ECLI:CZ:US:2007:3.US.1743.07.1
sp. zn. III. ÚS 1743/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo nám. 1/I, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 9. 5. 2007, č.j. OAM-333/M-2007, a usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, ze dne 15. 3. 2007, č.j. SCPP-588/C-243-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 32 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů, kterými bylo rozhodnuto ve věci jeho žádosti o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením ze dne 15. 3. 2007, č.j. č.j. SCPP-588/C-243-2007, bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele o "vydání nového rozhodnutí" dle §122 odst. 5 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o pobytu cizinců"), neboť nebylo shledáno naplnění podmínek, daných tímto ustanovením. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 9. 5. 2007, č.j. OAM-333/M-2007, odvolání stěžovatele zamítl a napadené usnesení správního orgánu prvního stupně potvrdil; z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že (ve shodě se správním orgánem prvního stupně) dospěl k závěru, že nepominuly důvody dřívějšího správního vyhoštění a podmínky pro užití §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců tak splněny nebyly.
Stěžovatel je přesvědčen, že se správní orgány vypořádaly s jeho žádostí a následným vyjádřením nedostatečně; má za to, že důvody vydání rozhodnutí o vyhoštění v jeho případě pominuly a k tomuto tvrzení snáší potřebné argumenty, zejména co do nepřiměřeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Současně poznamenává, že dne 31. 5. 2007 podal k Městskému soudu v Praze správní žalobu, avšak s ohledem na její možnou nepřípustnost podává "z opatrnosti" též i ústavní stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
K otázce povahy správního rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto ve věci žádosti o zrušení platnosti (předchozího) rozhodnutí o správním vyhoštění, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 As 75/2006 (uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 6/2007 pod č. 1194, str. 523), dovodil, že "žadatel o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění je legitimován k žalobě proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu, tvrdí-li, že v řízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva účastníka správního řízení; rozhodnutí o zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění podle §122 odst. 5 zákona (...) o pobytu cizinců (...), je třeba považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s.ř.s. a není vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, byť je založeno na správním uvážení. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající z ústavních principů, v prvé řadě zákazu libovůle, principu rovnosti a zákazu diskriminace. Dodržení těchto mezí musí podléhat soudnímu přezkumu".
Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony; platí však, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 s.ř.s.) tak i zvláštní zákony (např. zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení) identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny.
Pod úkony správního orgánu, vyloučené ze soudního přezkumu, však ani rozhodnutí o zastavení řízení, vydané dle §102 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, obecně podřadit nelze.
Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č.j. 6 A 69/2000- 55, "kompetenční výluky - včetně určení, zda úkon je či není rozhodnutím ve smyslu §65 s.ř.s. [srov. §70 písm. a) s.ř.s.] - představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a při jejich používání musí být proto šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Z toho vyplývá jednoznačný požadavek, podle něhož kompetenční výluky nelze interpretovat extenzivně, ale restriktivně, přičemž v pochybnostech o tom, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Procesní právo ostatně nemá klást účastníkům řízení překážky (nemá být formalistické), ale má poskytovat spravedlivou ochranu jejich subjektivním právům".
Proto nemůže být rozhodné, že ve věci žádosti stěžovatele nebylo vydáno zamítavé (věcné) rozhodnutí, ale řízení bylo (z týchž důvodů - pro nesplnění podmínek dle §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců) jen (procesně) zastaveno.
Jestliže tedy o žádosti stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že řízení bylo zastaveno (pro nedostatek "věcných" podmínek), pak není vyloučeno, aby stěžovatel brojil proti rozhodnutí správního orgánu tvrzením, že byl tímto správním úkonem zkrácen na svých subjektivních veřejných právech, jež v sobě zahrnují právě i právo na meritorní projednání věci (posouzení podmínek pro zrušení rozhodnutí o vyhoštění).
To platí tím spíše, že ze soudního přezkumu nejsou - obecně - rozhodnutí procesní povahy vyloučena (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 25/2002, či Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 419/01).
K zodpovězení tudíž zbývá, zda rozhodnutí o žádosti stěžovatele o "vydání nového rozhodnutí" dle §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců není vyloučeno ze soudního přezkumu ustanovením §171 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, podle něhož jsou "z přezkumu vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení cizinec zdržoval na území nebo v tranzitním prostoru letiště neoprávněně".
I k této otázce se Nejvyšší správní soud již vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 As 75/2006, a (odkazuje na rozsudek ve věci sp. zn. 4 Azs 419/2005) uvedl, že "v případě §171 odst.1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení tvoří výjimku z jinak pravidelného soudního přezkumu rozhodování veřejné správy; při aplikaci této výluky je třeba dbát zásady, že v případě pochybností je zapotřebí jakékoli výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve prospěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením spravedlnosti". S přihlédnutím ku svému rozsudku sp. zn. 3 As 28/2005 a k nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 393/2000 pak dovodil, "že §177 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nutno interpretovat s využitím argumentu per eliminationem, tj. pokud v tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že za tam stanovených podmínek jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, jimiž zákon o pobytu cizinců stricto sensu rozumí rozhodnutí, kterými se rozhoduje o udělení správního vyhoštění (...) a zároveň zde nejsou výslovně uvedena rozhodnutí ve věci zrušení platnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, nelze na posledně řečená rozhodnutí tuto kompetenční výluku vztahovat".
Z řečeného se podává, že samy obecné soudy, rozhodující ve správním soudnictví, v věcech, k nimž náleží i věc stěžovatele, soudní přezkum připustily, čímž je zde k dispozici procesní prostředek (žaloba dle §65 a násl. s.ř.s.), který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Okolnost, že je otevřena možnost užití takového procesního "opravného" prostředku podle §65 s.ř.s., resp. že o podané žalobě dosud nebylo rozhodnuto (opak stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil), pak vyvolává důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost je tudíž nutno ve smyslu tohoto ustanovení posoudit jako nepřípustnou, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle rovněž shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj