ECLI:CZ:US:2007:2.US.257.06.1
sp. zn. II. ÚS 257/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. L. S., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006 ve věci sp. zn. 4 Tz 166/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho mělo být následně porušeno taktéž právo stěžovatele zaručené čl. 8 odst. 2 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců se zařazením do věznice s dohledem a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Proti usnesením obou soudů podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, kterou Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel byl shledán vinným výše uvedeným trestným činem, jehož se dopustil tím, že dne 18. 8. 2000 kolem půl deváté večer se při předjíždění několika vozidel čelně střetl s protijedoucím motocyklem; při střetu došlo ke smrtelnému zranění řidiče motocyklu a k těžkému zranění jeho spolujezdce.
Většina stěžovatelových námitek směřujících proti napadenému rozhodnutí představuje polemiku s názorem Nejvyššího soudu ohledně skutečnosti, že porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného řidiče motocyklu (nerozsvícená světla a vyšší rychlost) nemohly mít vliv na příčinnou souvislost mezi jednáním stěžovatele a jeho trestněprávně relevantním následkem. Stěžovatel má za to, že k dopravní nehodě, jež měla za následek smrt řidiče motocyklu a těžké zranění jeho spolujezdce, by nedošlo v případě, kdyby řidič motocyklu výše uvedeným způsobem neporušil pravidla silničního provozu. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nevěnovaly otázce "spoluzavinění" poškozeného odpovídající pozornost a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Stěžovatel nadto napadá argumentaci odvolacího soudu, postrádající dle jeho názoru jakékoli odůvodnění, týkající se nutnosti spojení uloženého trestu s jeho přímým výkonem.
Po posouzení argumentace ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel svým návrhem napadl zamítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, kterou v jeho prospěch podal ministr spravedlnosti. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti proto musel mít Ústavní soud na paměti, že stížnost pro porušení zákona představuje mimořádný opravný prostředek trestního procesu, jenž však není v dispozici stěžovatele, z kteréžto skutečnosti vyplývají určitá omezení přezkumné pravomoci Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 35, nález č. 174, str. 331 a násl.). Ústavní soud nadto poznamenává, že jakožto orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat faktickou správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, a zásadně není v jeho kompetenci hodnocení právních závěrů tohoto nejvyššího orgánu soustavy obecných soudů. V rámci řízení, jehož vyústěním bylo napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, může proto Ústavní soud pouze přezkoumat, zda v něm nebylo porušeno některé základní právo stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces; prizmatem posuzovaného případu je tedy Ústavní soud toliko oprávněn zkoumat, zda se Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vyrovnal se všemi námitkami, jež ministr spravedlnosti vznesl proti předchozím rozhodnutím a průběhu jim přecházejícího trestního řízení.
Při přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal Ústavní soud žádný důvod, jenž by ospravedlňoval jeho kasační zásah. Nejvyšší soud velmi podrobně, transparentně a logicky vysvětlil, proč míra zavinění poškozeného nemohla mít vliv na existenci příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a smrtí poškozeného. Jak bylo výše předestřeno, Ústavní soud není oprávněn s tímto závěrem polemizovat, a veškeré argumenty stěžovatele, směřující čistě proti na závěrech Nejvyššího soudu postavených premisách, proto nemůže Ústavní soud z pohledu důvodnosti ústavní stížnosti považovat za relevantní.
Zbývající námitky stěžovatele směřují proti rozhodovací činnosti obecných soudů první a druhé instance. Řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízením samostatným, proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 287/04). Ústavní soud tak neměl možnost se touto částí ústavní stížnosti meritorně zabývat.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadený právní názor Nejvyššího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti, proto Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu