ECLI:CZ:US:2007:3.US.445.06
sp. zn. III. ÚS 445/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Prof. RNDr. Č. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, č.j. 30 Cdo 2444/2005-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, č.j. 23 Co 392/2004-158, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 6. 2004, č.j. 29 C 4/2002-142, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jeho občanskoprávní věci.
Stěžovatelova kritika vychází z připomenutí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby bylo rozhodnuto (určeno), že "nebyl tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti" (tedy že tuto činnost skutečně neprováděl), a nikoliv toho, že nebyl osobou uvedenou v ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb. Oproti tomu soudy však uplatnily "ryze formální pojetí" tohoto zákona a nepřípadně daly "rovnítko mezi toho, kdo byl (jen) evidován a toho, kdo skutečně vykonával činnost uvedenou v evidenci". Ačkoli soud prvního stupně vedl dokazování ke zjištění, zda činnost agenta vykonával, ve svém rozhodnutí k tomu nakonec nepřihlédl, a odvolací soud, jakož i soud dovolací, se "věcnou stránkou" nezabývaly rovněž.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 se podává, že stěžovatel v roce 1992 požádal o vydání lustračního osvědčení, kterému mu bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb. vydáno s osvědčením, že je evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b/ tohoto zákona.
Žalobu o určení, že stěžovatel nebyl osobou uvedenou v §2 odst. 1 písm. b/ citovaného zákona, soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel byl jako osoba vymezená v citovaném ustanovení veden oprávněně ve svazku spolupracovníků StB, když nepopřel, že podepsal tzv. vázací akt, kterým se zavázal ke spolupráci (resp. jeho tvrzení o tom, že nevěděl co podepisuje, nebylo v řízení prokázáno); zabývat se otázkou, zda a jak aktivně svůj závazek plnil, proto podle soudu prvního stupně již nebylo důvodu. Odvolací soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně ze shodných důvodů potvrdil.
Dovolání stěžovatele dovolací soud odmítl s tím, že je neshledal přípustným, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Tuto zásadu jest vztáhnout i k hodnocení (procesněprávní) otázky, již stěžovatel otevřel podanou ústavní stížností tvrzením, že obecné soudy nerozhodly o tom, čeho se domáhal, resp. že z vymezení žaloby nepřípustně vybočily, jestliže položily "rovnítko" mezi určením "toho, kdo byl evidován" a určením "skutečného výkonu činností" v evidenci uvedených.
Z návrhu, jímž se zahajuje řízení, musí být (kromě jiného) patrno též to, čeho se navrhovatel (žalobce) domáhá (§79 odst. 1 o.s.ř.), a tomu odpovídající žalobní petit (ve vztahu k ostatnímu obsahu žaloby) musí být určitý a srozumitelný (srov. §43 odst. 1 o.s.ř.). Soud příslušný k projednání věci musí zcela přesně vědět, v jakém rozsahu a o čem má jednat a rozhodnout, neboť je povinen žalobní návrh svým rozhodnutím na jedné straně zcela vyčerpat a na druhé straně jej (zásadně) nesmí překročit.
Z formálně procesního hlediska stěžovatel relevantní výtku vůči obecným soudům zjevně neuplatnil. Domáhal se sice určení, že "nebyl tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti", zatímco jeho žaloba byla zamítnuta co do určení, že "nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného bytu nebo konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem StB dle ustanovení §2 odst. 1 písm. b/ zákona č. 451/1991 Sb.", tím však soudy jen "právně" upřesnily žalobcem užitý pojem "tajného spolupracovníka, agenta StB" v těch rozhodných souvislostech, jež bez pochybností vyplývaly z obsahu stěžovatelovy žaloby, a to ukotvením k předpisu, který i stěžovatel pokládal pro posuzovaný právní vztah za determinující.
Avšak ani z hlediska věcného (jež stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil), tj. zda ve vztahu k vydanému negativnímu výroku soudy vycházely z adekvátní skutkové a právní základny, nelze jim ničeho vytýkat, jestliže za rozhodující pokládaly skutečnost, že stěžovatel podepsal dne 8. 3. 1988 tzv. "vázací akt", jímž se zavázal ke spolupráci s Československou zpravodajskou službou (svazek reg. č. 10127), a když současně vysvětlily, jaký byl jeho význam pro následnou, vnitřními předpisy této služby založenou, evidenci. Zjevně totiž neplatí, jak se domnívá stěžovatel, že obecné soudy ulpěly na samotném faktu "evidence", již stěžovatel nezpochybňoval a nedostatek jejíž "neoprávněnosti" byl finálně vyřešen v předchozích stadiích řízení o ochranu osobnosti (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 1999, č.j. 37 C 54/98 a Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2000, č.j. 1 Co 38/2000-69). Pak není důvod ku kritice, jestliže (se samozřejmým přihlédnutím k věcné vazbě "vázacího aktu" a následného zápisu do "evidence") pokládaly soudy za výstižné se již vyjádřit (a to negativně) k položené otázce, zda stěžovatel byl "tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti" či nikoli.
Naopak nemá rozumnou oporu představa, že by bylo možné se žalobou o určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. efektivně domáhat určení, k němuž stěžovatel fakticky směřuje, resp. jež dal výslovně najevo jak v dovolání (že "nespolupracoval a tedy fakticky nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti") tak v ústavní stížnosti (zda "skutečně vykonával činnost uvedenou v evidenci"). Zde totiž nejde o určení "zda tu právní vztah nebo právo je či není", nýbrž o určení faktické skutečnosti, jak (v jaké míře, případně jakým způsobem) byl závazek z vázacího aktu reálně vykonáván, a takový požadavek žalobě předjímané ustanovením §80 písm. c/ o.s.ř. podřaditelný zjevně není. Přitom se sluší připomenout, co vysvětlil stěžovateli již vrchní soud v předchozím stadiu řízení ohledně vhodného instrumentaria k uplatnění nároků na ochranu osobnosti (§13 obč. zák.), a že stěžovatel vzal - pro následné stadium řízení - na vědomí, že o tyto nároky již jít nemůže.
Námitka, že se stěžovateli nedostalo spravedlivého procesu, je tedy nepřípadná; lze jen poznamenat, že téhož (stěžovateli nepříznivého) výsledku mohlo být dosaženo procesně úsporněji, na základě důsledné identifikace stěžovatelovy žaloby, resp. ve vztahu k jejímu - procesně přípustnému - rámci. Ostatně, když už obecné soudy vycházely z toho, že o žalobu podle §80 písm. c/ o.s.ř. jít může, neměly pominout, že jí lze vyhovět jen za předpokladu, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti a ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Odklon od zásad spravedlivého procesu dovodit nelze.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu