ECLI:CZ:US:2007:2.US.2490.07.1
sp. zn. II. ÚS 2490/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem Advokátní kanceláře Fojtášek & Svítek, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2007, č. j. 20 Co 142/2007-45, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Pražské energetiky, a. s., se sídlem Na Hroudě 1492/4, Praha, a 2) BBB spol. s r. o., se sídlem V Olšinách 33, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. září 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 19 Nc 10014/2004-24, ve výroku, jímž bylo povinnému [vedlejší účastník řízení 2)] uloženo, aby soudnímu exekutorovi (stěžovatel) uhradil náklady exekuce, a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti, obsahově shodné se stanovisky a závěry pojatými do odvolání proti usnesení soudu prvého stupně, stěžovatel uvádí, že v daném případě byla exekuce nařízena, aniž by oprávněná jakkoliv zjišťovala bonitu povinné. Za této situace nesouhlasí se závěrem obecného soudu, že zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, oprávněná nezavinila. Napadeným rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce bylo podle něj fakticky rozhodnuto o tom, že zastavení exekuce zavinil stěžovatel, a že je povinen nést její náklady. Tyto právní závěry obecného soudu považuje za zásah do nezávislosti exekutora s tím, že takový přístup k náhradě nákladů exekutora by mohl ve svých důsledcích vést k jeho likvidaci. Konečně stěžovatel obsáhle polemizuje s právními názory obsaženými ve stanovisku Pl. ÚS-st.23/06.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "...základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 33. str. 235; aj.). Se zřetelem na to Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím obecného soudu o uložení povinnosti uhradit odměnu exekutora za provedení výkonu rozhodnutí povinnému. Obecný soud v odůvodnění rozhodnutí odkázal mj. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, a to zcela v souladu s právními názory obsažnými v uvedených stanoviscích.
Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, obdobně jako tomu bylo v případě právně a skutkově podobných ústavních stížností, o nichž bylo rozhodnuto usneseními Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 379/07, sp. zn. IV ÚS 167/07, sp. zn. IV ÚS 378/07, sp. zn. II. ÚS 377/07, I. ÚS 908/07 a dalšími. Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovaně reagovat na jednotlivé námitky stěžovatele a na návrh "revize" citovaného stanoviska pléna. Pro stručnost odůvodnění postačí výše uvedený odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu