ECLI:CZ:US:2007:4.US.1147.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1147/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, Advokátní kancelář v Pardubicích, Holubova 746, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2007, č.j. 8 Tdo 1097/2006-4989, a proti výrokům o vině a trestu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2006, č.j. 4 To 100/2005-4783, jeho se týkajících, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených výroků tohoto rozsudku, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4.5.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7.5.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl v bodu 1. rozsudku Vrchního soudu v Praze uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a v bodech 2. a 3. téhož rozsudku uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 265/2001 Sb. dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona. Za toto jednání byl odsouzen podle §250 odst. 3 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 (dva) roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen, podle §59 odst. 1 trestního zákona byla stanovena zkušební doba na 3 (tři) roky a podle §53 odst. 1 trestního zákona pro případ, že by ve stanovené době nebyl trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na 3 (tři) měsíce. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti k výroku o vině uvedeném pod bodem 1. rozsudku vrchního soudu uvedl, že v něm popsaný skutek není trestným činem. Tvrdil, že kupní smlouvu ze dne 16.12.1992 na v této smlouvě specifikovanou nemovitost skutečně uzavřel s prodávajícím L. K. za kupní cenu 4 200 000,- Kč, kterou řádně zaplatil. Námitky stěžovatele směřovaly zejména do výše škody, kterou měl svým jednáním L. K. způsobit. Škoda ve výši 175 340,- Kč byla obecnými soudy určena jako rozdíl mezi hodnotou nemovitosti stanovenou dle znaleckého posudku a částkou 1 600 000,- Kč, což byla výše dvou půjček, které L. K. stěžovatel poskytl. Stěžovatel se však domníval, že by měly být k půjčkám připočítány i úroky z těchto půjček a sankční plnění, k jehož zaplacení byl L. K. povinen. I kdyby se stěžovatel rozhodl podvodně využít kupní smlouvy v úmyslu se obohatit o rozdíl mezi hodnotou nemovitosti, nebylo by možné tohoto výsledku dosáhnout, neboť hodnota předmětné nemovitosti byla nižší, než kolik v té době činil dluh L. K. Stěžovatel upozornil, že hodnotu nemovitosti snižovalo i zástavní právo, které nebylo v době uzavírání kupní smlouvy do katastru nemovitostí ještě zapsáno. Stěžovatel byl přesvědčen, že se obecné soudy nevypořádaly s principem trestního práva jako krajního prostředku a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04. K bodu 2. napadeného rozsudku vrchního soudu stěžovatel také uvedl, že se dle jeho názoru nejedná o trestný čin. Poukázal na to, že vrchní soud svou interpretací v odůvodnění rozsudku připustil, aby byl negován základ směnečného práva, a to v tom, že neexistenci směnečného závazku z bezvadné směnky dovodil z pouhého prohlášení směnečného dlužníka P. P., že mu žádná půjčka, kterou měla tato směnka zajišťovat, poskytnuta nebyla. Nezávisle na vzniku směnečného závazku pak stěžovatel uzavřel kupní smlouvu s manželi L. jako prodávajícími na jejich nemovitosti, součástí vypořádání kupní ceny podle této smlouvy měl pak být i zápočet již zmíněné směnečné pohledávky vůči P. P. I v tomto bodě byla porušena dle názoru stěžovatele zásada trestního práva jako krajního prostředku. K bodu 3. napadeného rozsudku stěžovatel odkázal na argumentaci k bodu 2., neboť se dle jeho názoru jednalo o obdobný případ. Opět byla v rozhodnutí rozsudku vrchního soudu negována podstata směnečného práva, neboť se výstavce J. S. zbavil svého závazku pouhým prohlášením, že půjčku ve skutečnosti neobdržel a směnku vystavil bez právního důvodu. Skutečnost, že byla J. S. poskytnuta půjčka, dokládají dvě platby J. S. po 50 000,- Kč. Tvrzení J. S., že uvedené platby měly jiné důvody, nepovažoval stěžovatel na rozdíl od obecných soudů za hodnověrné. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti uložených trestů.
Ústavní soud poté, co si vyžádal a poté vyhodnotil podklady ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 8/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele; o takový případ však v projednávané věci nejde.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Ve vztahu k bodu 1. napadeného rozsudku z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že poškozený nemovitost prodat nechtěl a kupní smlouvu podepsal, neboť uvěřil ujišťování stěžovatele, že jde pouze o zajištění půjčky a že kupní smlouva nebude užita, ale naopak zničena po provedení vkladu zástavního práva k této nemovitosti do katastru nemovitostí. Poté, co poškozený byl schopen uhradit pouze smluvené úroky a navrhl stěžovateli realizaci prodeje za dohodnutých podmínek v kupní smlouvě, stěžovatel od kupní smlouvy odstoupil a požadoval vrácení kupní ceny. Na základě výpovědi poškozeného K., svědkyň Ho. a K. i listinných důkazů došly obecné soudy k závěru, že k zaplacení kupní ceny nikdy nedošlo, neboť bylo prokázáno, že poté, co měla být kupní smlouva uzavřena, bylo jednáno o zástavě a prodeji téže nemovitosti stěžovateli, což zároveň vylučuje obhajobu stěžovatele. Objektivní stránku trestného činu pak spatřoval vrchní soud (str. 21) v tom, že stěžovatel převedením vlastnického práva k nemovitosti poškozeného na sebe se k jeho škodě obohatil o rozdíl mezi hodnotou nemovitosti a neuhrazeným dluhem poškozeného. Jestliže stěžovatel tvrdí jiný skutkový stav, zejména, že došlo k řádné koupi nemovitosti, jedná se o snahu přehodnocovat důkazní situaci, což Ústavnímu soudu nepřísluší. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědků a listinné důkazy, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obecné soudy se skutečně nezabývaly tvrzením stěžovatele, že v době uzavírání kupní smlouvy nevěděl o zřízení zástavního práva ve prospěch České spořitelny, a.s., nejde však o vadu zásadní nebo takovou, která by přímo svědčila ve prospěch stěžovatele. Pokud by se totiž tvrzení stěžovatele o jeho nevědomosti o zřízení zástavního práva potvrdilo, mohlo by být uvažováno i o tom, že se svým jednáním pokusil obohatit navíc o hodnotu, o kterou byla hodnota nemovitosti vlivem zřízení zástavního práva snížena, což by mohlo mít dopady do viny i trestu v neprospěch stěžovatele.
K námitce výše způsobené škody a započtení úroků z půjčky a dalších sankcí se vyjádřil vrchní soud (str. 21) i Nejvyšší soud (str. 15) v tom smyslu, že cílem jednání nebylo poskytnutí půjčky, ale podvodné vylákání prodeje nemovitosti, pročež z tohoto důvodu nemohou být tato plnění započítána na způsobenou škodu; v tomto závěru neshledává Ústavní soud vykročení z rámce ústavnosti.
Ani v bodu 2. a 3. napadeného rozsudku neshledal Ústavní soud pochybení. Stěžovatel pod záminkou poskytnutí půjčky nechal si podepsat směnku od poškozeného P. P., a dále přemluvil manžele L. k podpisu kupní smlouvy na jejich nemovitosti pod záminkou, že se jedná pouze o zajišťovací formalitu a smlouva nebude uplatněna do doby vrácení peněz. Obdobný skutkový stav byl zjištěn i v případu uvedeném pod bodem 3. napadeného rozsudku. I zde stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů a zjištěným skutkovým stavem.
Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele, která spočívala v tom, že nebyla dodržena subsidiarita trestního práva. Ústavní soud posoudil skutkový i právní stav v projednávané věci se skutkovým a právním stavem, jak stěžovatelem argumentovaným nálezem I. ÚS 4/04 (Sb.n.u. sv. 32, str. 405), tak i dalšími rozhodnutími (např. nález I. ÚS 69/06, dostupné na www.judikatura.cz; nález IV. ÚS 469/02, Sb.n.u. sv. 33, str. 113) a konstatuje, že se v projednávané věci jedná o jiný skutkový a právní stav a nosné důvody těchto rozhodnutí nelze na projednávanou věc aplikovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu