ECLI:CZ:US:2007:2.US.235.05
sp. zn. II. ÚS 235/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) I. H. a 2) M. H. zastoupených JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchoveská 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 20/2005, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 4 To 475/2003, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 3 T 248/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 4. 2005 a i v ostatním splňovala všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 39 Listiny.
Z obsahu připojeného spisového materiálu bylo zjištěno následující:
Městský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 3 T 248/2002, stěžovatele vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin stěžovatele I. H. a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu 26 měsíců, a stěžovatelku M. H. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu 15 měsíců. Podle skutkových zjištění soudu se stěžovatel I. H. uvedeného trestného činu dopustil tím, že jako soukromý podnikatel - fyzická osoba - neplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl sraženou daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zúčtovací období měsíce října 1998 do měsíce prosince 2001 v celkové výši 626.816,-Kč, pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za období od měsíce ledna 1998 do července 2002 v celkové výši 787.496,-Kč, a pojistné na zdravotní pojištění za období od ledna 1998 do 20. 9. 2002 v celkový výši 408.354,-Kč. Dále se oba stěžovatelé trestného jednání dopustili tím, že jako členové statutárního orgánu společnosti Habaník - Jatka, s.r.o., neplnili svou zákonnou povinnost za poplatníky odvést za zúčtovací období od r. 1999 do června 2000 daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti ve výši 106.970,-Kč, za období od dubna 1999 do června 2000 pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 72.644,-Kč, a za období od ledna 1998 do června 2000 pojistné na zdravotní pojištění ve výši 306.457,-Kč.
O odvoláních stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 4 To 475/2003, jímž obě odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 20/2005, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Všechny tři rozhodnutí obecných soudů napadli stěžovatelé projednávanou ústavní stížností. Po rekapitulaci uvedených rozhodnutí poukazují na obecné zásady spravedlivého procesu, které nebyly dle jejich názoru v jejich případě respektovány, když jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, při výkladu příslušných ustanovení trestního zákona nepostupovaly v souladu se soudní judikaturou a trestní zákon interpretovaly extenzivně v neprospěch stěžovatelů. V konečném důsledku označily za trestný čin jednání, které dle zákona trestným činem není. Soudy se nevypořádaly s jejich argumentací a v důsledku toho z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Mají za to, že tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními a že z nich v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají. Tvrdí, že jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočují z mezí ústavnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud zopakoval své závěry, k nimž dospěl v napadeném usnesení. Připomněl zásady dovolacího řízení, vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu, a konstatoval, že dovolání stěžovatelů postrádalo kvalifikované námitky. Vyjádření účastníků neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel, a pro něž by bylo nutno je zaslat stěžovatelům k replice.
V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti hodnocení důkazů a následnému právnímu posouzení žalovaného jednání. Stěžovatelé tímto způsobem polemizují se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to ve shodě s obsahem svých opravných prostředků.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, které z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které také ve svých rozhodnutích řádně vyložily a odůvodnily, a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. V tomto ohledu jsou jejich myšlenkové operace výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy.
O tom, že stěžovatelé neodváděli v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně příslušné částky oprávněným příjemcům, nevznikla v průběhu trestního řízení žádná pochybnost a ani v ústavní stížnosti stěžovatelé v tomto směru ničím neargumentují. Jejich stížnost je velmi obecná a frázovitá a neuvádí žádné konkrétní skutečnosti ani právní názory, na něž by bylo možno reagovat. V kontextu s námitkami stěžovatelů uplatněnými v odvolacím a dovolacím řízení se lze jen domnívat, že brojí proti naplnění subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud sice přisvědčil obhajobě, pokud v tomto směru poukazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, upozornil ovšem na to, že jakoukoli právní úvahu je třeba aplikovat v souvislosti s konkrétními okolnostmi projednávaného případu, a dospěl k závěru, že rozhodujícím momentem v dané situaci je délka doby, po kterou se stěžovatelé měli popsaného jednání dopouštět. V tomto směru odmítl akceptovat obhajobu prvního stěžovatele, že byl uváděnými dumpingovými cenami zaskočen po dobu čtyř a tři čtvrtě roku. Rovněž druhá stěžovatelka, u níž délka doby páchání popsaného jednání je asi o dva roky kratší, musela s ohledem na vztah k prvnímu stěžovateli vědět, do jaké situace vstupuje. Z toho seznal minimálně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) trestního zákona.
S touto úvahou odvolacího soudu lze vyslovit souhlas. Trestnost skutku kvalifikovaného podle §147 tr.z. je podmíněna zjištěním, že plátce - zaměstnavatel - měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům (srov. např. nález II. ÚS 490/04). V projednávaném případě stěžovatelé po dobu několika let vyvíjeli podnikatelskou činnost, hradili náklady provozu a vypláceli mzdy zaměstnancům, a to vše v rozsahu, který nepochybně převyšoval finanční částky, potřebné k odvodu v té době splatných srážek. To samo o sobě prokazuje, že měli k dispozici potřebné finanční prostředky, a že je použili nikoli k odvodu povinných plateb, nýbrž k jiným účelům (srov. II. ÚS 201/03, I. ÚS 154/04, I. ÚS 410/02).
Při posuzování trestnosti činu podle §147 tr.z. postačí k prokázání úmyslného zavinění závěr, že pachatel věděl, že neodvedení sražené částky ze mzdy zaměstnanců v termínu, ve kterém k němu mělo dojít, a její použití na jiné účely může způsobit, že tato částka nebude vůbec odvedena oprávněným příjemcům, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Při déle trvajícím jednání je naplnění subjektivní stránky zpravidla zřejmé již z délky doby neplnění zákonných povinností sražené částky odvádět (srov. II. ÚS 201/03). Z dlouhodobého pokračování takového jednání, jak tomu bylo v projednávaném případě, lze spolehlivě dovodit závěr o srozumění pachatele s nastalým následkem. Předpoklad, že by snad stěžovatelé mohli dlužné částky dodatečně v reálně dohledné době vyrovnat, až se zlepší jejich výsledky hospodaření, byl právě s ohledem na tyto hospodářské výsledky naprosto nereálný.
Stran pochybností stěžovatelů o trestnosti jednání (postihovaného od 1. 1. 1998 podle §147 trestního zákona) lze poukázat na nález pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 188, sv. č. 20), posuzujícího ústavnost novelou trestního zákona z r. 1997 zavedené skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 trestního zákona. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení §147 tr. zák. je ústavně konformní, protože chrání důležitý zájem státu na řádném odvedení poplatníkům sražených finančních prostředků.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto zásady byly v projednávaném případě dodrženy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu