ECLI:CZ:US:2007:3.US.2727.07.1
sp. zn. III. ÚS 2727/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2007 č. j. 24 Co 1903/2007-24, a proti výroku III. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2007 č. j. 34 Nc 5872/2003-14, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2007, napadá stěžovatel dle jeho petitu pod bodem I. "rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2007 č. j. 34 Nc 5872/2003-24 a výrok III. rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2007 č. j. 34 Nc 5872/2003-24", přičemž ve smyslu ustanovení §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel k návrhu připojil stejnopisy usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. září 2007 č. j. 24 Co 1903/2007-24 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2007 č. j. 34 Nc 5872/2003-14. Z výše uvedeného je proto zřejmé, že v petitu návrhu označené číslo jednací napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zřejmě v důsledku písařské chyby stěžovatele nesprávně uvedeno. S ohledem na zřejmost chyby Ústavní soud nevyzval stěžovatele k opravě petitu ústavní stížnosti.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně, jako např. v ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2041/07, která byla usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel tedy opětovně zdůrazňuje, že postavení soudního exekutora je do jisté míry srovnatelné s pozicí soudce, neboť "realizuje (i když jen v rámci svého pověření) výkon moci soudní, a to včetně rozhodování o některých právech účastníků řízení i třetích osob".
Obě napadená rozhodnutí navrhuje stěžovatel zrušit s poukazem na údajné porušení článku 1 Listiny základních práv a svobod a článku 82 odst. 1 Ústavy.
S ohledem na údajnou nutnou materiální nezávislost jak soudce, tak i soudního exekutora při výkonu jejich pravomocí stěžovatel dovozuje "nezbytnost vytvořit soudním exekutorům stejné podmínky pro výkon jejich rozhodovací pravomoci ve stejné kvalitě, jako je tomu o soudců". Tyto požadované materiální podmínky mají být, podle mínění stěžovatele, vytvořeny státem, který by jen takovým způsobem zajistil "garanci nestranného a spravedlivého rozhodování o právech osob". Stěžovatel tvrdí, že je povinností státu vytvořit oběma skupinám osob vykonávajících "srovnatelné pravomoci" stejné podmínky, neboť v opačném případě by bylo nutné dovodit, že "záruky občanů na spravedlivý proces jsou vyšší při výkonu rozhodnutí než při exekuci", čímž by byla porušena zásada rovnosti v právech zejména ve vztahu k povinnému, který svým jednáním nemůže ovlivnit další průběh a kvalitu exekučního řízení jako celku.
Napadená rozhodnutí nejsou podle názoru stěžovatele s výše uvedenými principy spravedlivého procesu v souladu. Stěžovatel sice připouští, že soudní exekutor je ve svém nároku na úhradu nákladů soudní exekuce z části v postavení běžného věřitele a nikoliv vykonavatele veřejné moci, ovšem právě z tohoto důvodu je prý nezbytné, aby faktické uspokojení jeho soukromoprávního nároku na odměnu bylo garantováno státem a stalo se tak nezbytnou podmínkou pro zajištění jeho materiální nezávislosti.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že s narušením záruky materiální nezávislosti soudního exekutora se Ústavní soud dosud v žádném ze svých rozhodnutí nezabýval a stěžovatel je proto přesvědčen, že byť existuje zcela zřejmý rozdíl mezi podnikatelským (tedy rizikovým) aspektem činnosti soudního exekutora a zaměstnaneckou odměnou soudce, přesto by měl být onen rizikový aspekt odměňování soudních exekutorů eliminován.
II.
Z připojených listinných dokladů se zjišťuje, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 4. 2007 č. j. 34 Nc 5872/2003-14 v exekuční věci oprávněného J. H. proti povinnému D. K. rozhodl tak, že nařízenou exekuci zastavil (výrok I.), povinnému uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Romanu Vytejčkovi náhradu nákladů řízení ve výši 4 254,- Kč (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení ve výši 38 147,50 Kč (výrok III.).
Důvodem zastavení nařízené exekuce byl podnět soudního exekutora (v tomto řízení a dále jen "stěžovatele"), kterému se nepodařilo zjistit majetek povinného, který by alespoň pokryl náklady exekuce. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně postupoval podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekuci zastavil.
Při rozhodování o nákladech exekuce postupoval prvostupňový soud podle ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu, neboť podle jeho názoru procesní zavinění za výsledek řízení nebylo možné přičítat oprávněnému.
O nákladech řízení mezi účastníky navzájem rozhodl předmětný soud tak, že podle ustanovení §87 odst. 2 exekučního řádu uložil povinnému hradit oprávněnému náklady vzniklé při nařízení exekuce blíže rozvedené v odůvodnění napadeného usnesení.
Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 9. 2007 č. j. 24 Co 1903/2007-24 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá nárok.
Odvolací soud po zjištění, že stěžovatel podaným odvoláním nebrojí proti výroku I. a III. usnesení soudu prvního stupně, ale jen proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekuce, které je povinen stěžovateli uhradit povinný, se zabýval námitkami stěžovatele a v této souvislosti konstatoval, že procesně právní vztah mezi stěžovatelem a oprávněným je upraven v ustanovení §89 exekučního řádu, který tak doplňuje ustanovení §271 o. s. ř., naopak tentýž vztah mezi stěžovatelem a povinným upravuje ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Protože při zhodnocení důvodu zastavení exekučního řízení nebylo shledáno zavinění oprávněného, byla zcela správně uložena povinnost hradit náklady exekuce povinnému. Dále odvolací soud odkázal na právní závěry uvedené ve stanovisku Ústavního soudu Pl. ÚS - st. 23/06, s nímž se ztotožnil.
III.
Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Tak jako v předchozích ústavních stížnostech téhož stěžovatele je i nyní Ústavnímu soudu předkládána k posouzení stále stejná argumentace, v níž stručně shrnuto stěžovatel vyslovuje své výhrady ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 i k závěrům soudů obecných, pokud tyto shodně v případě zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. při nezjištěném procesním zavinění oprávněného na výsledku exekuce ukládají povinnost hradit náklady soudního exekutora povinnému.
Ústavní soud se již v celé řadě svých rozhodnutí (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. III. ÚS 1407/07, ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 1523/07 či ze dne 11. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 283/06) zabýval námitkami vztahujícími se k výše uvedené problematice, přičemž vždy dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti těchto návrhů.
V usnesení ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 2225/07 např. Ústavní soud zdůraznil, že soudní exekutor nemá nikdy (ani v případě vlastního provádění exekuce) postavení zcela shodné s postavením soudce. Ten totiž na rozdíl od soudního exekutora není na výsledku řízení nijak materiálně zainteresován, přičemž jeho odměna za práci vychází z jeho pracovního poměru zaměstnance, kterým soudní exekutor beze sporu není. Právě hmotná (materiální) zainteresovanost soudního exekutora na výsledku exekuce je jedním z důvodů, proč jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Pokud zákon přenesl některá oprávnění soudu při provádění exekuce na soudního exekutora, nestalo se tak z důvodu rovného postavení těchto dvou subjektů, ale z důvodů praktických. Stálé srovnávání nesrovnatelného postavení nezávislého soudu a soudního exekutora nemůže v žádném ohledu dospět k jiným závěrům, než jsou ty, jež jsou Ústavním soudem opakovaně prezentovány v jeho rozhodnutích po výše označeném sjednocujícím stanovisku pléna Ústavního soudu.
Stěžovatel, tak jako i jiní soudní exekutoři, si musí být vědom skutečnosti, že jako osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis do příslušného seznamu dala souhlas s prováděním činnosti soudního exekutora za stanovených podmínek a to se všemi riziky, ale i výhodami z jeho činnosti vyplývajícími. Jedním z předem známých rizik do jisté míry podnikatelské činnosti stěžovatele je i skutečnost, že ne ve všech případech (shodně s podnikatelem) dosáhne soudní exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
S námitkami, vycházejícími z "veřejnoprávní" povahy postavení soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i z obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů, se Ústavní soud zabýval a vypořádal např. v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, III. ÚS 613/05 a dalších, v nichž mimo jiné poukázal na zákonné možnosti jak čelit případným materiálním rizikům v činnosti soudního exekutora. Není ovšem v možnostech (ani v pravomoci) Ústavního soudu, aby dal soudním exekutorům (případně i všem ostatním podnikatelským subjektům) přesný "návod", jak čelit materiálním rizikům spojených s výkonem jejich profesní činnosti.
Protože však Ústavní soud v projednávané věci zkoumal napadená rozhodnutí z hlediska možného dotčení stěžovatele na jeho základních právech a svobodách, nikoli tedy v rovině obecných hledisek a důsledků uložené povinnosti k náhradě nákladů exekuce, dospěl k jednoznačnému závěru, že napadená rozhodnutí obou obecných soudů ústavně garantovaná práva stěžovatele neporušila.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu