ECLI:CZ:US:2007:2.US.561.06.1
sp. zn. II. ÚS 561/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. A., občana Srbska, zastoupeného Mgr. Z. H., směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2006, sp. zn. 50 T 425/2006, a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 29. dubna 2006, č. j. 1 KZV 41/2005-474, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni, a 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 17. srpna 2006, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 29. dubna 2006, č. j. 1 KZV 41/2005-474, kterým byl z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu ponechán ve vazbě, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. července 2006, sp. zn. 50 T 425/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že postupem obou orgánů veřejné moci došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Namítá, že usnesení státní zástupkyně o ponechání ve vazbě mu bylo doručeno až 27. června 2006 poté, co postup státní zástupkyně v souladu se zákonem urgoval obhájce u vrchní státní zástupkyně. S ohledem na charakter vazby nepovažuje za možné, aby uvedené rozhodnutí bylo doručováno až po 57 dnech, jakkoliv zákon lhůtu k doručení neobsahuje. Je totiž otázkou, kdy toto usnesení a za jakým účelem bylo vůbec vyhotoveno. Uvažuje, že pokud by mohlo docházet ke dlouhým prodlevám s doručováním usnesení o ponechání obviněného ve vazbě, pak by byl zcela eliminován smysl zákona. Soud se však námitkou v tomto směru vůbec nezabýval a vycházel jen z tvrzení státní zástupkyně. K závěru soudu o tom, že prodleva státní zástupkyně je irelevantní, klade otázku, jak dlouhá prodleva by byla považována za nepřiměřenou. Namítá i průtahy ve vyšetřování, neboť výslechy svědků ze Spolkové republiky Německo byly vyžádány až v důsledku stížnosti stěžovatele na průtahy ve vyšetřování, a to ještě pouze výslechy dvou z devíti osob. Ani těmito průtahy se přitom soud nezabýval. Dovozuje tedy nerovnost zbraní v tom, že je na jedné straně tolerováno státní zástupkyní vše, a na straně druhé není řádně zohledněna jeho obhajoba. Její podstatou je mimo jiné tvrzení, že krycí doklady na jméno D. M. získal od určité policejní složky, pro níž vykonával operativní činnost, a to je mu v posuzované věci vytýkáno jinou policejní složkou, což shrnuje do termínu "válka policistů".
Z listin předložených stěžovatelem a z vyžádaného spisu Krajského státního zastupitelství v Plzni, sp. zn. 1 KZV 41/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v trestním řízení, vedeném proti němu od 20. října 2005 pro pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a), a odst. 4 písm. c) trestního zákona pod ČVS: NPC-18/2005, vzat do vazby usnesením soudkyně Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 22. října 2005, sp. zn. 13 Nt 115/2005. Poté byl ponechán ve vazbě usneseními státní zástupkyně ze dne 23. ledna 2006 a ze dne 29. dubna 2006. Posledně uvedené, jež je předmětem ústavní stížnosti, bylo zasláno telefaxem dne 2. května 2006 na tel. č. 377660331, a doručeno stěžovateli a jeho obhájci 27. června 2006. Ve dnech 26. až 28. června 2006 byl z podnětu obhájce stěžovatele vykonán dohled nad postupem dozorové státní zástupkyně ze strany krajské státní zástupkyně, a v době od 26. června do 8. srpna 2006 byl z podnětu obhájce stěžovatele vykonán dohled nad postupem dozorové státní zástupkyně ze strany státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2006, sp. zn. 50 To 425/2006, byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Plzni označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedl, že se s námitkami v ní obsaženými vypořádal ve svém rozhodnutí, a odkázal na jeho odůvodnění.
Krajské státní zastupitelství v Plzni zaujalo názor, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. V týdnu předcházejícím sobotě 29. dubna 2006 se dozorová státní zástupkyně nacházela na služební cestě v zahraničí, přičemž její přítomnost v uvedenou sobotu v prostorách státního zastupitelství je možné doložit záznamy o uvolnění zabezpečovacího systému budovy. Uvedené usnesení přitom bylo nejbližší pracovní den, tj. 2. května 2006, odfaxováno Věznici Plzeň, což je zaznamenáno. Popírá tedy následné vypracování usnesení napadeného usnesení. Na druhou stranu nijak nezpochybňuje tvrzené průtahy v doručování uvedeného usnesení stěžovateli a jeho obhájci. Ze závěrů dohledových prověrek nadřízených státních zástupců dovozuje neudržitelnost tvrzení, že by dozorové státní zástupkyni bylo tolerováno úplně vše. K vlastnímu trestnímu stíhání stěžovatele uvádí, že působení stěžovatele v pozici informátora u jednoho policejního útvaru nemůže být důvodem, aby jiný policejní útvar proti stěžovateli nepostupoval v souladu se zákonem. Ve vztahu k útěkovému důvodu vazby poukazuje na to, že stěžovatel kromě cestovního pasu znějícího na jeho jméno disponoval i cestovním pasem vystaveným na jméno D. M. s tím, že Policie České republiky vyvrátila, že by stěžovateli posledně uvedený cestovní pas opatřila. Má zato, že i kdyby bylo prokázáno, že uvedený cestovní pas měl pro plnění úkolů zadaných Policií České republiky, je svědecky prokázáno, že tento pas užíval i při činnostech, které s uvedenými úkoly nemohly souviset. Konečně uvedený cestovní pas doposud není v dispozici orgánů činných v trestním řízení. V tom spatřuje obavu z toho, že si stěžovatel při propuštění opatří doklady na jinou totožnost a s ohledem na výši trestu, která mu reálně hrozí, opustí území státu. K předstižnému důvodu vazby bylo uvedeno, že se stěžovatel vytýkané činnosti dopustil takřka bezprostředně poté, co byl propuštěn z výkonu trestu za druhově obdobnou činnost, za niž byl odsouzen ve Spolkové republice Německo.
V replice k vyjádřením účastníků řízení stěžovatel uvedl, že nehodlá polemizovat o činnosti, kterou dozorující státní zástupkyně prováděla v týdnu předcházejícím údajnému vyhotovení rozhodnutí, avšak výlučně jen se zákonností tohoto rozhodnutí a doručení v přiměřené lhůtě. Prokazování faktů vstupem do objektu státního zastupitelství považuje za ponižující a nedůstojné tohoto orgánu. Za nejpodstatnější považuje to, že je ve vazbě od 19. října 2005 a dne 18. října 2006 byla podána obžaloba. V důsledku způsobu doručování usnesení datovaného dnem 29. dubna 2006, bylo za celé výše uvedené období o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodováno státní zástupkyní pouze uvedeným usnesením a usnesením z 23. ledna 2006. Považuje za neslučitelné se zákonem, aby o vazebních důvodech bylo za jeden rok trvání vazby rozhodováno pouze ve dvou případech.
Ústavní soud při své rozhodovací činnosti vychází z toho, že základní procesní práva nejsou samoúčelná a absolutní. Tato práva, stejně jako všechna ostatní základní práva a svobody, jsou obecně omezena svojí podstatou, tj. účelem, kterému slouží. V každém konkrétním případě jsou pak základní práva a svobody určité osoby v souladu s principem přiměřenosti omezena základními právy a svobodami jiných, resp. ústavně oprávněnými veřejnými zájmy. Účelem základních procesních práv je dosažení spravedlivého procesu, nikoliv úspěch každého procesního návrhu (srov. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.).
Ústavní soud je přitom v pozici soudního orgánu ochrany ústavnosti v souladu s principem subsidiarity až posledním orgánem, který je povinen chránit základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Ústavní stížnost je proto nutné chápat jako poslední prostředek nápravy v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Z toho rovněž vyplývá, že pokud dojde v oblasti základních procesních práv k pochybením, je ústavně souladné, pokud k jejich nápravě dojde díky postupům a rozhodnutím jiných orgánů veřejné moci, které disponují kontrolní či nápravnou funkcí.
V nyní posuzovaném případě je zcela zřejmé, že na straně policejního orgánu a jej dozorující státní zástupkyně, došlo k průtahům, resp. řadě za sebou jdoucích procesních pochybení v přípravném řízení. Z ústavněprávního pohledu je přitom irelevantní, že příčiny tkvěly v nekompetentnosti, resp. dočasné absenci, příslušného pracovníka policejního orgánu, resp. v osobních obtížích dozorující státní zástupkyně, která pokud prve uvedené napravovala, tak cestou suplující činnost policejního orgánu, tedy cestou naprosto mimořádnou a v daném případě zcela neefektivní. Rovněž je zcela zřejmé, že jedním ze zásadních pochybení, přesahujících do oblasti základních procesních práv, byla skutečnost, že usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 29. dubna 2006 bylo stěžovateli a jeho obhájci doručeno až 27. června 2006. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že uvedené rozhodnutí státní zástupkyně vypracovala 29. dubna 2006 a následně dne 2. května 2006 zaslala telefaxem věznici, v níž se stěžovatel nacházel, o čemž Ústavní soud nemá pochybnosti. Je přirozené a správné, že se uvedená pochybení projevila v aktivitě stěžovatele, směřující k nápravě postupu policejního orgánu, dozorové státní zástupkyně a v neposlední řadě i k přehodnocení existence vazebních důvodů v tomto světle.
Posledně uvedená aktivita stěžovatele (jeho obhájce) našla svůj odraz v dohledu krajské státní zástupkyně a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, z jejichž výsledků je patrné, že uvedené orgány jednak zjistily a podrobně popsaly jednotlivá procesní pochybení dozorové státní zástupkyně, dále nařídily opatření k nápravě, jejichž provádění následně kontrolovaly, a konečně vyvodily i odpovědnost. Obecný soud, rozhodující o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě, byl tedy konfrontován jak s námitkami stěžovatele v tomto směru, tak s uvedenými dohledy, které vedly k nápravě, byť k jejich konečným závěrům a opatřením v celé šíři v té době ještě nedošlo, tak v neposlední řadě se z toho (avšak nikoliv jen z toho) plynoucí skutečnou procesní aktivitou orgánů veřejné žaloby. Byl konfrontován i s charakterem a kvantitou vytýkaných útoků (jejichž množství se v průběhu vyšetřování rozšířilo) a s tím, že souběžně probíhá v téže věci trestní stíhání dalších osob ve Spolkové republice Německo, a v důsledku toho dochází ke křížovým žádostem o poskytnutí právní pomoci. S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem případu lze tedy považovat za ústavně souladný závěr obecného soudu, že "...uvedená prodleva nepřekročila mez únosnou pro konstatování, že bylo porušeno právo (stěžovatele) na spravedlivý proces a že by .... nebylo možno rozhodnout jinak, než obviněného propustit z vazby na svobodu". Obecný soud se přitom vypořádal i s ostatními argumenty, které stěžovatel vznesl, a které v té době byly patrny ze spisu, přičemž sama skutečnost, že soud zaujal právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, není důvodem k ústavní stížnosti (srov. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že argument stěžovatele o "válce policistů" v souvislosti s existencí cestovního pasu na jméno D. M., se kterým disponoval stěžovatel, byl poprvé uplatněn až při výslechu u obecného soudu před rozhodnutím o stížnosti proti usnesení státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě, a byl dozorující státní zástupkyní následně prověřován.
Ústavní soud souhlasí s právním názorem stěžovatele, že je neslučitelné s podstatou právní úpravy periodického přezkumu vazebních důvodů, aby státní zástupce a potažmo obecný soud rozhodovali ve věci vazby v důsledku prodlevy v doručování rozhodnutí v podstatně větších časových intervalech. Je však třeba současně brát v úvahu, že institut periodického přezkumu vazebních důvodů je jen jedním z prostředků, které mají zajistit průběžné (tj. soustavné) zkoumání trvání vazebních důvodů (srov. §72 odst. 1 trestního řádu), přičemž i v souvislosti s dalšími instituty vazebního řízení jde z ústavněprávního pohledu především o to, aby vazba byla pod efektivní kontrolou ze strany soudu (srov. Pl. ÚS 29/98 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 14. N. 83. str. 195 - č. 138/1999 Sb.).
Ústavní soud však současně připomíná, že je v souladu s principem iudex non reddit plus quam, quod petens ipse requirit, resp. ultra petitum partium iudex condemnare non potest, vázán návrhem stěžovatele. Nezabýval se proto tím, zda rozhodnutím o ponechání stěžovatele ve vazbě, které následovalo po rozhodnutí napadeném ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neboť proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje. Jen v tomto rozhodnutí mohlo přitom být posouzeno, zda došlo k porušení práv stěžovatele, neboť proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost nesměřovala.
Z toho Ústavní soud uzavírá, že podstata základních práv stěžovatele, v souvislosti s jeho vazbou v posuzovaném období, byla zachována i přes pochybení ze strany dozorové státní zástupkyně ohledně doručování rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu