ECLI:CZ:US:2007:3.US.1956.07.1
sp. zn. III. ÚS 1956/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou v Ostravě, Nemocniční 2902/13, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2007, čj. 1 To 299/2007-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 7. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2007, čj. 1 To 299/2007-62, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora označeným usnesením bylo na základě stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě zrušeno podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2007, čj. 0 Nt 3186/2007-20, a nově bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu (výrok I), a dále že se stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítá (výrok II). Možno dodat, že zrušeným usnesením Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že argumentace krajského soudu, stran naplnění vazebních důvodů, je nekonkrétní, vágní, povšechná a kusá, a upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž musí být vazební rozhodnutí řádně odůvodněno, neboť to je jedna ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. Jde-li o vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu, stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/02 a III. ÚS 103/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, č. 130, a svazek 17, č. 17) s tím, že krajský soud nedostál požadavkům na odůvodnění vazebního rozhodnutí vysloveným v těchto nálezech, jestliže neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit závěr o reálnosti útěku stěžovatele. Tvrzení, že obava z hrozícího přísného trestu by mohla u obviněného převážit nad vztahy k rodině a on by mohl uprchnout, je nepodložená a neodůvodněná domněnka soudu. Ke konstatování krajského soudu, že se nezdržuje v místě hlášeného pobytu, stěžovatel uvedl, že se zdržuje na jedné ze dvou adres, které jsou orgánům činným v trestním řízení známy. Ve vztahu k důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu stěžovatel uvádí, že krajský soud neudal žádnou konkrétní skutečnost nebo žádné jeho jednání, ze kterého by mohla vyplynout důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky. Za celou dobu několika měsíců, co je stíhán, nebyl zaznamenán jediný kontakt či snaha o ovlivnění třetích osob či domluvení se s nimi, takže je zřejmé, že k tomu nedojde ani v budoucnu. Žádná důvodná obava, opřená o konkrétní okolnosti či skutečnosti, zde dána není, a krajský soud ani žádné neuvedl. V době podání ústavní stížnosti již byla vyslechnuta většina osob uvedených v napadeném usnesení a svědci dosud nevyslechnutí mají být vyslechnuti ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2 usnesení o zahájení trestního stíhání, kde vazba nepřichází v úvahu.
Ústavní soud požádal Krajský soud v Ostravě a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě, aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. Krajský soud v podstatě jen odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že se v něm zabýval existencí vazebních důvodů a zákonností usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Dále dodal, že usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 4 VZV 1/2007, byl stěžovatel podle §71 odst. 3 trestního řádu, za použití §73b odst. 2 trestního řádu, ponechán ve vazbě, neboť důvod vazby dle §67 písm. a) trestního řádu trvá. Následná stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 4 To 64/2007, zamítnuta, přičemž nebyly podle §73 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu a contrario přijaty nabídky převzetí záruk za další chování stěžovatele ani stěžovatelův písemný slib. Závěrem krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, k čemuž uvedl, že obviněný je ohrožen vysokým trestem nejen vzhledem k v úvahu připadající trestní sazbě, ale i konkrétním okolnostem. Vrchní státní zastupitelství se svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti vzdalo. Ústavní soud tato vyjádření stěžovateli k eventuální replice nezasílal, neboť neobsahují žádné stěžovateli neznámé skutečnosti či novou argumentaci.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu zkoumal, zda se nejedná o návrh, který lze označit za zjevně neopodstatněný.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na absenci řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí; stran důvodů tzv. útěkové vazby pak stěžovatel namítá, že nebyl podložen žádnými konkrétními skutečnostmi. Tuto argumentaci je však nutno odmítnout. Krajský soud vzal v úvahu nejen skutečnost, jak vysoký trest stěžovateli teoreticky hrozí vzhledem k v úvahu připadající trestní sazbě, ale i další, nutno zdůraznit zcela konkrétní skutečnosti, jež značně zvyšují společenskou nebezpečnost trestného činu, kvůli kterému je stěžovatel stíhán, a jež by tak mohly mít na výši trestu ukládaného v rámci dané trestní sazby vliv (tj. výše eventuálně způsobené škody, role stěžovatele jako organizátora předmětné trestné činnosti i to, že jde o vyššího policejního důstojníka, pracovníka Inspekce ministra vnitra). Z uvedeného je patrno, že stěžovateli může být uložen dokonce trest v horní polovině trestní sazby, přičemž krajský soud následně správně posuzoval tuto skutečnost ve vztahu k tvrzeným vazbám stěžovatele na rodinu, majetek i společenské prostředí, ve kterém dlouhodobě žije. Je také evidentní, jak také později uvedl Vrchní soud v Olomouci ve výše označeném rozhodnutí, že stěžovatel může mít k dispozici značné finanční prostředky pocházející z možné trestné činnosti, které by mohly jeho útěk usnadnit. Do příslušných úvah krajského soudu - s ohledem na to, že zohledňují relevantní skutečnosti (viz také nález sp. zn. III. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, č. 48), jež nejsou zjevně neadekvátní dané situaci, a tudíž nenesou známky libovůle - se Ústavní soud vzhledem ke svému postavení ve vztahu k soudům obecným, jak bylo výše vymezeno, necítí být oprávněn nijak zasahovat.
Jde-li o další důvody vazby ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu, pokládá Ústavní soud za nadbytečné se jimi zabývat, neboť namítané protiústavní omezení osobní svobody v důsledku napadeného rozhodnutí shledáno nebylo, a nemělo by to význam ani z hlediska dalšího rozhodování orgánů činných v trestním řízení o stěžovatelově vazbě, neboť tyto orgány v dalším řízení dospěly k závěru, že vazební důvody, z hlediska citovaného ustanovení, již pominuly.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu