ECLI:CZ:US:2007:3.US.1575.07.1
sp. zn. III. ÚS 1575/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š. zastoupené Mgr. Lucií Bohatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č.j. 27 Co 101/2007-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu vydané v občanskoprávním řízení, jehož byla účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 P 132/2006 se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 12. 2006, č.j. 11P 132/2006-99, byl zamítnut návrh otce nezletilého D. (narozeného 15. 7. 1992), P. Š. na snížení výživného, stanoveného mu dřívějším rozhodnutím téhož soudu.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že s účinností od 1. 9. 2007 výživné pro nezletilého D., naposledy stanovené stěžovateli (otci) rozsudkem Obvodního soudu Praha-západ ze dne 31. 3. 2006, č.j. 11 Nc 11/2006-41, snížil z částky 7.000 Kč na částku 4.000 Kč měsíčně a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (před soudy obou stupňů). Odvolací soud, poté co doplnil dokazování, shledal návrh otce oprávněným, jelikož naznal, že od poslední úpravy výživného vskutku nastala na jeho straně (ku dni 1. 9. 2006) podstatná změna poměrů; otec nezletilého již nepracuje v zahraničí, ve svém oboru v tuzemsku dosahuje zjevně nižších příjmů, limitovaných též jeho zdravotním stavem, a ač má živnostenský list, fakticky nepodniká. Současně odvolací soud odmítl možnost, že se otec nezletilého vzdal bezdůvodně výhodnějšího zaměstnání, a usoudil, že vzhledem k jeho zdravotnímu stavu na něm nelze ani požadovat, aby "vyvíjel ještě vyšší pracovní aktivitu"; přihlížel přitom k tomu, že otec plní další vyživovací povinnost k zletilému studujícímu synovi, jemuž přispívá na výživu částkou 4.000 Kč. K osobě matky nezletilého odvolací soud uvedl, že vzhledem k věku dítěte již o něj nemusí intenzivně osobně pečovat a proto i ona "musí finančně na nezletilého přispívat", přičemž lze "na ní požadovat, aby v důsledku své pracovní aktivity dosahovala vyššího příjmu".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud porušil "hmotně právní a procesně právní předpis takovým způsobem, že ...napadené rozhodnutí ... lze považovat za zjevnou libovůli při aplikaci práva...". Zásadní pochybení procesní povahy spatřuje v tom, že odvolací soud zcela přehlédl její námitku opožděnosti otcem podaného odvolání a že opomenul stanovisko kolizního opatrovníka nezletilého k věci; v odůvodnění rozsudku se podle jejího názoru nevypořádal zejména s tím, proč se neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, resp. s tím, v jakém směru byl tento skutkový stav shledán neúplným. Stěžovatelka poté dovozuje, že závěr o změně poměrů na straně otce nezletilého je chybný, a to zejména ve vztahu k argumentu zdravotním stavem otce, jenž byl již dříve zohledněn. Totéž podle jejího názoru platí o úsudku odvolacího soudu, že zde není situace bezdůvodného vzdání se výhodnějšího zaměstnání, a stěžovatelka nesouhlasí ani se zjištěními o výdělkových poměrech otce (soud neprovedl jí navržený důkaz o výdělkových možnostech v jeho oboru), stejně jako se závěry, k nimž odvolací soud dospěl ohledně výdělkových možností jejích; soudu též vytýká, že výdělkové možnosti a schopnosti nezhodnotil - v souladu se zásadou rovnosti - dostatečně vyváženě a závěry, k nimž se uchýlil, považuje za "velmi jednostranné" a zaměřené ve prospěch otce. V souvislosti s posuzovanou změnou poměrů účastníků pak poukazuje na to, že povinnému "odpadla po rozvodu manželství...vyživovací povinnost ke stěžovatelce" a u nezletilého se "mírně zvýšily jeho potřeby, neboť přes léto vyrostl...".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o.s.ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o.s.ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatelky z jeho tvrzené neúplnosti, obsažené v ústavní stížnosti, nenaplňují.
Co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu vytýkat nelze; rozhodné skutkové závěry odvolacího soudu o existenci "změny poměrů" a o stávajících poměrech otce nezletilého dítěte, jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelka toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká neúplnost, oponujíc hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatelka vyzývá.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o.s.ř.).
Ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde soudu odvolacího) splněny nejsou.
Odvolací soud nepřehlížel, že neposuzuje (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), a s ním související otázku, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se pak podává, že odvolací soud vycházel ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že obě rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Úvahy stěžovatelky o "zdravotním stavu" otce jsou zjevně nepřípadné potud, že na této okolnosti odvolací soud svůj závěr o "změně poměrů" nezaložil, a ani závěr odvolacího soudu o absenci "vzdání se výhodnějšího zaměstnání" otcem není neadekvátní, resp. jeho odůvodnění odvolacím soudem v mezích ústavněprávního přezkumu obstojí. Okolnost, že názor kolizního opatrovníka vyjádřený při jednání před soudem prvního stupně, že "otec je schopen toto (tj. původně stanovené) výživné řádně plnit", objektivně nikterak podložený, odvolací soud nepojal jako určující pro rozhodnutí ve věci, ústavněprávní nedostatek nepředstavuje rovněž.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak je tomu v dané věci.
Nepřípadná je rovněž úvaha stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl věcně aniž se vypořádal s otázkou (případné) opožděnosti odvolání. Ze spisu se podává, že odvolání bylo předáno provozovateli poštovních služeb dne 8. 1. 2007 (tj. včas), jako tzv. odvolání blanketní, jež zástupkyně odvolatele (po lhůtě) dne 11. 1. 2007 doplnila o odvolací důvody, aniž soud prvního stupně musel postupovat dle §209, věty první, §43 odst. 1 o.s.ř. Pak nejenže odvolání bylo projednatelné i bez toho (srov. §212a odst. 1, 2 o.s.ř.), ale - především - platí, že okolnost, že odvolací důvody nebyly uvedeny již v prvotním podání, na posouzení, zda odvolání bylo podáno včas, vliv nemá.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu