ECLI:CZ:US:2007:3.US.523.06
sp. zn. III. ÚS 523/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Milošem Holasem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 25, proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 6. 2006, č.j. 1 VZN 275/2006-35, a proti "rozhodnutí, na které navazuje", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené "rozhodnutí" Vrchního státního zastupitelství v Praze a "usnesení policejního orgánu", neboť podle jeho mínění jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu ze dne 29. 11. 2002, č.j. ČTS: PSC-2038/OHK-2002, bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 tr. řádu o odložení věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 3, písm. b/ tr. zákona, kterého se dle stěžovatele dopustil RSDr. V. P.. Proti tomuto usnesení stěžovatel (jako poškozený) podal stížnost, o jejímž vyřízení nebyl, jak tvrdí, "přes veškerou snahu" vyrozuměn a teprve z označeného rozhodnutí vrchního státního zastupitelství se dozvěděl, že měl svou stížnost vzít dne 19. 12. 2002 zpět. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť se domnívá, že nedošlo k řádnému ukončení řízení a tudíž nemohlo dojít ani k promlčení trestnosti trestného činu podvodu, což v napadeném "rozhodnutí" státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství, k doložení správnosti předchozího usnesení o odložení věci, dovozovala.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v rámci řízení o trestním oznámení stěžovatele, učiněného podle ustanovení §158 trestního řádu; stěžovatel, coby "neúspěšný" oznamovatel trestného činu, který se cítí být poškozen, nesouhlasí s tím, jak orgány činné v trestním řízení s jeho podnětem naložily.
Oproti přesvědčení stěžovatele v tom však spatřovat porušení jím označeného, ale ani jakéhokoliv jiného jeho ústavně garantovaného subjektivního práva, nelze. Neexistuje totiž ústavně zaručené veřejné subjektivní právo určité osoby, aby osoba jiná byla trestně stíhána. Zjištění příslušného skutku, kvalifikace jako trestného činu, trestní stíhání pachatele a jeho potrestání jsou obsahem vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a nikoli mezi tímto pachatelem a jeho oznamovatelem. Je úkolem státu, aby zákonem určenými (typicky soudními) orgány rozhodoval podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl či nebyl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soukromoprávní nároky osoby poškozené jednáním, v němž oproti jejímu názoru orgány činné v trestním řízení spáchání trestného činu nespatřovaly, jsou adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávní instituty, zejména náhrady škody, případně i ochrany osobnosti.
Shodně se Ústavní soud vyslovil i v dalších rozhodnutích, viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, str. 345 a násl., nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291 a násl. Pro projednávanou věc je pak zejména ilustrativní závěr učiněný ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05, ve které Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36... Listiny".
Platí tedy, že existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu