ECLI:CZ:US:2007:3.US.911.06
sp. zn. III. ÚS 911/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. O., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem v Karviné, Karola Sliwky 6/20, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2006, čj. 57 Co 156/2006-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 8. 12. 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí. Dle tvrzení stěžovatelky byl rozhodnutím porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 461/05, zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, čj. 26 C 198/2004-26, (mimo jiné) vyhověl žalobě stěžovatelky ze dne 23. 6. 2004, která se dle dohody o narovnání domáhala po žalované společnosti TKLAS Karviná, s. r. o., zaplacení 12 329,80 Kč s úrokem s tím, že tato povinnost zaniká v rozsahu plnění společností KAVOZ, a. s. (částka dle dohody představovala náhradu nákladů řízení o určení vlastnictví k pozemku).
Proti rozsudku podala TKLAS Karviná, s. r. o., odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, čj. 57 Co 675/2004-47, tak, že prvostupňový rozsudek ohledně zaplacení předmětné částky změnil a rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatelky. Uvedl, že nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, proto jej nelze žalovat samostatně.
Proti odvolacímu rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, které bylo nálezem ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 461/05, vyhověno a odvolací rozsudek byl zrušen. Ústavní soud vyslovil, že odvolacím soudem bylo porušeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soud dostatečně nezjistil skutkový stav věci - nezabýval se posouzením dohody o narovnání a dostatečně nezhodnotil, že žalobou bylo uplatňováno plnění závazku a nikoliv zaplacení nákladů řízení.
Odvolací soud vydal dne 5. 9. 2006 pod čj. 57 Co 156/2006-82 nový - napadený rozsudek, kterým žalobu v části o zaplacení předmětné částky opětovně zamítl.
Uvedl, že stěžovatelka uzavřela s TKLAS Karviná, s. r. o., a KAVOZ, a. s., v průběhu řízení o určení vlastnictví k pozemku (tj. dne 1. 7. 2002) dohodu o narovnání sporných práv, která byla předmětem tohoto řízení. Dle dohody se, mimo jiné, TKLAS Karviná, s. r. o., a KAVOZ, a. s., zavázaly stěžovatelce do 8. 7. 2002 uhradit solidárně 24 659,60 Kč, představující náklady řízení o určení vlastnictví. Účastníci narovnání se také dohodli na tom, že mají zájem na platnosti a účinnosti dohody pouze v případě, že budou všemi účastníky dohody dodržena všechna ustanovení dohody a splněny všechny závazky z dohody vyplývající, přičemž nesplněním kteréhokoliv závazku pozbývá celá tato dohoda platnosti s účinky ke dni jejího podepsání. Dále odvolací soud konstatoval, že část solidárního závazku ve výši 12 329,80 Kč byla stěžovatelce uhrazena společností TKLAS Karviná, s. r. o., dne 8. 7. 2002. Dne 9. 7. 2002 byl schválen soudní smír (účastníků řízení o určení vlastnictví) o tom, že stěžovatelka je vlastnicí předmětného pozemku a KAVOZ, a. s., je povinna uhradit stěžovatelce na nákladech řízení 12 329,80 Kč.
Dle odvolacího soudu (i soudu prvostupňového) se stěžovatelkou uplatněný nárok na 12 329,80 Kč odvíjí od dohody o narovnání. Pro oprávněnost nároku posoudil tedy nejdříve ujednání dohody o tom, že nebude-li splněn kterýkoliv závazek dohody o narovnání, účinky dohody zaniknou ke dni podpisu dohody. Toto ujednání posoudil jako vedlejší úmluvu o doložení času, kdy právní účinky právního úkonu po určité době zaniknou. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nebyl zcela splněn solidární závazek TKLAS Karviná, s. r. o., a KAVOZ, a. s., na zaplacení 24 659,60 Kč do dne 8. 7. 2002 (zaplaceno bylo pouze 12 329,80 Kč společností TKLAS Karviná, s. r. o.), pozbyla dle odvolacího soudu dohoda o narovnání účinnosti nejméně v bodě o závazku zaplatit solidárně částku 24 659,60 Kč s účinky ke dni 9. 7. 2002. Tím zanikl i solidární závazek na zaplacení 12 329,80 Kč stěžovatelce. Odvolací soud proto stěžovatelčinu žalobu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení principu rovnosti a práva domáhat se práv u soudu, neboť odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky, avšak ta již nemá možnost podat dovolání a bylo jí tak znemožněno projednat věc u soudu.
Stěžovatelka dále brojila proti závěru odvolacího soudu, že dohoda o narovnání pozbyla účinnosti. Uvedla, že tento výklad vede k tomu, že pokud dohoda obsahuje více závazků, účastník, který již pro sebe z dohody vyčerpal pozitiva a na plnění zbytku dohody nemá zájem, nesplní kterýkoliv ze svých závazků a s odkazem na ujednání o pozbytí platnosti (účinnosti) dohody jako celku v případě nesplnění kteréhokoliv závazku pak označí dohodu za neplatnou a odmítne dle neplatné dohody plnit. Stěžovatelka uvedla, že všechny své závazky z dohody splnila (zpětvzetí žaloby, neuplatnění nároku na náhradu nákladů řízení, vystavení prohlášení), zatímco TKLAS Karviná, s. r. o., nesplnil jediný svůj závazek a poté označil dohodu za neplatnou. Stěžovatelka uvedla, že by souhlasila s neplatností dohody, pokud by ovšem bylo možno vrátit její právní důsledky. Poukázala přitom na zásadu dobrých mravů dle §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Stěžovatelka také nesouhlasila s výkladem, že dohoda pozbyla účinnosti "nejméně" v bodě o solidárním závazku zaplatit stěžovatelce 24 659,60 Kč. Dle stěžovatelky odvolací soud neuvedl, proč právě (jen) v této části by se dohoda měla stát neplatnou či neúčinnou. Odvolací soud tak, dle stěžovatelky, porušil zásadu rovnosti, když označil za neplatnou jen část dohody, z čehož by vyplývaly výhody jen pro jednoho účastníka.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud nemá za to, že by bylo stěžovatelce znemožněno domáhat se práv u soudu nebo byl porušen princip rovnosti tím, že došlo ke změně prvostupňového rozhodnutí. Odvolací soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu - nařídil nové jednání, zopakoval důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (dohoda o narovnání, soudní spis) a rozhodl dle §220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že prvostupňové rozhodnutí změnil z důvodu nesprávného právního posouzení věci (důvody pro postup dle §220 odst. 1 občanského soudního řádu je třeba odlišovat od těch, které vedou k postupu dle §219 a §219a občanského soudního řádu). Lze také konstatovat, že druhostupňový soud své úvahy při hodnocení důkazů a závěry, které vyvodil, velmi podrobně a srozumitelně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Ústavní soud zde tedy neshledal libovůli nebo jiné vybočení z ústavních kautel, a to jak v postupu odvolacího soudu, tak v odůvodnění jeho rozhodnutí. To, že odvolací soud změnil prvostupňové rozhodnutí, kdy dovolání již není pro bagatelnost dané věci přípustné, ještě neznamená porušení práva stěžovatelky domáhat se svých práv u soudu či porušení principu rovnosti. Je zde třeba připomenout, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové či třístupňové. Dovolání je třeba chápat jako mimořádný opravný prostředek, jenž může ve výjimečných případech prolomit právní moc rozhodnutí a v zákonem předvídaných případech tak zasáhnout do právní jistoty. Dvoustupňové řízení u bagatelních věcí dle §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu tedy nevybočuje z ústavních mezí.
Stěžovatelka dále nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti dohody o narovnání, resp. o neplatnosti "nejméně" části dohody obsahující závazek k zaplacení částky 24 659,60 Kč, a současně poukázala na zásadu dobrých mravů.
Stěžovatelka touto námitkou polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu. Ústavní soud přitom již opakovaně judikoval (viz. např. nález III. ÚS 224/98, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv neshledal. Právní názor odvolacího soudu, byť je odlišný od názoru prvostupňového soudu, byl zaujat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a nelze zde spatřovat nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, ani svévoli při interpretaci či aplikaci právních předpisů. Nelze zde ani hovořit o tzv. překvapivém rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tento se zabýval stejnou otázkou jako soud prvostupňový (platnost a účinnost závazku), avšak dospěl k opačnému závěru.
Stěžovatelka namítla, že odvolací soud označil jen určitou část dohody o narovnání za neplatnou. Ústavní soud však v předmětné formulaci odvolacího soudu nespatřuje porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky. Pro odvolací soud, stejně jako pro soud prvostupňový, bylo rozhodující posoudit platnost (účinnost) závazku na uhrazení částky 24 659,60 Kč, neboť zaplacení části tohoto dluhu se stěžovatelka v předmětném řízení domáhala. Nebylo proto důvodu, aby se soudy v dané věci zabývaly či vyjadřovaly k jiným závazkům v rámci dohody o narovnání, neboť tyto nebyly předmětem řízení. Stejně tak nebyla předmětem řízení otázka platnosti či neplatnosti celé dohody.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky o porušení zásady dobrých mravů. Dle §3 odst. 1 občanského zákoníku nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jak se Ústavní soud již vyjádřil ve své judikatuře (viz. např. nález I. ÚS 528/99, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 23, č. 126, nález II. ÚS 190/94, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 4, č. 87), možnost soudního uvážení v rámci zásady dobrých mravů dle §3 odst. 1 občanského zákoníku lze aplikovat na výkon existujícího práva nebo povinnosti, nelze jím však založit dosud neexistující právo či povinnost. V daném případě soudy řešily otázku existence (vzniku a zániku) práva stěžovatelky na zaplacení částky 12 659,60 Kč z dohody o narovnání. Pokud soudy dospěly k závěru, že takové právo stěžovatelka nemá, není možno zde uvažovat o přiznání práva na základě dobrých mravů, neboť takovým výkladem by došlo k vybočení ze zákonných mezí daných občanským zákoníkem, jakož i k interpretaci právního předpisu, která by vybočovala z rámce ústavněprávního.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu