ECLI:CZ:US:2007:3.US.415.06
sp. zn. III. ÚS 415/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenici 208, Loděnice, proti "postupu" Městského soudu v Praze - sdělení předsedy soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. S 423 b), o vyškrtnutí ze seznamu správců konkurzní podstaty, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud svým nálezem označil postup v záhlaví uvedeného soudu, spočívající v jeho vyškrtnutí ze seznamu správců konkurzních podstat, za postup, jímž byla porušena práva, garantovaná v čl. 2 odst. 2, a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a požaduje, aby tomuto soudu bylo přikázáno obnovit stav před jejich porušením.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že dopisem ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. S 423 b), oznámil místopředseda Městského soudu stěžovateli, že byl ke dni 16. 3. 2006 vyškrtnut ze seznamu správců konkurzních podstat (§5 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, dále jen "vyhlášky č. 476/1991 Sb."). K vyškrtnutí ze seznamu došlo podle tohoto sdělení na návrh Komory specialistů pro krizové řízení a insolvenci v ČR, která soudu uvedla, že nemůže nadále garantovat odbornou způsobilost stěžovatele (§2 odst. 2, §5 odst. 2 citované vyhlášky); vyškrtnutí ze seznamu správců doporučil též poradní sbor předsedy soudu poté, co se stěžovatel opakovaně nedostavil k ověření odborné způsobilosti pro výkon funkce správce (§3 odst. 6 vyhlášky).
Stěžovatel s postupem soudu nesouhlasí a uvádí, že splnil (a i nadále splňuje) všechny podmínky stanovené pro zápis do seznamu správců, jmenovitě podmínku bezúhonnosti a odborné způsobilosti. Pokud profesní komora, jež podala návrh na jeho zápis, sdělila soudu, že již nemůže jeho odbornou způsobilost garantovat (podle stěžovatele jen z důvodu, že přestal být jejím členem), neznamená to současně, že s ukončením členství v této komoře svoji odbornou způsobilost pozbyl. Také požadavek soudu, aby absolvoval odborný pohovor, nebyl důvodný a nelze jej (v jeho případě) dovozovat ani z §3 odst. 6 této vyhlášky. Oprávnění poradního orgánu se vztahují výlučně k ověření odborné způsobilosti při zápisu do seznamu, nikoli i k "následnému průběžnému ověřování osoby" do seznamu již zapsané; připuštění takového "účelového" postupu "přezkušování" by podle stěžovatelova názoru umožnilo jeho zneužití.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
Podle §2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."), poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Dle §4 odst. 1 písm. a/ s.ř.s. rozhodují soudy ve správním soudnictví o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
Ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, event. vyslovení jeho nicotnosti (§65 odst. 1 s.ř.s.). Žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i ten účastník řízení před správním orgánem, jemuž se nedostalo rozhodnutí dle §65 odst. 1 s.ř.s., avšak tvrdí, že byl postupem správního orgánu krácen na právech, jež mu příslušejí takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí (§65 odst. 2 s.ř.s.).
Ochrana veřejných subjektivních práv se uskutečňuje za podmínek stanovených zákony; platí však, že některým veřejným subjektivním právům soudní ochrana poskytnuta není; jak soudní řád správní formou kompetenčních výluk (§70 s.ř.s.), tak i zvláštní zákony (např. zákon č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení) identifikují "některé úkony správního orgánu", jež jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č.j. 6 A 69/2000- 55, "kompetenční výluky - včetně určení, zda úkon je či není rozhodnutím ve smyslu §65 s.ř.s. [srov. §70 písm. a) s.ř.s.] - představují meze subjektivního veřejného práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a při jejich používání musí být proto šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívány k jiným účelům, než pro který byly stanoveny (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Z toho vyplývá požadavek, podle něhož kompetenční výluky nelze interpretovat extenzivně, ale restriktivně, přičemž v pochybnostech, zda určitý úkon může být předmětem přezkumu či nikoliv, je vždy zapotřebí se přiklonit k závěru, že jej přezkoumat lze. Procesní právo ostatně nemá klást účastníkům řízení překážky (nemá být formalistické), ale má poskytovat spravedlivou ochranu jejich subjektivním právům".
Ve smyslu §30 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, předseda a místopředsedové krajského soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu krajského soudu a státní správu okresních soudů, které patří do jeho obvodu, v rozsahu stanoveném tímto zákonem; orgány státní správy soudů jsou - mimo jiné - právě předsedové a místopředsedové krajských soudů (§119 odst. 2 ). Předseda krajského soudu vykonává státní správu krajského soudu a okresních soudů v jeho obvodu tím, že vykonává činnosti vymezené v §126 odst. 1 písm. a/ - n/ a plní též další úkoly, stanoví-li tak tento zákon nebo zvláštní právní předpisy (§126 odst. 1 písm. o/ ).
Podle §1 vyhlášky č. 476/1991 Sb. vedou soudy příslušné k řízení o konkursu a vyrovnání (zde krajské soudy dle §9 odst. 3 písm. s/ o.s.ř.) seznam správců, do něhož se zapisují osoby, které splňují podmínky stanovené zákonem pro ustavení správcem konkursní podstaty, vyrovnacím správcem, zvláštním správcem nebo zástupcem správce (dále jen "správce"); seznam správců sestavuje a doplňuje předseda příslušného soudu (§4 odst. 1, odst. 6 ). Ze seznamu správců soud vyškrtne osobu, která a/ o to požádá, b/ pozbyla oprávnění pro výkon povolání nebo zaměstnání, jež bylo předpokladem pro zápis do seznamu správců, nebo předpoklady pro výkon funkce správce podle §3 odst. 3 písm. b), anebo c/ zemřela (§5 odst.1).
Ohledně právní povahy posuzovaného aktu, jímž byl stěžovatel vyškrtnut ze seznamu správců, je přiléhavé vycházet z konstantní judikatury jak obecných soudů (zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 7 A 160/99, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2004, č.j. 6 A 57/2002-61, publikovaný pod č. 188/2004 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sv. 5, str. 391, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č.j. 2 As 67/2004-45) tak i z rozhodnutí Ústavního soudu, kupříkladu sp. zn. I.ÚS 567/01 či sp. zn. II.ÚS 153/04. Právní povaha aktů (rozhodnutí) ministra spravedlnosti, resp. předsedy soudu jímž došlo k odvolání znalce (§20 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), je zde pochopena jakožto autoritativní rozhodnutí orgánu státní správy, jež má vliv na již existující subjektivní práva a povinnosti dané osoby; jako takové proto podléhá soudnímu přezkumu, přičemž není rozhodné, že tento akt není nijak formálně označen a není vydán na základě stanoveného procesu (sp. zn. 7 A 160/99). Rozhodnutí o odvolání znalce je tím považováno za správní rozhodnutí, kterým se zasahuje do jeho práv a povinností, a to nejen práv chráněných zákonem, nýbrž i práva, zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (sp. zn. 6 A 57/2002). Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 567/01 pak v téže souvislosti poukázal na generální klausuli obsaženou v ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř. (části páté o.s.ř., účinného do 31. 12. 2002), podle níž "v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat na základě žaloby nebo opravného prostředku zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob" a uvedl, že "je zřejmé, že stěžovatel měl před podáním ústavní stížnosti podat správní žalobu ve smyslu ustanovení §247 a násl. o.s.ř., protože se domnívá, že napadeným rozhodnutím (kterým byl odvolán z funkce znalce) byl na svých právech zkrácen rozhodnutím ministra (tedy monokratického správního orgánu), a měl soud požádat o přezkum zákonnosti tohoto rozhodnutí".
Pro potřeby hodnocení charakteru napadeného aktu, kterým byl stěžovatel vyškrtnut ze seznamu správců konkurzních podstat, pak zjevně platí, že není důvodu na něj pohlížet jinak.
Je evidentní, že vedení seznamu správců konkurzních podstat je jedním z úkolů, jež plní předseda (popř. místopředseda) soudu v rámci výkonu státní správy soudů; výkonem státní správy předsedy soudu (formou úkonů v oblasti veřejné správy) je proto i vyškrtnutí osoby ze seznamu správců pro některý z důvodů taxativně vymezených zákonem ( §5 vyhlášky č. 476/1991 Sb.). Je výrazem pravomoci předsedy soudu, jejíž realizace má povahu i formu správního úkonu, je založena zákonem a její výkon je způsobilý zasáhnout do veřejných subjektivních práv konkrétní osoby.
Pod úkony správního orgánu, vyloučené ze soudního přezkumu (§70 s.ř.s.), rozhodnutí o vyškrtnutí osoby ze seznamu správců konkurzních podstat, vydané dle §5 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 476/1991 Sb. podřadit nelze, pročež není vyloučeno aby stěžovatel brojil proti takovému správnímu aktu instrumentem podle §65 s.ř.s. s tvrzením, že jím byl zkrácen na svých subjektivních hmotných či procesních právech (kupř. právě tvrzením, k němuž se uchýlil stěžovatel, že právním předpisem stanovené podmínky pro vyškrtnutí ze seznamu správců v jeho případě nebyly splněny).
Jestliže tedy samy obecné soudy, rozhodující ve správním soudnictví, potažmo i Ústavní soud, připustily ve věcech obdobných aktů (správních úkonů) předsedy soudu, učiněných v rámci výkonu správy soudu, možnost soudního přezkumu, je (byl) i zde procesní prostředek - žaloba podle §65 a násl. s.ř.s. - který stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje, jak jej má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Tím, že stěžovatel možnost využít tento procesní "opravný" prostředek pominul, a žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní stížnost stěžovatele je tedy ve smyslu tohoto ustanovení nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle rovněž shora citovaného §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj