ECLI:CZ:US:2007:3.US.495.05.4
sp. zn. III. ÚS 495/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. října 2007 sp. zn. III. ÚS 495/05 ve věci ústavní stížnosti K. K., procesního nástupce zemřelé stěžovatelky L. Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. 16 Co 152/2005-82 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2004 č. j. 25 C 117/2004-59, jimiž byla zmítnuta žaloba L. Ch. proti vedlejšímu účastníkovi Pozemkovému fondu České republiky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
I. Nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. 16 Co 152/2005-82 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 12. 2004 č. j. 25 C 117/2004-59 došlo k zásahu do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 9. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měla za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva garantovaná čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž jimi porušily čl. 89 odst. 2 a principy obsažené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejdříve zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy o jí podané žalobě, kterou se domáhala toho, aby soud nahradil projev vůle Pozemkového fondu České republiky (v původním řízení žalovaného) k uzavření smlouvy o převodu pozemku (parc. č. 3107/1 v k. ú. Zbraslav) se stěžovatelkou jako pozemku náhradního za nevydané pozemky v obci a k. ú. Zbraslav.
4. Následně v ústavní stížnosti uvedla, že předmětem sporu bylo posouzení otázky, zda oprávněná osoba v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") má právo požadovat po Pozemkovém fondu České republiky (dále jen "Pozemkový fond" nebo "Fond") vydání konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu, a to mimo jiné i s přihlédnutím k faktu, že k nalézání vhodných náhradních pozemků vyzval oprávněné osoby i statutární orgán Pozemkového fondu, neboť naturální restituce již v letošním roce mají skončit a naturálně zůstává neuspokojena značná část oprávněných osob. Stěžovatelka byla toho názoru, že napadená rozhodnutí dovozují, že pokud Pozemkový fond neuspokojuje oprávněné osoby z důvodu dodržování zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, postupuje správně. V daném případě pak údajně obec hlavní město Praha uplatnila přednostní právo k žalovanému pozemku, proto jej nebylo možno stěžovatelce vydat, a vydání předmětného pozemku by bylo vůči ostatním restituentům diskriminační, neboť u nich by Pozemkový fond vzhledem k nedostatečné nabídce náhradních pozemků takto postupovat nemohl. Tímto způsobem by však byl dle stěžovatelky požehnán diskriminační a svévolný postup Pozemkového fondu, který nemá v nabídce dostatek vhodných pozemků nebo dokonce nabízí pozemky, které stát nevlastní. S vhodnými pozemky pak obchoduje mimo oprávněné osoby.
5. Dle stěžovatelky rovněž neobstojí ani argumentace odvolacího soudu, dle které stěžovatelka v odvolacím řízení neprokázala diskriminační postup Pozemkového fondu vůči restituentům. Tento postup byl naopak prokázán řadou důkazů. Především jde o veřejně dostupný kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu (částka 3 Věstníku NKÚ 2003, 02/14 "Nemovitý majetek státu ve správě Pozemkového fondu České republiky"), který obsahuje celou řadu pochybení v postupu Pozemkového fondu v uplynulých letech. V příkrém protikladu je tak nabídka náhradních pozemků Pozemkovým fondem, kterou stěžovatelka prokázala v řízení prvního stupně (pozemek mezi železničními tratěmi, ve srázu apod.) a doplnila i v odvolacím řízení (aktuální nabídka pozemků v záplavové oblasti).
6. Další sporný aspekt stěžovatelka spatřovala v tom, že se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zcela vědomě odlišily od závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u."), svazek 32, nález č. 33] a přiklonily se k opačným závěrům vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu s odůvodněním, že tato judikatura působí přesvědčivěji a časem nebyla překonána, a to ani v souvislosti s citovaným nálezem Ústavního soudu. Dle stěžovatelky se Ústavní soud v citovaném nálezu podrobně a přesvědčivě vypořádal se všemi právními otázkami, na kterých postavila i ona svou žalobu, když svůj nárok uplatnila zcela v souladu s tímto nálezem, a nesouhlasila s názorem uvedeným v napadených rozhodnutích obecných soudů, neboť pokud by neměly být závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu závazné pro obecné soudy, ztratila by jeho existence zcela smysl. Naopak je přesvědčena, že nosné důvody obsažené v každém nálezu Ústavního soudu jsou a musí být obecně závaznými jako vlastní výrok konkrétního nálezu, jak vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
7. Stěžovatelka dále argumentovala, že podle §4 občanského zákoníku se může domáhat ochrany proti porušení svých práv u soudu, žaluje na vydání konkrétní věci a požaduje vydání konkrétního rozhodnutí. Je zřejmé, že Pozemkový fond její právo stanovené zákonem dlouhodobě porušuje. Pokud zde dochází ke střetu jejího práva podle §11 odst. 2 zákona o půdě s úpravou zákona č. 95/1999 Sb., pak je jistě Ústavní soud nanejvýš povolaným tento rozpor řešit, což plyne z jeho postavení jako ústavního orgánu, který v rámci soudní kontroly ústavnosti podává závazné výklady Ústavy České republiky, zákonů a jiných právních předpisů, což také jednoznačně v citovaném nálezu učinil, a to ve prospěch stěžovatelky. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
II.
8. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.
9. Obvodní soud pro Prahu 5, zastoupený předsedou senátu Mgr. Martinem Šalamounem, ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a argumentaci tam uvedenou.
10. Městský soud v Praze, zastoupený předsedkyní senátu 16 Co JUDr. Naděždou Javůrkovou, ve svém vyjádření nejdříve podrobně zrekapituloval závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a následně se plně odvolal na odůvodnění napadeného rozsudku, neboť na svých právních závěrech i nadále trvá. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
11. Vedlejší účastník, Pozemkový fond, ve svém vyjádření nesouhlasil s právní argumentací stěžovatelky, a naopak považoval za správné právní závěry obecných soudů uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí. Měl za to, že posuzují předmětnou kauzu v souladu s platnou právní úpravou a rovněž nejsou ani v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02. Pokud jde o vlastní převody pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě, Pozemkový fond konstatoval, že zmíněný zákon nikterak blíže nespecifikuje jeho postup při samotných převodech pozemků a vůbec nekonstruuje jeho povinnost k převodu takových pozemků na osobu, která je označí jako první. Pozemkový fond je toho názoru, že jím realizované postupy, tedy veřejné nabídky pozemků určených vždy v příslušném katastrálním území k převodu na oprávněné osoby v režimu §11 odst. 2 zákona o půdě, jsou tím objektivizačním postupem, jenž vylučuje svévoli a diskriminaci určitých oprávněných osob. Naopak stěžovatelka se domáhá postupu, který by jednostranně zvýhodnil její osobu na úkor ostatních oprávněných osob. Představa stěžovatelky, že každou oprávněnou osobu, jejíž nárok nebyl doposud uspokojen podle §11 odst. 2 zákona o půdě, lze označit za objekt diskriminačního postupu ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu, je neopodstatněná, neboť právě tato prezentovaná představa, že každé oprávněné osobě vznikne soukromoprávní nárok na převod určitého pozemku ve vlastnictví České republiky, pokud jej označí jako první, zjevně nebere ohled na ostatní oprávněné osoby. S ohledem na výše uvedené konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatelky není důvodná, protože namísto toho, aby stěžovatelka unesla důkazní břemeno ohledně údajného diskriminačního postupu k její osobě při uspokojování jejího restitučního nároku, subjektivně interpretuje závěry výše citovaného nálezu Ústavního soudu v tom smyslu, že byla porušena v ústavní stížnosti označená základní práva stěžovatelky jakožto oprávněné osoby, jejíž restituční nárok nebyl doposud uhrazen.
12. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
13. Dne 22. 5. 2007 bylo usnesením Ústavního soudu č. j. III. ÚS 495/05-33 řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Ch. přerušeno z důvodu jejího úmrtí do doby ukončení dědického řízení.
14. Poté, co Ústavní soud zjistil, že dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo usnesením ze dne 16. 7. 2007 sp. zn. 32 D 477/2007 skončeno, vydal dne 16. 10. 2007 usnesení č. j. III. ÚS 495/05-36, kterým bylo rozhodnuto, že se v řízení o podané ústavní stížnosti pokračuje s procesním nástupcem zemřelé stěžovatelky, panem K. K., zastoupeným JUDr. M. N., advokátem.
IV.
15. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky a účastníků řízení rovněž vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 25 C 117/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti.
16. Stěžovatelka se žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 26. 3. 2004 a doplněnou podáním ze dne 14. 9. 2004 domáhala nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu k uzavření smlouvy podle §11 odst. 2 zákona o půdě o převodu pozemku parc. č. 3107/1 v k. ú. Zbraslav. Ve své žalobě uvedla, že Pozemkový fond porušuje zákonem stanovenou povinnost vydat oprávněným osobám náhradní pozemky, na které mají přímý nárok, a veřejná nabídka náhradních pozemků je zcela nedostačující k uspokojení všech žadatelů. Pozemkový fond je vůči stěžovatelce v postavení dlužníka, a její nárok je proto naprosto prioritní a nemůže být, poukazem na specialitu, upřednostňován zákon č. 95/1999 Sb. před zákonem o půdě. Ve své právní argumentaci plně odkázala na citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/2002.
17. Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že žaloba stěžovatelky s návrhem, aby soud nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy o převodu pozemku parc. č. 3107/3 v k. ú. Zbraslav se stěžovatelkou ve znění specifikovaném ve výroku, se zamítá. Vzal za prokázané, že stěžovatelka byla osobou oprávněnou podle ustanovení §4 zákona o půdě a původním vlastníkem pozemků č. 31/5 až 31/7 a 31/10 až 31/11 v k. ú. Zbraslav. Magistrát hlavního města Prahy dne 4. 2. 1998 rozhodl, že stěžovatelka darovala v roce 1964 původní pozemky státu v tísni, stát však není jejich vlastníkem, neboť k nim bylo následně zřízeno právo osobního užívání ve prospěch třetích osob. Dále konstatoval, že stěžovatelka má právo na pozemek náhradní podle §11 odst. 2 zákona o půdě, případně na náhradu podle §16 téhož zákona. Již dne 27. 6. 1998 požádala stěžovatelka Pozemkový fond o urychlenou realizaci výše uvedeného rozhodnutí a poskytnutí náhradního pozemku s tím, že je jí již 80 let. Pozemkový fond stěžovatelce dne 13. 7. 1998 oznámil, že její žádost o poskytnutí náhradních pozemků eviduje, a uvedl, že konkrétní jednání proběhne po skončení soupisu pozemků ve vlastnictví České republiky vhodných k náhradě. Od té doby však žádný takový náhradní pozemek stěžovatelce převeden nebyl s tím, že se v příslušném katastrálním území vhodné pozemky nenacházejí. Stěžovatelka však takový pozemek sama vyhledala a vyzvala Pozemkový fond k bezúplatnému převodu pozemku parc. č. 3107/1 v k. ú. Zbraslav, protože se jedná o pozemek pro vydání vhodný, ve vlastnictví státu, nacházející se v téže obci jako pozemek odňatý (dopis ze dne 6. 11. 2003). Jako vlastník tohoto pozemku je zapsána Česká republika, právo hospodaření k uvedenému pozemku má Státní statek hl. m. Prahy, přičemž charakter pozemku je orná půda (LV č. 233). Pozemkový fond odpověděl, že pozemky nejsou oprávněným osobám převáděny na základě žádosti o konkrétní pozemek, ale formou veřejných nabídek, z nichž některé žalobkyni zaslal (dopis ze dne 5. 1. 2004). Tyto pozemky však byly nevyhovujícími (u železniční trati, ve vrchu apod.), které ani lokalitou a výměrou neodpovídaly původním pozemkům. Dne 13. 9. 2001 schválilo Zastupitelstvo hlavního města Prahy nabytí vlastnictví k pozemkům ve vlastnictví České republiky (ve správě Pozemkového fondu), kdy v příloze č. 2 je uveden i pozemek parc. č. 3107/1 v k. ú. Zbraslav. Hlavní město Praha poté požádalo Pozemkový fond o převod pozemků dle přílohy č. 2 (dopis ze dne 17. 9. 2001).
18. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "soudní praxe již dospěla k poměrně ustálenému právnímu názoru, že oprávněné osobě vzniká při aplikaci ust. §11 odst. 2 zákona o půdě pouze právo na poskytnutí takto obecným způsobem specifikovaného náhradního pozemku, avšak nemá vůči Pozemkovému fondu nárok na jeho výběr. Je na něm, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, a takové oznámení nelze považovat za návrh na uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků." (str. 6 a 7 rozsudku). Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 522/96 a sp. zn. 26 Cdo 1478/2000.
19. Dále se zabýval otázkou střetu práva oprávněné osoby na bezplatný převod obecně určeného náhradního pozemku, definované v ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod konkrétního pozemku postupem podle zákona č. 95/1999 Sb. Při jejím posuzování mimo jiné konstatoval, že "(...) předmětný pozemek nemusel být nejprve oprávněným osobám nabídnut jako pozemek náhradní a (Pozemkový fond) má povinnost jej bezúplatně převést obci (...). (Pozemkový fond) nesmí činit pouze to, že by jednu zákonnou úpravu upřednostňoval fakticky před druhou (jak uvádí citovaný nález Ústavního soudu) (...)." (str. 7 a 8 rozsudku). Z toho důvodu dospěl k závěru, že "tehdy, kdy obec důvodně uplatní své právo na bezúplatný převod konkrétního pozemku z majetku státu do svého vlastnictví, musí jí (Pozemkový fond) vyhovět (...) a teprve tehdy, kdy daný pozemek není zatížen právy třetích osob či takto důvodně uplatněným právem obce, může být nabídnut okruhu oprávněných osob k uzavření dohody o převodu. (...) Avšak i tehdy, je-li takový pozemek prost uvedených zátěží, nemá obecně oprávněná osoba právo na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu s Pozemkovým fondem." (str. 8 rozsudku).
20. Obvodní soud dále uvedl, že v posuzovaném případě musel zkoumat liknavý postup státu (za nějž jedná Pozemkový fond) při plnění jeho závazků vůči stěžovatelce a zda nebyl výsledkem libovůle či svévole při naplňování zákona o půdě. "Pro takové zjištění by však bylo nutné, aby stěžovatelka předložila konkrétní důkazy o nestejnorodém postupu Pozemkového fondu ve srovnatelných případech a o jeho libovůli ve vztahu k ní. (...) Soud má za to, že podkladem pro jeho rozhodnutí nemůže být ani zjištění ze zprávy NKÚ (částka 3 Věstníku Nejvyššího kontrolního úřadu, 2003: "02/14 Nemovitý majetek státu ve správě Pozemkového fondu České republiky"; podrobně citován v předmětném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. 495/02) a ani výše prezentovaná zjištění nálezu Ústavního soudu. Musí tu být konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že přímo vůči stěžovatelce postupuje Pozemkový fond nezákonným postupem a s jinými nesrovnatelným způsobem. Taková zjištění však v řízení učiněna nebyla a všechny shora uvedené důvody soud vedly k zamítnutí žaloby." (str. 8 a 9 rozsudku).
21. K citovanému nálezu Ústavního soudu se obvodní soud vyjádřil i v závěru odůvodnění: "Soud si je ovšem vědom odlišnosti názoru Ústavního soudu, vysloveného v citovaném nálezu (za určitých podmínek je zde možnost oprávněné osoby vybrat si konkrétní pozemek a Pozemkovému fondu uložit soudním rozhodnutím povinnost převést jej oprávněné osobě do vlastnictví), od názoru Nejvyššího soudu, prezentovaného ve shora citovaných rozhodnutích (sp. zn. 2 Cdon 522/96 a sp. zn. 26 Cdo 1478/2000) (že za žádných okolností oprávněné osoby takovou možnost nemají), dospívá však k závěru, že zde není sebemenší důvod odchýlit se od judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích komplexně a pečlivě zabýval výkladem příslušných ustanovení zákona, jeho odůvodnění působí svou přesvědčivostí a časem nebylo nijak překonáno, a to ani v souvislosti s citovaným nálezem Ústavního soudu. Právě Nejvyšší soud je přitom jediným zákonem povolaným vrcholným soudním orgánem k zajišťování jednoty rozhodování obecných soudů (§14 zák. o soudech a soudcích), zatímco Ústavní soud, jak sám opakovaně zdůrazňuje, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů (...)." (str. 10 rozsudku).
22. Proti tomuto rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, ve kterém polemizovala s právními závěry obvodního soudu, který nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem a vědomě nerespektoval citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02, na který opět plně odkázala a o jehož závěry opřela i svou argumentaci obsaženou v odvolání. Mimo jiné uvedla, že "(...) je přesvědčena, že bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod, přičemž se jedná o naprosto totožnou záležitost, kterou řešil Ústavní soud. Názor soudu I. stupně popírá princip soudní kontroly ústavnosti, dle kterého je nutné, aby obecné soudy, ale i všechny státní orgány, právnické a fyzické osoby, považovaly ratio decidendi v rozhodnutích Ústavního soudu za obecně závazný normativní akt s právní silou zákona." (č. l. 66 spisu).
23. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry obvodního soudu a nadto uvedl, že "(...) v odvolacím řízení jediný provedený důkaz nebyl způsobilým zvrátit přiléhavé závěry soudu I. stupně, vtělené do odůvodnění napadeného rozsudku, dle něhož zákonná úprava neumožňuje oprávněné osobě ve smyslu ust. §11 odst. 2 zákona o půdě vynutitelným způsobem požadovat po Pozemkovém fondu převedení konkrétního pozemku, který si tato osoba sama vybrala a označila (...)." (str. 9 rozsudku). Odvolací soud se rovněž vyjádřil k existenci odlišnosti názoru uvedeného v napadeném rozsudku obvodního soudu s citovaným nálezem Ústavního soudu, když konstatoval, že "(...) k této otázce se již vyčerpávajícím způsobem (a zcela správně) vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto odvolací soud nepovažuje za potřebné jeho názory, s nimiž odvolací soud vyjadřuje jednoznačný souhlas, v tomto ohledu jakkoli doplňovat či upřesňovat (...)." (str. 9 rozsudku).
V.
24. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
25. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Přehlédnutí vyzařování základních práv a svobod do právních norem jednoduchého práva při jejich aplikaci anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.
26. Podstata ústavní stížnosti se koncentruje jednak na řešení otázek střetu práva oprávněné osoby na bezplatný převod obecně určeného náhradního pozemku, definované v ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, s přednostním právem obce na bezplatný převod konkrétního pozemku postupem podle zákona č. 95/1999 Sb., resp. zda oprávněná osoba v režimu zákona o půdě má právo požadovat po Pozemkovém fondu vydání jakéhokoli (tedy takového, který si při splnění ostatních zákonných požadavků sama vybere) náhradního pozemku ve vlastnictví státu, a jednak na posouzení stěžovatelkou namítaného porušení základních práv, spočívajícího v nerespektování závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu ze strany obecných soudů.
27. K nastoleným otázkám zaujal Ústavní soud stanovisko v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02 a následně je potvrdil i v plenárním nálezu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (Sb. n. u., svazek 39, nález č. 226, vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.), které je na posuzovaný případ zcela přiléhavé a od něhož se Ústavní soud nemá důvod odchýlit, a proto na něj plně odkazuje. Nicméně považuje za nezbytné některé nosné závěry, obsažené v jejich odůvodnění, ve stručnosti zrekapitulovat.
28. Konkrétně k otázce vztahu mezi převodem půdy, kterou stát jakožto vlastník převádí na jiné osoby, a převodem půdy, kterou je stát povinen vydat oprávněným osobám - restituentům na základě restitučních předpisů, Ústavní soud konstatoval, že "Nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu, což vyplývá jak z ratia legis zákona o půdě a dikce jeho §11 odst. 2 (srov. slovo ,převede'), tak z §19 odst. 1 zákona o převodu pozemků. Pokud Fond aplikuje opačný výklad, ocitá se mimo rámec oprávnění, která mu zákon svěřuje (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny). Taková interpretace při systematickém výkladu nemůže obstát. Zákon (§2 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) přikazuje Fondu činit úkony pouze v rámci zákona o půdě, jehož účelem je uspokojení nároků oprávněných osob. Později přijatá úprava v zákoně o převodu pozemků na tomto právním stavu, s přihlédnutím k principům ochrany legitimních očekávání a právní jistoty, nemohla nic změnit (...). Jinak řečeno, Fond nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona o převodu pozemků před uspokojováním závazků státu podle §11 odst. 2 zákona o půdě, které stát uznal, protože to je v rozporu s jeho působností v rámci plnění povinností uložených státu zákonem o půdě. Účel zákona o půdě nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb. Platné znění §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. (podle kterého tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby) je patrně nutno interpretovat s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a právní jistoty a s ohledem na §19 odst. 1 zákona o převodu pozemků, který deklaruje nedotčenost zákona o půdě.".
29. K otázce práva oprávněné osoby v režimu zákona o půdě požadovat po Pozemkovém fondu vydání konkrétního náhradního pozemku ve vlastnictví státu, tj. k otázce opodstatněnosti žalobního titulu na vydání konkrétně určeného pozemku, Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že ze systematického zařazení ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě a z jeho jednotlivých alternativ vyplývá, že jeho účelem je zajistit co nejsnadnější uspokojení nároku oprávněné osoby tam, kde odkazem na právní jistotu nebo veřejný zájem zákonodárce neumožnil jinak obecně preferovanou nápravu újmy uvedením v předešlý stav ("restitutio in integrum"). Tím je vymezen rámec výkladu tohoto ustanovení. "Z ústavně konformního výkladu §11 odst. 2 zákona o půdě vyplývá, že Fond má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. (...) Pozemkový fond se své zákonné povinnosti, tj. nabízet dostatečné množství vhodných pozemků, nemůže zbavit. Zejména nemůže upřednostňovat úplatné převody, z nichž má prospěch, před převody bezúplatnými. Nesmí ani upřednostňovat mezi skupinami subjektů, které mají nárok na bezúplatný převod.". Ústavní soud zde rovněž konstatoval, že "Nárok stěžovatelek na vydání náhradního pozemku nebyl dlouhodobě uspokojen. Soudy měly povinnost zkoumat, zda tento stav není výsledkem libovůle či dokonce svévole Fondu při naplňování zákona o půdě. Přitom se měly vypořádat s námitkami, že Fond nemá zájem na vydávání pozemků, protože má z jejich správy prospěch, a že jeho veřejné nabídky nejsou schopny uspokojovat zákonné nároky oprávněných osob, které jsou takto fakticky nuceny se svého nároku vzdát ve prospěch finančního vyrovnání. Takový postup Fondu je jednoznačným porušením čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy.". A dále uvedl, že "Postup státu při plnění jeho závazků (tedy tam kde má stát postavení dlužníka) je nutno vždy posuzovat z hlediska principu rovnosti. (...) Jak plyne z rozhodnutí o potvrzení nároku na náhradní pozemek, v dané situaci Fond vykonává vůli státu v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Tím, že došlo k potvrzení nároku, ocitl se proces uspokojování nároku ve fázi vykonávací, a stát (jehož vůli plní Fond) nemůže plnění svých povinností mařit zbavováním se vhodného majetku, např. postupem podle zákona o převodu pozemků. V běžném zákoně nemůže být obsaženo nic, co odporuje ústavnímu pořádku, a účelová aplikace pozdějšího právního předpisu je v rozporu se zásadou výkonu státní moci jen na základě zákona, v jeho mezích a způsobem zákonem stanoveným.".
30. Ústavní soud zde v této souvislosti zaujal i stanovisko k dosavadní relevantní judikatuře obecných soudů, na kterou se v posuzovaném případě, s vědomím její odlišnosti od právních názorů Ústavního soudu, Obvodní soud pro Prahu 5 i Městský soud v Praze odvolávají. K právnímu názoru Nejvyššího soudu obsaženému v rozhodnutí ze dne 18. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, dle něhož "nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků. Oznámení Pozemkového fondu České republiky, které pozemky mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní, není návrhem na uzavření smlouvy.", Ústavní soud uvedl, že tento právní názor je třeba aplikovat a vykládat ústavně konformním způsobem; "(...) rozhodnutí Nejvyššího soudu (který zde převzal svůj starší právní názor z rozhodnutí ze dne 29. 1. 1997 sp. zn. 2 Cdon 522/96) zřetelně vychází z předpokladu, že Fond plní řádně své zákonné povinnosti a omezuje nárok na domáhání se konkrétního náhradního pozemku jen proto, aby přidělování pozemků bylo spravedlivé. Odkaz na právní názor Nejvyššího soudu nemůže sloužit k legitimování takového postupu při přidělování náhradních pozemků, který by (nahlíženo z objektivního pohledu) byl svévolný nebo diskriminující. Libovůle či liknavost při přidělování pozemků je protiprávní a protiprávnímu jednání nelze poskytnout soudní ochranu. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku může představovat jediný prostředek obrany proti libovůli.". Ústavní soud současně připomněl, že z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku.
VI.
31. Při posouzení věci z ústavního pohledu vycházel Ústavní soud z výše uvedených názorů vyslovených v jeho nálezech, které plně dopadají na projednávanou věc.
32. Procesní nástupce stěžovatelky (dále "stěžovatel") má však v prvé řadě pravdu v tom, když spatřoval porušení svých práv v nerespektování závazného názoru Ústavního soudu obecnými soudy ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
33. V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, tj. závazný při řešení typově shodných případů.
34. Např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 70/96 (Sb. n. u., svazek 7, nález č. 29) Ústavní soud konstatoval, že "Čl. 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Tím v případě ústavní stížnosti proti rozsudkům obecných soudů je např. zrušení napadeného rozhodnutí, které je uvedeno ve výroku příslušného nálezu Ústavního soudu. To ovšem neznamená, že právní názor Ústavního soudu, uvedený v odůvodnění takového nálezu, je bez jakéhokoliv právního významu, protože není interpretací určitého zákonného ustanovení, ale výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny či odpovídající mezinárodní úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy. Obecně negativní přístup k takovému právnímu názoru vyvolává pak nejistotu, zda soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Musí si totiž být vědom, že pokud právní názor Ústavního soudu v konkrétním případě nehodlá vzít na vědomí, v případné ústavní stížnosti bude s největší pravděpodobností Ústavní soud judikovat ve smyslu svého předchozího rozhodnutí.".
35. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. I. ÚS 77/97 (Sb. n. u., svazek 12, nález č. 142), kde vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu dovodil také z obecného principu rovnosti v právech ve podle čl. 1 Listiny, neboť "rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ačkoli již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána.".
36. V posuzované věci obecné soudy své právní závěry opřely o judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, sp. zn. 20 Co 51/2002 nebo sp. zn. 2 Cdon 522/96), a to i přes skutečnost, že si byly nepochybně vědomy ("s vědomím odlišnosti názoru Ústavního soudu" - viz výše body 21 a 23) její odlišnosti od závěrů obsažených v citovaném nálezu Ústavního soudu, který se zde navíc k předmětné judikatuře Nejvyššího soudu podrobně vyjadřuje (viz bod 30). Takto jednoznačné a záměrné nedbání a nerespektování právních názorů Ústavního soudu (v daném případě obsažených v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02) vede při stejných skutečnostech k vědomému porušování ústavnosti. Tento nález byl v době rozhodování obecných soudů řádně publikován (vydáno dne 4. 3. 2004, publikováno ve Sb. n. u., svazek 32, nález č. 33) a navíc byly soudy na něj výslovně stěžovatelkou upozorněny (argumentace závěry citovaného nálezu byla stěžovatelkou předložena nejen v odvolání, ale již v samotné žalobě). Navíc nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 70/96 nebo nález sp. zn. III. ÚS 648/2000, Sb. n. u., svazek 22, nález č. 60). Napadené rozsudky obecných soudů, pokud jde o jejich odmítnutí zabývat se oprávněným nárokem stěžovatele z hlediska dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak svědčí především o zásadním selhání těchto soudů, resp. soudců o dané věci rozhodujících, založeném na neschopnosti vnímat úlohu, která náleží Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti. V důsledku pak svědčí postup těchto soudců o neznalosti Ústavy České republiky (v lepším případě) nebo o jejím úmyslném ignorování.
37. V důsledku nerespektování čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky tak došlo k porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
38. S ohledem na všechny výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.