ECLI:CZ:US:2007:2.US.714.06
sp. zn. II. ÚS 714/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. G. V., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem, se sídlem Legerova 60, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, sp. zn. 7 To 429/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2006, sp. zn. 29 T 64/2006, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. října 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2006, sp. zn. 29 T 64/2006, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, sp. zn. 7 To 429/2006, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Tvrdí, že vedením řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že se nezabývaly jeho námitkou dobré víry, že se při částečném plnění vyživovací povinnosti nedopouští trestného činu, protože v téže věci bylo jeho trestní stíhání usnesením policejního orgánu ze dne 30. listopadu 1999 odloženo a zahájeno bylo až 20. října 2003. Trestní stíhání přitom považuje za promlčené, neboť podle §67 odst. 3 písm. a) trestního zákona se promlčení trestního stíhání přerušuje sdělením obvinění, ale jeho trestní stíhání nebylo zahájeno sdělením obvinění. Nebyla nijak vyvrácena jeho obhajoba o objektivní nemožnosti plnit vyživovací povinnost ze sociálních a zdravotních důvodů. Nebylo přihlíženo k jeho komplikacím s bydlením způsobeným matkou poškozeného, kterými byla snížena jeho solventnost. Nebylo tedy provedeno dostatečné dokazování pro závěr, že po celou dobu měl možnost si opatřit finanční prostředky, jak to požaduje právní názor obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 187/02 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 26. str. 227). Obecné soudy dále chybně vyhodnotily jeho námitku promlčení jednotlivých splátek výživného před červnem 2003 a díky tomu bylo rozhodnuto, aby podle svých sil ve dvouleté lhůtě uhradil částku ve výši 100.100 Kč. S ohledem na jeho námitku promlčení se jedná o nepřiměřené omezení, které anuluje hmotněprávní důsledky této námitky, přičemž zahájení trestního řízení nemůže mít za následek zastavení promlčecí lhůty. Ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Pls 3/67 (n Sb.NS 67, 7: 265), dovozuje, že na právní režim dluhu dopadá i v trestním řízení občanskoprávní úprava a nemůže tudíž uspět promlčený nárok. Rovněž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že v roce 1999 ve dvou poštovních zásilkách zaplatil na výživné celkem 80.000 Kč, neboť soud prvého stupně neprovedl pátrání jím naznačeným směrem, a soud druhého stupně z jím předložených fotokopii doručenek zásilek do vlastních rukou nepochopil, že mají být provedeny k důkazu, aby mohla byla zjištěna poštovní doručovatelka, která je doručovala a aby byla následně vyslechnuta. Pro toto nepochopení nebyl tento jím předložený důkaz soudem druhého stupně akceptován. Ohrazuje se proti tomu, že soud nařídil znalecké zkoumání jeho osoby z oboru psychiatrie a psychologie a za nadbytečné považuje i to, že mu byl ustanoven obhájce.
Stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. října 2006, sp. zn. 29 T 64/2006, kterým mu bylo uloženo uhradit náklady trestního řízení ve výši 7.800 Kč. Tvrdí, že tuto platbu po něm soud požaduje přednostně bez ohledu na jeho povinnost platit běžné výživné a podle svých sil splácet dluh na výživném. Vymáhání těchto nákladů je však kontraproduktivní právě s ohledem na jeho vyživovací povinnost. S ohledem na celkovou výši této pohledávky může dojít k výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud připomíná, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, kterým přísluší poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky). Do této jejich ústavně vymezené pravomoci je oprávněn zasahovat jen v případě, že jejich postup či rozhodnutí představují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do aplikace podústavního práva obecnými soudy proto Ústavní soud zasahuje jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). V procesu zjišťování skutkového stavu pak Ústavní soud zasahuje zásadně jen v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 172. str. 315). Od tohoto zásadního právního náhledu na své pravomoci se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní posuzovaném případě.
Z odůvodnění napadených usnesení je zcela zřejmé, že argumentace obsažená v ústavní stížností byla i součástí obhajoby stěžovatele v řízení před obecnými soudy, a byla naposledy použita v jeho odvolání. Obecné soudy se s důkazními návrhy a argumentací stěžovatele pečlivě zabývaly a s jeho obhajobou se tak beze zbytku vypořádaly. Ze samého práva na předložení důkazních návrhů a námitek soudu však nelze vyvozovat právo na úspěch v řízení (sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.). Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily názor s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Naopak polemika s právními názory obecných soudů ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, obsažená v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
K námitce promlčení trestního stíhání sám stěžovatel uvádí nález, sp. zn. II. ÚS 187/02, který vyložil, že v důsledku změny právní úpravy trestního řádu je od 1. ledna 2002 základním mezníkem trestního stíhání se všemi procesními důsledky usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv tato změna nebyla projevena v jiných částech trestněprávních předpisů, které nadále užívají dosavadní označení sdělení obvinění. Uvedená nedůslednost zákonodárce však sama o sobě nezpůsobuje nejasnost v právech a povinnostech osob, kterých se to týká, a proto není rozporná s ústavním pořádkem. Ostatně sám stěžovatel argumentuje účinky usnesení o zahájení trestního stíhání v souvislosti se svojí dobrou vírou v netrestnost svého jednání s ohledem na dřívější odložení trestního stíhání. Pokud orgány činné v trestním řízení v posuzovaném případě usnesení o zahájení trestního stíhání přiznaly veškeré účinky dřívějšího institutu sdělení obvinění, nelze takovému postupu z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Dobrou víru stěžovatele v to, že jeho jednání není trestné, lze přitom doktrinálně označit jako právní omyl negativní (srov. Madar, Z. a kol.: Slovník českého práva. 3. rozšířené a podstatně přepracované vydání. I. díl. Linde Praha: 2002. str. 946), pro nějž platí zásada ignorantia iuris cuique nocet (Paul. D. 22, 6, 9 pr.). Obecný soud prvého stupně tuto námitku nepominul, neboť uvedl, že se nyní posuzované jednání stěžovatele týká jiného časového období, než pro které bylo trestní stíhání v minulosti odloženo (str. 5 rozsudku).
K obhajobě stěžovatele o jeho nezaměstnatelnosti z důvodu situace na trhu práce, jeho věku, a zdravotním a bytovým komplikacím soud prvého stupně dovodil, že pokud byl stěžovatel ve skutečnosti zaměstnán v rozhodném období do 31. března 1998 a od 1. dubna 2002, kdy dosahoval příjmů dostatečných pro placení stanoveného příspěvku na výživné, mohl si zajistit dostatečné příjmy i v období od dubna 1998 do března 2002. Přitom obecný soud nevyloučil ani možnost, že stěžovatel i v uvedeném období zaměstnán byl a pravidelný příjem pobíral, a to s ohledem na jeho tvrzení o nezaměstnatelnosti, které se ukázalo být nepravdivé (str. 9 rozsudku). Totéž bylo ostatně důvodem pro opakované nevyhovění návrhu na snížení výživného v opatrovnických řízeních. Velké množství listin o neúspěšných snahách stěžovatele získat zaměstnání proto považoval soud za irelevantní (str. 10 rozsudku). Ohledně objektivních zdravotních potíží stěžovatele bylo i díky znaleckému dokazování dovozeno, že tyto neomezovaly jeho výdělečnou schopnost, a to s ohledem na povahu těchto potíží a na to, že stěžovatel podstupoval pouze občasnou ambulantní léčbu (str. 7 rozsudku) a medikaci bral z vlastního rozhodnutí (str. 8 rozsudku).
K námitce promlčení splátek výživného Ústavní soud konstatuje, že nikoliv obecné soudy, ale stěžovatel argumentuje nepřípustně souběžně důsledky plynoucími v trestním řízení pro dluhy na výživném (pokud argumentuje stanovisky Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Tpjf 169/82 in Sb.NS 84, 4-5: 183an, a sp. zn. Prz 3/68 in Sb. NS 68, 4: 185) a pro škodu (pokud argumentuje stanoviskem Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Pls 3/67). Z rozhodnutí obecných soudů je přitom zcela zřejmé, že výživné za rozhodné období považují za dluh stěžovatele, jehož promlčení je pro trestnost vytýkaného jednání bez významu (v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, na niž odkazuje i sám stěžovatel). Rovněž je zcela zřejmé, že uložením přiměřeného omezení (správně spíše příkazu), aby ve zkušební době podle svých sil uhradil stěžovatel dlužné výživné, byl aplikován §59 odst. 2 trestního zákona věta před středníkem (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Uložení přiměřeného omezení ke splnění zákonné vyživovací povinnosti za minulou dobu, je jako plnění rodičovské povinnosti součástí řádného života, jak bylo dovozeno již ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. Prz 3/68, a posléze výslovně potvrzeno ve stanovisku, sp. zn. Tpjf 169/82, na které rovněž sám stěžovatel odkazuje.
Konečně je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že byl proveden stěžovatelem navržený důkaz kopiemi dvou podacích lístků k prokázání jeho tvrzení o zaplacení ve dvou případech po 40.000 Kč na výživné v roce 1999. Tento důkaz byl ohodnocen jako nevýznamný jednak s ohledem na tvrzení svědkyně P. o tom, že uvedenou peněžní částku od stěžovatele nedostala, a s ohledem na nedůvěryhodnost tvrzení o zaslání poměrně vysokých částek dopisem. Ústavní soud tento závěr považuje za logický i s ohledem na to, že tvrzení stěžovatele o zaplacení částky 80.000 Kč na výživném nezapadá do jeho obhajoby o nemožnosti platit výživné ve stanovené výši z důvodu nedostatku příjmů.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na akcesorickou povahu návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí je tím odmítnut i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu