ECLI:CZ:US:2007:3.US.653.06
sp. zn. III. ÚS 653/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou v Praze 4, Krajánkova 12, proti opatření Policie ČR, obvodního ředitelství Praha II, místního oddělení Smíchov, ze dne 16. listopadu 2005, čj. ORII-4555/MO4-Tč-2005, a rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 24. července 2006, čj. 1 ZN 5257/2006-92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh na vydání předběžného opatření se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá, aby Ústavní soud "rozhodl o předběžném opatření" a k odvrácení hrozící újmy rozhodl tak, aby v zásahu do základních práv stěžovatelky orgány veřejné moci v záhlaví uvedené nepokračovaly. Shora uvedeným opatřením policejní orgán ve stádiu prověřování podezření, zda se stal trestný čin pomluvy podle ust. §206 tr. zák. v jednočinném souběhu s tr. činem poškozování cizích práv podle ust. §209 tr. zák., rozhodl tak, že v trestní věci přibral k podání znaleckého posudku prof. MUDr. A. D., znalce v oboru porodnictví, aby posoudil a odpověděl, zda jsou u stěžovatelky, jako osoby poškozené, trestným činem pomluvy známky prodělaného těhotenství, resp. potratu. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 námitku stěžovatelky proti přibrání znalce neshledala důvodnou, když v dané věci se jedná o podezření z trestného činu, jehož objektivní stránkou je mj. sdělení nepravdivého údaje. Proto se nelze spokojit s pouhým tvrzením stěžovatelky jako poškozené, že potrat neprodělala.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti osvětluje, že podala podnět k prověření, zda nedošlo k trestnému činu pomluvy ve smyslu §206 tr. zák. zveřejněním časopiseckých článků, které mj. hovoří o přerušení těhotenství, které podle tohoto článku měla stěžovatelka v minulosti prodělat. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jde o nepravdivé informace popisující její "intimní soukromí". V trestním řízení přitom dochází k opakovaným průtahům. Ustanovení znalce s úkolem, který mu policejní orgán dal, hrubě porušuje stěžovatelčinu důstojnost. Navíc z trestního řízení dochází k opakovaným únikům informací do veřejnosti prostřednictvím právě těch tiskovin, jejichž redaktoři se měli trestného činu pomluvy dopustit. Není tedy představitelné, jak by mělo vůbec bez dalšího narušení soukromí stěžovatelky k prohlídce ze strany znalce dojít. Policejní orgán a následně též státní zastupitelství tak svými zásahy, konkrétně ustanovením znalce v oboru porodnictví, porušily základní právo stěžovatelky na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení a poskytl stěžovatelce možnost repliky. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Praha 5 opakuje, že obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu pomluvy je sdělení nepravdivého údaje. Je zřejmým zájmem stěžovatelky, jako oznamovatelky trestného činu, aby autoři daných článků byli trestně stíháni, a dalo se proto důvodně očekávat, že bude ve vlastním zájmu stěžovatelky, aby prokázala nepravdivost tvrzení osob podezřelých ze spáchání trestného činu pomluvy. Na závěr státní zástupkyně sděluje, že stěžovatelka se odmítla znaleckému zkoumání podrobit a že z toho důvodu byl vyžádán nový znalecký posudek, který má ujasnit, zda lze zpětně vůbec věrohodně zjistit, zda žena absolvovala umělé přerušení těhotenství. Policejní orgán k žádosti Ústavního soudu důvody ústavní stížnosti odmítá.
Stěžovatelka ve lhůtě stanovené Ústavním soudem podala velmi obsáhlou repliku, v níž obšírně popisuje vývoj dané trestní kauzy, zpochybňuje nestrannost a řadu úkonů učiněných orgány činnými v trestním řízení, a upozorňuje na prodlevy, s nimiž je celá věc spojena. K replice pak připojuje řadu příloh, z nichž mj. vyplývá, že trestní oznámení stěžovatelky a jejího manžela bylo policejním orgánem odloženo dne 20. listopadu 2006 a že proti tomuto odložení podala stěžovatelka stížnost.
Ústavní soud je vázán vymezením ústavní stížnosti tak, jak jej učinila stěžovatelka. V daném případě se proto mohl zabývat jen opatřením o přibrání znalce, nikoliv dalšími a s touto věcí přímo nesouvisejícími argumenty, které velmi detailně podává stěžovatelka ve své replice. Proto se Ústavní soud zabýval pouze tím, čeho se stěžovatelka v petitu svého návrhu po Ústavním soudu dožadovala, a dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Toto ustanovení se pochopitelně týká nejen standardní ústavní stížnosti proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale též ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci.
V daném případě se trestní věc nalézala ve stádiu prověřování podezření. Podle ust. §105 odst. 1 tr. ř., je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, pokud je k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla.
Opatření o přibrání znalce samo o sobě nemůže nijak přímo zasáhnout do práv a povinností třetích osob. Teprve v situaci, kdy by orgány činné v trestním řízení začaly vůči stěžovatelce vynucovat její součinnost k realizaci znaleckého posudku, by bylo lze uvažovat o porušení základních práv stěžovatelky. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu ovšem nic takového v této procesní fázi není ani možné, neboť uložení pořádkové pokuty "lze orgány činnými v trestním řízení užít za základního předpokladu, totiž tehdy a jenom tehdy, jestliže trestní stíhání dospělo minimálně do stádia přípravného řízení. Tedy do takového stádia, které svůj začátek odvozuje od zahájení trestního stíhání, případně od provedení neodkladných nebo neopakovatelných úkonů" (viz nález III. ÚS 87/98, Sb.n.u.ÚS, sv. 12, str. 113). Pokud by se snad o to orgány činné v trestním řízení přesto pokusily, stěžovatelka by se jistě mohla bránit ústavní stížností. Nic takového se ovšem v tomto případě nestalo.
Ústavnímu soudu tedy nyní ani nepřísluší hodnotit, zda opatření o přibrání znalce by ve svých důsledcích (jestliže by se je orgány činné v trestním řízení například pokusily vynutit v pozdějším stádiu trestního řízení po eventuálním zahájení trestního stíhání, pokud by snad trestní řízení do tohoto stádia vůbec dospělo) mohlo porušit základní práva stěžovatelky. Ústavní soud toliko pro pořádek podotýká, že všechny orgány činné v trestním řízení, a tedy i vyšetřovatel a státní zástupce, jsou povinny vykládat trestní řád způsobem souladným s ústavním pořádkem a maximálně šetřit práv a lidské důstojnosti osob nějak na trestním řízení zúčastněných.
S ohledem na uvedené tedy Ústavní soud nemá pravomoc o věci v této procesní fázi meritorně rozhodovat, neboť pokud by postupoval jinak, významně by narušil princip subsidiarity vlastního rozhodování. O posuzované ústavní stížnosti tedy nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno, neboť ústavní stížnost je nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud odmítl též návrh na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2007