ECLI:CZ:US:2007:2.US.666.06
sp. zn. II. ÚS 666/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Ing. M. Ch., zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce 16, o ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. července 2006, č. j. 29 Odo 499/2005-54, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 8 Cmo 296/2004-20, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2004, č. j. 50 Cm 16/2004-10, a o návrhu na zrušení §220p odst. 1, a §220p odst. 4, věta čtvrtá, zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, takto:
Ústavní stížnost i návrh na zrušení ustanovení §220p odst. 1, a §220p odst. 4, věta čtvrtá, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Žalobce (stěžovatel) se domáhal přezkumu výše vypořádání vůči žalované (CE WOOD, a. s.). Žalobu odůvodnil tím, že v době od 1. března 2002 do 9. prosince 2003 byl akcionářem právního předchůdce společnosti, která zanikla bez likvidace převedením obchodního jmění na hlavního akcionáře podle §220p obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."). Hlavní akcionář vyplatil bývalým akcionářům zaniklé společnosti vypořádání ve výši 7,899 Kč za akcii o jmenovité hodnotě 10 Kč. Podle žalobce došlo převodem obchodního jmění k převzetí alikvotních podílů drobných akcionářů na rozsáhlém, zejména nemovitém majetku původně lesních společností, za pouhý zlomek jeho skutečné tržní hodnoty. Výše vypořádání je podhodnocena a přiměřené vypořádání se podle žalobce blíží částce 50 Kč za jednu akcii.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. dubna 2004, č. j. 50 Cm 16/2004-10, řízení ve věci žaloby na přezkoumání a určení správné výše vypořádání v penězích zastavil s ohledem na námitku žalované, že věc má být projednána v řízení před rozhodci.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 8 Cmo 296/2004-20, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že podle §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při jeho prvním úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví. Při posuzování otázky významu rozhodčí doložky ve smlouvě o převzetí obchodního jmění pro řízení o určení správné výše vypořádání vyšel odvolací soud z toho, že právo na přiměřené vypořádání v penězích a přezkum jeho výše mají minoritní akcionáři zanikající společnosti [§220p odst. 2, §220k odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.")]. Toto právo nesvědčí ani zrušované společnosti, ani hlavnímu akcionáři, který přebírá její obchodní jmění. Pokud by soud přisvědčil názoru žalobce, podle něhož jej rozhodčí doložka ve smlouvě, jejíž stranou není, nezavazuje, právní úprava §220k odst. 1 věta třetí obch. zák., by postrádala jakýkoli smysl. Zákon by totiž umožnil stranám smlouvy řešit v rozhodčím řízení spory o nárok, který nemají. Ve prospěch výkladu, podle něhož je rozhodčí doložka ve smlouvě o fúzi nebo o převodu obchodního jmění závazná i pro akcionáře, který ovšem není smluvní stranou této smlouvy, svědčí i systematické zařazení tohoto ustanovení do §220k obch. zák., které upravuje práva akcionáře a nikoli práva či povinnosti zanikající společnosti a jejího nástupce. Výklad, podle něhož je případnou rozhodčí doložkou ve smlouvě o fúzi nebo o převodu obchodního jmění vázán akcionář, který není stranou této smlouvy, ostatně odpovídá i účelu úpravy práva akcionáře na přiměřené vypořádání a na přezkum jeho výše (§220p odst. 2, odst. 4, §220k odst. 1, 5, 7 obch. zák.) a pravidlu rozumného uspořádání vztahu všech zúčastněných stran složitého procesu přeměny společnosti, jehož klíčovým a obtížným problémem je určení výměnného poměru akcií a případné výše doplatků k těmto akciím (v případě sloučení nebo splynutí společnosti) nebo určení výše přiměřeného vypořádání v případě převodu obchodního jmění na hlavního akcionáře. Tato úprava podle odvolacího soudu není v rozporu s principem práva na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nejen proto, že rozhodčí nálezy a jejich výkon podléhají soudní kontrole, ale rovněž proto, že stanovení výměnného poměru, výše dorovnání a výše přiměřeného vypořádání je především odbornou otázkou. Podle odvolacího soudu rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem, má pro spory o majetkové nároky akcionářů zanikající společnosti z procesního hlediska obdobné procesní účinky jako rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky řízení podle §2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, a je překážkou dalšího postupu v tomto řízení, pokud nejsou splněny předpoklady stanovené ve druhé větě §106 odst. 1 o. s. ř.
Následné dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. července 2006, č. j. 29 Odo 499/2005-54, zamítl. Nejvyšší soud uvedl, že soulad uvedené právní úpravy s ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. již přezkoumal Ústavní soud, který uzavřel, že tato právní úprava není s tímto ustanovením v rozporu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. III. ÚS 84/2005). S tímto závěrem i jeho odůvodněním se Nejvyšší soud ČR ztotožnil. Pokud pak dovolatel namítal, že v projednávané věci je důvodem porušení jeho ústavou zaručených práv to, že smlouvu obsahující rozhodčí doložku "uzavíraly stejné osoby, když vedení představenstev obou společností byla shodného složení", dovolací soud dospěl k závěru, že takový stav nezákonnost uzavřené smlouvy nezakládá, neboť tuto smlouvu sice uzavírala představenstva obou společností, ale až poté, co její návrh schválily jejich valné hromady (§220p odst. 3 a §220a odst. 1 obch. zák.), které tedy jedině mohly rozhodnout o obsahu této smlouvy.
Stěžovatel v poměrně obsáhle odůvodněné stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny , jakož i porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a čl. 95 odst. 1 a 2 Ústavy ČR. Stěžovatel vychází z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/05, podle něhož sice postavení akcionáře s sebou nese určitá rizika spočívající v možném omezení nebo v zasahování do jeho vlastnického práva, avšak dle názoru stěžovatele není možné, aby takové omezení či zásah do vlastnického práva minoritního akcionáře mohlo spočívat v jednostranném zbavení vlastnického práva minoritního akcionáře ze strany akcionáře majoritního, aniž by přitom byly splněny podmínky stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. V daném případě tyto podmínky splněny nebyly, neboť nebyla naplněna ani podmínka veřejného zájmu, ani podmínka zbavení vlastnického práva za adekvátní náhradu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na existující praxi, kdy výši náhrady určuje znalec, který je jmenován soudem na návrh společnosti ovládané hlavním akcionářem, přičemž je fakticky odměňován za zpracování znaleckého posudku ze strany hlavního akcionáře. Minoritní akcionáři se tak dostávají do situace, kdy výše částky stanovené na vypořádání závisí na posouzení znalcem zvoleným hlavním akcionářem a v případě, že se minoritní akcionáři budou chtít jeho ocenění bránit, jsou vystaveni rozhodování rozhodcem, rovněž zvoleným hlavním akcionářem. Minoritní akcionáři tak prakticky ztrácí jakoukoliv efektivní možnost obrany proti zneužití práva. V usnesení, sp. zn. IV. ÚS 720/01, Ústavní soud zdůraznil, že minoritním akcionářům by mělo být zaručeno poskytnutí přiměřeného vyrovnání v penězích s možností přezkumu v řízení před nezávislým a nestranným soudem, v němž mohou řádně uplatňovat svá procesní práva. Za tento nestranný a nezávislý soud nelze považovat rozhodce zvoleného fakticky protistranou, když minoritní akcionáři nemohou ovlivnit znění případné doložky. Rozhodčí doložka je tak v rozporu s §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), který počítá pouze s tím, že strany mohou dohodnout, že o sporech mezi nimi bude rozhodováno v rozhodčím řízení.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na rozpor v rozhodovací praxi Ústavního soudu, který spatřuje v tom, že zatímco v usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01 Ústavní soud zdůraznil nutnost garantování možnosti požadovat přezkum přiměřenosti nabídnutého vyrovnání v penězích, v jiných rozhodnutích, která na toto usnesení odkazují, však rozhodl v rozporu s tímto konstatováním, neboť umožnil rozhodování o nárocích minoritních akcionářů v rámci řízení před rozhodcem.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí jednak proti tomu, že smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem a v ní obsažená rozhodčí doložka vyloučila z rozhodování o přezkoumání výše vypořádání obecné soudy, jednak i proti samotné praxi určování znalce soudem na návrh společnosti, kdy dle názoru stěžovatele není zaručena jeho nezávislost. Tyto skutečnosti jsou dle názoru stěžovatele v rozporu s právem na spravedlivý proces a ve svém důsledku mohou vést k porušení práva na ochranu vlastnictví. Ústavní soud se k obdobné problematice v minulosti vyjadřoval v několika rozhodnutích, z nichž některá stěžovatel i cituje. Jedná se zejména o usnesení, sp. zn. III. ÚS 84/05, na jehož závěry lze poukázat a zopakovat je i ve stávající věci. Přestože se citované usnesení zabývalo souladem §220k odst. 1 obch. zák. s čl. 36 Listiny, podstata problematiky ve stávající věci je prakticky totožná, neboť stěžovatelem napadená úprava a z ní vyplývající postup soudů vychází rovněž z §220k odst. 1 obch. zák., poněvadž §220p odst. 4 obch. zák. na něj odkazuje. Proto je možné závěry vyplývající z tohoto usnesení, které se týkají §220k odst. 1 obch. zák., vztáhnout v této části na stávající věc.
Rozhodnutí, která stěžovatel napadá v ústavní stížnosti, byla vydána na základě §106 odst. 1 o. s. ř., ve kterém se stanoví, že jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje, nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí však účastníci neprohlásili, že na smlouvě netrvají a podmínky podle §106 odst. 1 věta druhá o. s. ř., za nichž soud věc projedná, dány nebyly, a proto soud postupoval v souladu se zákonem, když řízení zastavil.
Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím krajského soudu o zastavení řízení, následným potvrzujícím rozhodnutím vrchního soudu, a konečně zamítnutím dovolání Nejvyšším soudem ČR k neústavnímu omezení práva stěžovatele jako akcionáře na soudní ochranu nedošlo, neboť možnosti právní ochrany jeho majetkových práv spojených s vlastnictvím akcií mu zůstaly přiměřeně zachovány. Pokud stěžovatel nebyl spokojen s obsahem smlouvy o převzetí, mohl do tří měsíců ode dne konání předmětné valné hromady podat u soudu žalobu na vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí, která musí být spojena s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění (§183 obch. zák. ve spojení s §131 obch. zák.). Předmětem soudního přezkumu by v tomto řízení byla otázka, zda byly splněny všechny zákonem stanovené povinnosti podmiňující bezvadnost procedury převodu jmění, zatímco řízení podle §220p obch. zák. se zabývá výlučně otázkou výše přiměřeného vypořádání v případě převzetí společnosti majoritním akcionářem. Pokud by stěžovateli vznikla škoda v důsledku rozhodnutí valné hromady, které je v rozporu s právními předpisy, zakladatelskou listinou nebo stanovami společnosti, mohl by pak dle ustanovení §131 odst. 4 obch. zák. uplatnit právo na její náhradu a na přiměřené zadostiučinění. Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatel využil možnosti postupovat uvedeným způsobem. Jinak tedy nezbývá, než zopakovat, že rozhodčí doložka, uvedená ve smlouvě o fúzi, zavazovala i stěžovatele.
Pokud stěžovatel namítal porušení práva na ochranu vlastnictví, které spočívá v tom, že minoritní akcionáři mohou být fakticky vyvlastněni bez náhrady, Ústavní soud se s touto námitkou neztotožňuje. Procedura převzetí společnosti majoritním akcionářem včetně stanovení přiměřeného vypořádání v sobě skrývá dostatek institucionálních záruk pro to, aby minoritní akcionáři obdrželi spravedlivé a přiměřené vypořádání. Stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje praxi jmenování znalců pro vyhotovení znaleckého posudku, přičemž namítá, že znalec jmenovaný soudem většinou na základě návrhu majoritního akcionáře, který je odměňován společností, tedy opět majoritním akcionářem, neskýtá dostatečné záruky pro vyhotovení objektivního znaleckého posudku. V prvé řadě je třeba uvést, že znalec navržený společností nemusí být soudem jmenován. Už tato okolnost v sobě nese prvek ingerence ze strany soudu, který může odstranit možnost ovlivnění vypracování znaleckého posudku ze strany majoritního akcionáře. Minoritní akcionáři se rovněž mohou domáhat odpovědnosti za škodu po znalci ve smyslu §220p odst. 3 ve spojení s §220l obch. zák. Dále je možné poukázat na znění zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje, že znalec je povinen vykonávat znaleckou činnost řádně (§8 citovaného zákona) a zavazuje se vykonávat znaleckou činnost nestranně (§6 odst. 2 citovaného zákona), přičemž sankcí za porušování svých povinností může být vyškrtnutí ze seznamu znalců. Znalec se konečně vystavuje i nebezpečí trestního stíhání, pokud by podal nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek (§175 trestního zákona). Celá právní úprava tak představuje dle názoru Ústavního soudu dostatečnou záruku pro vypracování objektivního posudku. V pouhé skutečnosti, že existují různé oceňovací metody, na základě kterých lze dospět k rozdílnému ohodnocení, nelze spatřovat nic protiústavního.
Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud v předchozích rozhodnutích neshledal, že by samotný §220k odst. 1 obch. zák., který umožňuje přezkoumání výměnného poměru akcií a určení výše dorovnání v penězích v rozhodčím řízení, byl protiústavní.
Jestliže tedy procedura zajišťující přiznání přiměřené náhrady, tedy jak samotné vypracování znaleckého posudku, tak i přezkoumávání výše této náhrady rozhodci, není v rozporu s ústavně zaručenými právy, nelze ani hovořit o tom, že by tímto postupem docházelo k porušení práva na ochranu vlastnictví vyvlastňováním minoritních akcionářů. Je proto nadbytečné zkoumat, zda je dán veřejný zájem, který by vyvlastnění odůvodňoval.
Nelze přisvědčit ani návrhu stěžovatele na předložení věci k rozhodnutí plénu s ohledem na údajný rozpor v rozhodovací praxi. Rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 720/01, především není nálezem, jak stěžovatel sám správně podotýká, takže není prostor k uplatnění postupu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Dále nelze ani o rozdílné praxi hovořit, neboť v uvedeném rozhodnutí je sice uvedeno, že minoritním akcionářům má být garantována možnost požadovat přezkoumání této přiměřenosti nabídnutého (poskytnutého) vyrovnání v penězích v řízení před nezávislým a nestranným soudem, ale tento závěr je třeba interpretovat šířeji, tzn. že sem spadá i rozhodování v rozhodčím řízení, které by mělo obdobně jako řízení soudní zabezpečit vydání spravedlivého rozhodnutí. Samotná výše vypořádání sice není přezkoumatelná soudy, ale rozhodci jsou při svém rozhodování povinni postupovat podle zákona o rozhodčím řízení, takže nejde o svévolné rozhodování, ale rozhodování podle předem stanovených pravidel nezávislými osobami (arbitry).
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Jestliže byla ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i na návrhu zrušení ustanovení §220p odst. 1, a §220p odst. 4, věta čtvrtá, obch. zák. Ústavní soud dříve dovodil (viz sp. zn. III. ÚS 101/95), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu