ECLI:CZ:US:2007:2.US.429.06
sp. zn. II. ÚS 429/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti Bohemia důlní, a. s., se sídlem Šafaříkova 371/22, Praha, zastoupené JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, se sídlem Šafaříkova 371/22, Praha, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č. j. 3 Cmo 461/2005-607, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2004, sp. zn. 22 Cm 1454/98, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Města Kašperské Hory, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 12. července 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. března 2004, sp. zn. 22 Cm 1454/98, kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu dobré pověsti, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č. j. 3 Cmo 461/2005-607, kterým bylo k jejímu odvolání řízení ohledně části finančního zadostiučinění zastaveno a rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení v napadeném rozsahu potvrzen. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapituluje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy. Obecným soudům vytýká, že dokazování bylo provedeno selektivně, aniž by bylo odůvodněno neprovedení desítky navržených důkazů, a především znaleckého posudku. Některé důkazy byly mylně interpretovány, a to s ohledem na jejich další procesní osud. Jako pravdivá byla označena i ta tvrzení vedlejšího účastníka řízení, o kterých rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci uvádí opak. Nebyla tedy přikládána dostatečná váha jí navrženým důkazům. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že vědomě nepravdivé a difamující výroky jsou oprávněné, pokud reprezentují společenskou objednávku, pokud není zohledněno, kdo ji vyvolal. Není přitom patrné konkrétní zhodnocení napadených výroků. Obecné soudy se namísto předmětu řízení zabývaly tím, zda stěžovatelka poškozovala životní prostředí, a zda byla oprávněna těžit či upravovat rudu kyanidem či flotačně. Ve vztahu k procesnímu postupu namítá, že vedlejší účastník byl nad rámec zákona soudem vyzván k předložení důkazů k oprávněné obraně podle §50 odst. 2 obchodního zákoníku, a takto navržené důkazy poté soud prováděl. Bylo rovněž pominuto ovlivňování svědků ze strany vedlejšího účastníka řízení, vyplývající z výpovědi svědka H.. Má námitky i proti délce řízení, když průtahům nezabránily ani její stížnosti.
Stěžovatelka k ústavní stížnosti přiložila svazek dokladů, který jí byl po skončení řízení vrácen obecným soudem. V této souvislosti upozornila, že spis obecného soudu nemusí být kompletní, tedy zejména nemusí obsahovat některé důkazy, na které v ústavní stížnosti poukazuje.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 22 Cm 1454/98, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou, doručenou soudu 8. července 1998, domáhala svých nároků vyplývajících z práva z nekalé soutěže a z práva na ochranu osobnosti. Po podání žaloby podala stěžovatelka stížnost na průtahy v řízení, která byla předsedou soudu prvého stupně posouzena jako důvodná, o čemž byla stěžovatelka vyrozuměna dopisem ze dne 23. října 2000, č. j. Spr 6297/2000, s tím, že bude nařízeno jednání, a že předseda soudu dohlédne na to, aby další projednávání probíhalo v souladu s podmínkami obsaženými v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. První ústní jednání se konalo 5. prosince 2000, další pak 17. září 2001, 10. listopadu 2001, 4. března 2002, 17. června 2002, 16. září 2002, 13. listopadu 2002, 29. ledna 2003, 9. dubna 2003, 11. června 2003, 10. září 2003, 19. listopadu 2003, 11. února 2004, a 10. března 2004, kdy byl vynesen rozsudek soudu prvého stupně pod č. j. 22 Cm 1454/98-415. K odvolání stěžovatelky bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2006, č. j. 3 Cmo461/2005-607, jednak řízení ohledně zaplacení částky 47.500.000 Kč zastaveno, a v dalších částech byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
K námitce průtahů v řízení Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování účastníků řízení a zejména stěžovatelky, postupu soudů a případně též podle toho, co je pro stěžovatelku v řízení v sázce [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII]. V posuzované věci je zřejmé, že počínaje prvním ústním jednáním dne 5. prosince 2000 byla ústní jednání nařizována v přiměřených intervalech a jejich množství bylo ovlivněno jednak (věcným i procesním) vývojem věci a dále i množstvím důkazních návrhů. Obojí přitom v podstatné míře svým jednáním ovlivnila právě stěžovatelka, což je pochopitelné s ohledem na povahu a složitost věci, jakož i s ohledem na účel, který tímto řízením sledovala, tj. možnost pokračování v její hospodářské činnosti v prostoru vedlejšího účastníka řízení. Po zahájení prvního ústního jednání soudem prvého stupně tudíž nelze shledat v délce řízení porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na řízení provedené v přiměřené lhůtě.
Jiná je situace pokud jde o dobu, která prvnímu ústnímu jednání předcházela, tj. o dobu 881 dnů (2 roky a 151 dnů) od doručení žaloby do prvního jednání, v níž došlo pouze k výzvě k zaplacení soudního poplatku dne 7. března 2000, a 20. října 2000 k nařízení ústního jednání. Tuto nečinnost stěžovatelka napadla stížností k předsedovi soudu. Jakkoliv tato hierarchická stížnost není formálně účinným prostředkem nápravy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman proti České republice, č. 53341/99, §84, ESLP 2003 VIII) je evidentní, že v posuzovaném případě efektivním prostředkem nápravy byla. Nejen, že předseda soudu dal stěžovatelce za pravdu v jejím názoru na průtahy v řízení zaviněné soudem (prvek zadostiučinění), ale provedl i úkony směřující k odstranění těchto průtahů, které se neminuly účinkem (prvek faktického účinku).
Základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky pod ochranou soudní moci. Proto Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti stojí na stanovisku, že veškerá pochybení orgánů veřejné moci, tedy i pochybení ve vztahu k základním právům a svobodám, lze napravit v řízení před obecnými soudy. Současně Ústavní soud stojí na principu materiálního (tedy nikoliv formálního) pojetí ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto v případě, že došlo k nápravě pochybení ústavněprávní relevance v řízení předcházejícím ústavní stížnosti, anebo pokud zásah do základních práv a svobod takové relevance vůbec nedosahuje, není důvod k aplikaci kasační pravomoci Ústavního soudu.
Protože v řízení před obecnými soudy byla stěžovatelka úspěšná se svojí hierarchickou stížností na průtahy v řízení, nemá Ústavní soud důvod nadále se tímto porušením ústavně zaručeného práva stěžovatelky zabývat.
Ústavní soud dále připomíná, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, kterým přísluší poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Do této jejich ústavně vymezené pravomoci je oprávněn zasahovat jen v případě, že jejich postup či rozhodnutí představují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do aplikace podústavního práva obecnými soudy proto Ústavní soud zasahuje jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). V procesu zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud zasahuje zásadně jen v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 172. str. 315). Ústavní soud nemá důvod se od tohoto ustáleného komplexního právního náhledu odchýlit ani v nyní posuzovaném případě.
Je tedy plně v pravomoci obecného soudu rozhodnout o tom, které důkazní návrhy budou provedeny a které nikoliv, pokud své rozhodnutí přesvědčivě vyloží. Stejně tak hodnocení provedených důkazů - je plně v pravomoci obecných soudů rozhodnout o tom, kterým uvěří, a kterým nikoliv, jakou váhu jednotlivým z nich přisoudí, a jaké skutkové závěry z nich vyvodí, pokud se při této fázi řízení drží zákonných kritérií a své rozhodnutí rovněž přesvědčivě odůvodní. Je tedy ústavně souladné, pokud obecné soudy z určité důkazní situace učiní skutkové závěry, které jsou příznivé pro tvrzení pouze jedné ze stran. Především v situaci, kdy je mezi stranami rozpor právě v tvrzeních o skutkovém stavu, ostatně soud ani jinou možnost nemá. Jinak řečeno základní procesní práva nelze vykládat jako právo na úspěch v řízení nebo v jeho dílčích fázích, nýbrž jako na právo, aby se soud podaným návrhem řádně zabýval (srov. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.).
Jak již bylo výše uvedeno, ve věci proběhlo - zejména díky procesní aktivitě stěžovatelky - rozsáhlé dokazování. Nebyly však připuštěny všechny důkazy, které byly navrhovány. Soud prvého stupně ve svém rozsudku na str. 20 uvedl postačujícím způsobem, které důkazy zamítl a proč. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud byl při zamítání důkazních návrhů veden snahou omezit dokazování na předmět řízení a okruh jeho účastníků, a neprovádět důkazy, které by měly nahrazovat pravomoc soudu. Odvolací soud pak k odvolání stěžovatelky konstatoval, že soud prvého stupně učinil skutková zjištění v potřebném rozsahu (str. 5 rozsudku), čímž se s názorem soudu prvého stupně ohledně zamítnutí důkazních návrhů ztotožnil. Postup obecných soudů se Ústavnímu soudu jeví logický a správný, aniž by jím byla jakýmkoliv způsobem porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky.
Argument o nadměrném poučování vedlejšího účastníka řízení ze strany soudu v neprospěch stěžovatelky je mylný. Vedlejší účastník řízení v rámci své první repliky k žalobě výslovně uvedl, že by se případně jeho jednání dalo posuzovat podle §50 odst. 2 obchodního zákoníku (str. 6 repliky). Na tento odkaz reagoval soud při jednání konaném dne 9. dubna 2003 tím, že vedlejšího účastníka řízení vyzval k doplnění tvrzení a důkazních návrhů k němu. Jednalo se tedy o aplikaci §118a odst. 1 občanského soudního řádu, a tedy o postup v dané situaci možný. Sama stěžovatelka přitom uvádí, že uplatněné nároky z nekalé soutěže vzala zpět až poté.
Oba obecné soudy se při svém hodnocení shodly na tom, že výroky vedlejšího účastníka řízení byly pravdivé, zčásti emotivně laděné, a že jejich pravdivost byla provedeným dokazováním prokázána i s přihlédnutím k následným rozhodnutím správních soudů a na ně navazujícím rozhodnutím správních orgánů. Obecné soudy přitom zařadily výroky vedlejšího účastníka řízení do obecnější diskuse o vhodnosti aktivit stěžovatelky v dané lokalitě, na níž se zčásti aktivně podílela i sama stěžovatelka, a v níž byl vedlejší účastník řízení spíše zdrženlivý. Důsledně přitom odlišovaly vlastní prohlášení vedlejšího účastníka řízení (a jeho představitelů) od toho, jak o uvedené diskusi referovala média. Konečně obecné soudy konstatovaly, že tyto výroky nijak neovlivnily činnost pro stěžovatelku důležitých subjektů. Obecné soudy se tedy s žalobou stěžovatelky řádně vypořádaly, a pokud s jejich názory stěžovatelka nesouhlasí, není to samo o sobě důvodem k ústavní stížnosti. Naopak opakování použité argumentace staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud proto neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu