znalce na své aktuálnosti (sklon stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti, zjištěný z opisu rejstříku trestů, způsobený následek, který je obsažen v odsuzujících skutcích). Obecným soudům proto nelze vytýkat, že si ze znaleckého posudku vybraly jen závěry, svědčící v neprospěch podmíněného propuštění.
S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud závěr obecných soudů, vyjádřený v odůvodnění napadených usnesení, za výsledek libovůle v rozhodování, což by mohlo věc posunout do ústavní roviny.
Smysl podmíněného propuštění není v tom, aby za dobré chování, případně dobrou práci ve výkonu trestu, byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu, jímž není jen výchova odsouzeného k řádnému životu, ale i ochrana společnosti před pachateli trestných činů a zabránění jim v dalším páchání trestné činnosti. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů. Nelze proto obecným soudům vytýkat, že žádost hodnotily ze všech těchto hledisek a pro jejich posouzení nechaly vypracovat znalecký posudek. Ústavní soud nepovažuje tento posudek, na rozdíl od stěžovatele, za nadbytečný důkaz.
Pokud stěžovatel nalézacímu soudu vytýká, že nezhodnotil předchozí podmíněné propuštění a nepřihlédl k němu, stejnou námitku uplatnil i ve stížnosti a stížnostní soud se s ní ústavně konformním způsobem vypořádal. Na argumentaci stížnostního soudu lze tedy plně odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné k ní cokoli dodávat.
Z důvodů shora uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces nebylo porušeno. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu