ECLI:CZ:US:2007:3.US.2041.07.1
sp. zn. III. ÚS 2041/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2007 č. j. 17 Co 194/2007-40 a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. května 2006 č. j. Nc 12845/2004-15, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle názoru stěžovatele odporují článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť důsledkem těchto rozhodnutí jsou situace, v níž stát jedné skupině osob vykonávajících veřejnou moc garantuje vyplacení odměny za jejich práci provedenou v souvislosti s jejím výkonem, a to bez ohledu na její výsledek, na rozdíl od soudního exekutora, kterému "za tutéž práci" při výkonu veřejné moci žádnou přiměřenou garanci na vyplacení odměny nedává. Současně prý napadená rozhodnutí porušují základní princip ústavního pořádku České republiky vyjádřený v článku 1 odst. 1 Ústavy, protože úcta státu k právům člověka (v projednávané věci míněno právo účastníka řízení) je takovým způsobem rozhodování ohrožena ve své podstatě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry Ústavního soudu vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS.-st. 23/06 a zdůrazňuje, že ve svých ústavních stížnostech, které již mnohokrát předložil Ústavnímu soudu k posouzení, se primárně nedomáhal ochrany nároku na odměnu za práci, ale především ochrany materiální nezávislosti soudního exekutora, a to v obdobném smyslu, jako ji Ústavní soud definoval ve svém nálezu v případě tzv. čtrnáctých platů soudců, jako záruku spravedlivého procesu. Předmětné rozhodnutí pléna prý nedalo odpověď na zásadní otázku, proč by u soudců mohl jejich soukromoprávní nárok na odměnu za práci ovlivňovat jejich rozhodování v rámci výkonu soudní moci a u soudních exekutorů nikoliv. Ústavnímu soudu pak dále stěžovatel vytýká, že se ve svých rozhodnutích nikdy nezabýval otázkou materiální nezávislosti soudního exekutora, neboť se v takovém případě zaměřil jen na rozdíl mezi postavením soudce jako zaměstnance a soudního exekutora jako podnikatele.
II.
Jak se zjišťuje ze spisu, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2007 č. j. 17 Co 194/2007-40 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení soudního exekutora (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V projednávané věci soud prvního stupně výrokem I. zastavil exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 9. 2004 č. j. Nc 12845/2004-4, výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. uložil povinnému povinnost nahradit stěžovateli - soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Praha 4 náklady exekuce ve výši 5 885,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť stěžovatel byl jako soudní exekutor pověřen výše citovaným usnesením provedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 8 906,- Kč s příslušenstvím a nákladů exekuce. Protože z podnětu stěžovatele soud prvního stupně zjistil, že povinný nemá žádný exekucí postižitelný majetek, zahájenou exekuci podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavil, neboť výtěžek by nepostačoval ani ke krytí nákladů exekuce.
O náhradě nákladů exekuce rozhodl soud podle ustanovení §271 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 exekučního řádu, přičemž přihlédl jak ke stanovisku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005, tak i k rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/06 a III. ÚS 283/06. Soud prvního stupně zdůraznil, že oprávněnému nemohl vytknout, že by při podání návrhu na exekuci nezachoval potřebnou míru pečlivosti, resp. že by k vymáhání pohledávky přistoupil bezdůvodně. Z tohoto důvodu uložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému. Náklady soudního exekutora tvořila odměna ve výši 3 000,- Kč, hotové výdaje ve výši 1 945,80 Kč a příslušné DPH.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že nelze-li oprávněnému přičítat zavinění na zastavení exekuce zejména proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], nelze oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce, neboť takovou povinnost vůči exekutorovi nese povinný.
Protože se odvolací soud ztotožnil se závěry výše prezentovanými a z nich v projednávané věci i vycházel, ve svém odůvodnění na ně v podrobnostech odkázal. Odvolací soud neshledal žádné opodstatnění ke změně výroku v této otázce a napadené usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III. podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a konstatuje, že se již opakovaně zabýval obdobnými podáními téhož stěžovatele, resp. jiných soudních exekutorů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1407/07, ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 1523/07 či ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 283/06); dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Případné pochybnosti o tom, zda oprávněný nemohl zavinit zastavení řízení svým postupem, byly dostatečně zkoumány a vyjasněny v odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž stěžovatel správnost těchto zjištění ani v odvolání či nyní v ústavní stížnosti nenapadá. Z toho je tedy zřejmé, že nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími obecných soudů je v projednávané věci pro stěžovatele pouze příležitostí k prezentaci polemických argumentů, jimiž se snaží zvrátit závěry Ústavního soudu, vyslovené jak ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, tak i v celé řadě jiných rozhodnutí z něj argumentačně vycházejících. I když tedy stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, resp. jednotlivého výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho námitky nevytýkají napadeným rozhodnutím žádné procesní pochybení či vady rozhodování, které by mohly založit opodstatněnost tvrzenému ústavněprávnímu rozměru jeho ústavní stížnosti.
Protože je stanovisko Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů exekuce stěžovateli dostatečně známo, v situaci, kdy je podávána ústavní stížnost stejného obsahu, nepokládá Ústavní soud za potřebné, aby byly důvody rozhodování Ústavního soudu znovu v projednávané věci v plné šíři opakovány; naopak pokládá za zcela dostačující odkázat na závěry Ústavního soudu podrobně rozvedené např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 360/06 nebo v usnesení ze dne 20. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 267/06, neboť jde o názory konstantní, na nichž není nutné ani nyní cokoli doplňovat nebo měnit.
Protože Ústavní soud nezjistil oprávněnost tvrzení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu