ECLI:CZ:US:2007:2.US.415.06
sp. zn. II. ÚS 415/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem Havlíčkova 498, Semily, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2005, č. j. 11 To 235/2005-254, a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 5. 2005, č. j. 2 T 22/2004-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 7. 2006 a i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 2 T 22/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Semilech uznal rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 2 T 22/2004, stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. z. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dále rozhodl o náhradě škody. Učinil tak poté, co jeho první rozsudek v této věci, jímž stěžovatele dle §226 písm. b) tr.ř. zprostil obžaloby, byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové zrušen.
Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že v Rokytnici nad Jizerou ve dnech 2. 5. až 5. 5. 2003 jako jednatel společnosti VTS-Autoslužby, spol. s r.o., Vysoké nad Jizerou, nájemce benzínové čerpací stanice 315 v Rokytnici nad Jizerou, neoprávněně ponechal pro potřebu uvedené společnosti, jejímž je společníkem, části tržeb ve výši 30.677,70 Kč, 1.758,80 Kč, 997,10 Kč a 7.988,90 Kč za prodané pohonné hmoty, kdy tyto měl na základě smlouvy denně odvést, přičemž svým jednáním způsobil pronajímateli čerpací stanice a současně majiteli pohonných hmot společnosti Čepro, a.s. Praha, celkovou škodu ve výši 41.402,50 Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 11 To 235/2005, toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 133/2006, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl odsuzující rozsudek soudu I. stupně a potvrzující usnesení odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že v jeho jednání nelze spatřovat prvky trestnosti, neboť se jedná o vztah obchodně právní. Toto jednání bylo ve vztahu k poškozené firmě projevem výkonu práva na zápočet vzájemných pohledávek mezi obchodními společnostmi. Ačkoli soudům bylo známo, že byly učiněny konkrétní právní kroky předpokládané civilním právem při řešení sporu mezi obchodními společnostmi VTS - Autoslužby, spol. s r.o. a ČEPRO, a.s. (že spory, včetně těch, které byly řešeny trestně právními prostředky, byly vyřešeny soudním smírem), nepřípustně zasáhly tím, že pominuly povahu trestního práva jako "ultima ratio", jehož prostředky mohou být používány až tehdy, když užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu. V tomto směru odkazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4/04, IV.ÚS 469/02 a II. ÚS 372/03. Zdůrazňuje, že se soudy nevypořádaly s tím, že příčinou všech jeho finančních problémů byla krádež tržeb na čerpací stanici zaměstnancem společnosti stěžovatele.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Semilech. Oba tyto soudy plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje trestnost svého jednání a poukazuje na nutnost posuzovat vzniklé majetkové vztahy podle občanskoprávních předpisů a nikoli podle norem trestního práva.
Ze zásady, vyjádřené v článku 39 Listiny, vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Definice trestného činu uvedená v ustanovení §3 odst. 1 trestního zákona považuje za pojmový znak trestného činu i jeho materiální stránku, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí být oba uvedené znaky naplněny.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu i napadených rozhodnutí, soud I. stupně při posuzování otázky, zda jednání stěžovatele je či není trestným činem, učinil potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a poté dospěl k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti naplňují znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, a to jak po stránce formální, tak i materiální. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž vysvětlil důvody, proč stěžovatel jako jednatel a společník firmy, která měla v nájmu čerpací stanici pohonných hmot, nebyl oprávněn k zadržení tržeb poškozené. Stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že vztah mezi jím vedenou společností a poškozenou společností Čepro, a.s., který byl založen obchodní smlouvou, měl být řešen civilním právem a nikoli právem trestním. Soudy obou stupňů správně vycházely z povahy právního vztahu mezi firmou stěžovatele a společností ČEPRO, opírajícího se o Smlouvu o pronájmu a provozu čerpací stanice pohonných hmot, která se stala právě z titulu statutárního postavení stěžovatele ve firmě nájemce dostatečným právním základem jeho osobní odpovědnosti za majetek pronajímatele, včetně té jeho součásti, týkající se inkasovaných tržeb. Stěžovatel tím, že jednal v rozporu s předmětnými smluvními ujednáními, se dopustil trestného jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona, a to jak z hlediska jeho formálních tak i materiálních znaků. Trestní odpovědnosti se nemůže zbavit tvrzením, že důvodem, proč neodvedl poškozené společnosti tržby, byla skutečnost, že jeho zaměstnanec mu z této tržby odcizil peníze, a že si chtěl jednáním, které je mu kladeno za vinu, nahradit provizi, která mu v důsledku řádných neodvádění tržeb nebyla poškozenou společností vyplacena. K této okolnosti se podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud a pro stručnost postačí na toto rozhodnutí odkázat, byť je stěžovatel ústavní stížností nenapadá.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly s tím, že příčinou jeho finančních problémů byla krádež tržeb na čerpací stanici jeho zaměstnancem. Soud I. stupně tuto pohnutku stěžovatele vyjádřil jako výraznou polehčující okolnost tím, že mu uložil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Rovněž poukaz stěžovatele na schválený smír mezi společnostmi Čepro, a. s., a VTS - Autoslužby, spol. s r.o., je nepřípadný, neboť k uzavření smíru došlo až dva roky poté, co byl skutek spáchán. Smírný výsledek řízení před obchodním soudem tak pouze dokládá zvolený způsob vyřešení otázky náhrady škody a nevylučuje odpovědnost stěžovatele z hlediska trestně právního.
Jak již Ústavní soud uvedl shora, je na rozhodnutí zákonodárce, aby určitý druh jednání kvalifikoval jako trestný čin, což je především projevem trestněprávní politiky státu. Ústavní soud ovšem také v řadě svých nálezů konstatoval, že je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů. Proto, pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - ultima ratio - nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. např. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, II. ÚS 372/03). V projednávané věci ovšem (na rozdíl od skutkově odlišných případů, které řešil Ústavní soud v minulosti, a na něž stěžovatel odkazuje) i přes důkladné zvážení občanskoprávní stránky dospěly soudy k závěru o trestní odpovědnosti stěžovatele, s tím, že ve všech směrech naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Jejich právní závěry odpovídají skutkovým zjištěním vyvozeným z provedeného dokazování a proto jsou z ústavního hlediska akceptovatelné.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu