ECLI:CZ:US:2007:3.US.1690.07.1
sp. zn. III. ÚS 1690/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A) L. M. a B) Ing. I. M., zastoupených JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, Dlouhá 31/63, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. dubna 2007 č. j. 10 Co 781/2006-383, o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a 1) H. R. a 2) Š. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2007, napadají stěžovatelé náhradově nákladový výrok v záhlaví usnesení označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který podle názoru stěžovatelů porušil jejich právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
V kuse odůvodněné ústavní stížnosti, která postrádá zejména podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelé stručně rekapitulují průběh dosavadního pravomocně skončeného řízení a ve vztahu k napadenému náhradově nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu uvádějí, že s ním nesouhlasí z toho důvodu, že přes jejich úspěch ve věci samé označený soud nesprávně posoudil míru úspěchu stran, přičemž současně v této otázce nesprávně aplikoval ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř.
II.
Z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 2. 2006 č. j. 8 C 171/2000-337 se zjišťuje, že v právní věci stěžovatelů (v dřívějším řízení žalobců) proti vedlejším účastníkům (v dřívějším řízení žalovaní 1 a 2) J. Z. a AL Sayegh Company, spol. s r.o. (v dřívějším řízení žalovaní 3 a 4) v řízení o odstranění stavby na cizím pozemku a uvedení pozemku stěžovatelů po odstranění plotové zdi do takového stavu, aby byl zatravněn v úrovni sousedícího pozemku, rozhodl označený soud tak, že výrokem pod bodem I. a II. žalobu proti vedlejším účastníkům a žalovanému ad 4) zamítl, výrokem pod bodem III. žalobu zamítl i proti žalovanému ad 3). Pod bodem IV. výroku uložil soud prvního stupně stěžovatelům zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení 24 990,- Kč, dále rozhodl, že stěžovatelé a žalovaní ad 3) a ad 4) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) O náhradě nákladů řízení vynaložených státem rozhodne soud samostatným rozhodnutím (výrok VI.).
Po obsáhlém dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že stěžovatelé i žalovaní stavěli rodinné domy na cizím (státním) pozemku na základě stavebního povolení. Po jejich kolaudaci došlo k uzavření směnných smluv, na jejichž základě získali do vlastnictví pozemky stěžovatelé a druhý vedlejší účastník. Vedlejším účastníkům v rámci odstranění nedostatků zjištěných při kolaudaci bylo uloženo dobudovat oplocení kolem celého jejich pozemku v roce 1997. Také stěžovatelům bylo uloženo oplotit jejich pozemek směrem do ulice. Při stavbě rodinných domků však došlo k posunu hranic všech tří stavebních parcel. V průběhu řízení vedlejší účastníci převedli na třetího žalovaného rodinný dům včetně pozemku, nikoli však "torzo plotové zdi", jehož odstranění se stěžovatelé žalobou domáhali. Z tohoto důvodu soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů proti žalovanému ad 3), neboť nikdy nebyl vlastníkem "torza plotového zdiva". Ze shodných důvodů zamítl soud prvního stupně žalobu i proti čtvrtému žalovanému. Po zvážení všech okolností věci zamítl označený soud žalobu i proti vedlejším účastníkům, kteří podle jeho názoru při výstavbě tohoto plotu nejednali ve "zlé víře".
Ve věci dále rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací. Ten rozsudkem ze dne 4. 4. 2007 č. j. 10 Co 781/2006-383 změnil na základě odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedlejším účastníkům (prvnímu a druhému žalovanému) uložil povinnost na jejich náklady odstranit stavbu plotové zdi stojící na pozemku stěžovatelů p. č. 1419/4 v obci a katastrálním území Proboštov, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů".
Odvolací soud nejprve připomněl, že ve vztahu stěžovatelů a třetího žalovaného nabyl odvoláním nedotčený zamítavý výrok stejně jako výrok o nákladech státu (výroky III. a VI.) samostatně právní moci (§206 odst. 2, odst. 3 o. s. ř.). Podané odvolání shledal odvolací soud důvodným pouze částečně.
Skutkový stav nezpochybněný účastníky je v podstatě takový, že vedlejší účastníci vybudovali, bez přihlédnutí k zaměření parcel, mezi jejich pozemkem 1419/3 a pozemkem stěžovatelů p. č. 1419/4 plot, který se fakticky nachází na pozemku stěžovatelů, podstata stavby plotu je zděná. Oddělením úzkého pruhu pozemku p. č. 1419/03 (nyní p. č. 1419/47) vedlejší účastníci vytvořili "nárazníkové pásmo" mezi oběma pozemky, které převedli do vlastnictví třetímu žalovanému, dům a zbylé pozemky převedli do vlastnictví čtvrtého žalovaného. Po doplněném dokazování odvolací soud s odvoláním na ustanovení §135c občanského zákoníku zdůraznil, že se nelze ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že by ponechání zbytků stavby plotu a zachování současného stavu bylo účelné i ze stavebně technického hlediska - předmětné stavební torzo tvoří jen terénní opěrný bod před vlastním plotem, přitom jeho statický přínos pro svažitý terén není nutný, jak ostatně vyplynulo i z odborného posouzení statika.
Odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že "povinným nelze ukládat povinnost odstranit plot z pozemkových parcel, ze kterých jeho odstranění není reálně možné; zákonnou oporu nemá ani požadavek stěžovatelů na zatravnění pozemku p. č. 1419/4 v úrovni pozemku p. č. 1419/3". Jako nereálný, navíc způsobující "více škody než užitku", označil odvolací soud i další požadavek stěžovatelů - provádět terénní úpravy celého pozemku stěžovatelů. Přestože zákon konkrétní způsob odstranění stavby vedlejším účastníkům neukládá, je zřejmé, dovozuje odvolací soud, že se tak musí stát na náklady vedlejších účastníků a způsobem, který nezpůsobí žádnému ze subjektů škodu.
Protože došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud nově i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§224 odst. 2 o. s. ř.). V případě třetího a čtvrtého žalovaného nebylo zjištěno (a ani tvrzeno), že by těmto žalovaným vznikly nějaké náklady řízení, proto rozhodl odvolací soud jen o náhradě nákladů řízení mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, když dospěl k závěru, že jejich nepřiznání je "výrazem toliko poměrného úspěchu ve věci (§224 odst. 1, §142 odst. 2 o. s. ř.)".
III.
Ústavní soud zvážil námitku stěžovatelů o porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé napadají výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž se odvolávají na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že ve věci samé měli úspěch, přesto jim odvolací soud, údajně nesprávně, nepřiznal náhradu nákladů řízení, i když ty před soudem prvního stupně měly činit 48 481,- Kč a před soudem odvolacím 18 296,- Kč. Dovozují rovněž, že ve věci aplikované ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. na projednávanou věc nedopadá, neboť "ve věci odstranění neoprávněné stavby není soud návrhem vázán, proto posouzení úspěchu a neúspěchu není správné". V této souvislosti stěžovatelé, bez vymezení jakýchkoli souvislostí, uvádějí nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, protože samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v obecné rovině nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Samozřejmě existují případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou však výjimečné (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Jinými slovy řečeno, spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka citelně dotknout. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo pokud bylo zasaženo i jiné základní právo (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 828/06).
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem stěžovatelů, že rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Protože však se v projednávané věci jedná pouze o zpochybnění výkladu a aplikace jednoduchého práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje interpretační exces. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a vzhledem k tomu, že nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníků, musely by označené "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Taková situace v dané věci nenastala.
V projednávané věci stěžovatelé polemizují s posouzením jejich míry úspěchu ve věci samé odvolacím soudem, který, na rozdíl od soudu prvního stupně, na základě opravného prostředku změnil, byť jen částečně, zamítavý výrok soudu prvního stupně ve věci samé v jejich prospěch a předkládají Ústavnímu soudu vlastní názor na míru svého úspěchu ve věci, přičemž se současně domnívají, že na rozhodování o náhradě nákladů řízení nemělo být použito zásad uvedených v ustanovení §142 o. s. ř.
Jakkoli Ústavní soud nehodlá sám posuzovat míru úspěchu či neúspěchu stěžovatelů ve věci, neboť taková činnost Ústavnímu soudu nepřísluší, je nepochybné, že aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. na rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před oběma soudy byla správná. Předmětné občanskoprávní řízení nepatří mezi sporné řízení, resp. mezi další výjimky, na něž zásady výše citovaného zákonného ustanovení nedopadají.
Ústavní soud, vzhledem k vymezenému rozsahu jím vedeného přezkumu, není povolán hodnotit úvahy odvolacího soudu, které se pohybují v rovině tzv. jednoduchého práva a nijak nevybočují ze standardu výkladu citovaného ustanovení procesního předpisu. Bez ohledu na to, bylo-li by možno odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů kritizovat z hlediska zcela vyčerpávajících úvah odvolacího soudu v této otázce, zjevně nepředstavuje napadený výrok ani exces či libovůli, případně kvalifikovanou vadu, která by se mohla stát důvodem k zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu