ECLI:CZ:US:2007:4.US.1320.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1320/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 5. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ve věci ústavní stížnosti B. B., státní příslušnost Mongolsko, proti trestnímu příkazu Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2007 sp. zn. 1 T 51/2007, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona.
I. Trestní příkaz Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2007 sp. zn. 1 T 51/2007 byl zrušen odporem stěžovatele ze dne 23. dubna 2007, podaným Městskému soudu v Brně dne 24. dubna 2007.
II. Městskému soudu v Brně se zakazuje pokračovat v porušování základních práv stěžovatele na spravedlivý proces, na veřejné projednání věci za jeho přítomnosti a na obhajobu v trestním řízení, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 51/2007.
III. V části požadující zrušení trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2007 sp. zn. 1 T 51/2007 a v části požadující, aby Ústavní soud nařídil Městskému soudu v Brně věcně projednat odpor proti uvedenému trestnímu příkazu, se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Trestním příkazem Městského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců podmínečně odloženém na zkušební dobu tří let. Současně byl stěžovateli udělen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odpor. Dopisem ze dne 18. května 2007 bylo obhájci stěžovatele sděleno, že trestní příkaz nabyl právní moci s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel práva na odpor výslovně vzdal.
3. Ve své ústavní stížnosti k tomu stěžovatel uvedl, že mu byl v rámci výslechu zadrženého předán napadený trestní příkaz. Poté, co mu byl jeho obsah společně s informací o právu podat proti němu odpor přetlumočen, prohlásil, že se nevyjadřuje a ponechává si lhůtu k podání odporu. Po tomto prohlášení začal soudce hlasitě diktovat rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Poté, co stěžovateli byla tato informace přetlumočena, změnil stěžovatel své předchozí vyjádření, a to pouze z toho důvodu, aby byl z vazby propuštěn. Následně bylo zaprotokolováno vzdání se práva na odpor a současně bylo vyhlášeno rozhodnutí o propuštění stěžovatele na svobodu.
4. V popsaném postupu shledal stěžovatel zkrácení ve svém právu na spravedlivý proces, neboť rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě bylo přímo závislé na vzdání se práva na podání odporu. Stěžovatel se tak svého práva vzdal v tísni, pod vlivem hrozícího vazebního stíhání, k němuž nebyly, dle jeho názoru, žádné zákonné podmínky.
5. Porušení svých práv stěžovatel opírá i o judikaturu Ústavního soudu, který se podobnou věcí zabýval, jak je patrné z nálezů uvedených pod sp. zn. I. ÚS 291/96 a sp. zn. III. ÚS 200/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 105, svazek 20, nález č. 151).
6. S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, a současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání.
7. Za účastníka řízení, Městský soud v Brně, se vyjádřil předseda senátu 1 T, který odkázal na usnesení založená ve spisu obecného soudu na č. l. 36-37 a č. l. 38-39. Zároveň vyslovil souhlas, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání.
II.
8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 22).
9. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat tvrzení účastníků řízení a postup soudu, zastává názor, že soud v daném případě nepostupoval v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nerespektoval jeden z principů spravedlivého řízení, a to princip "rovnosti zbraní". V daném případě Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny shledal.
III.
10. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 51/2007. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
11. Ze spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl 19. dubna 2007 zadržen Policií České republiky za situace, kdy se od 19. října 2005 na území České republiky zdržoval neoprávněně, neboť mu bylo rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční Policie Brno, oddělení kontroly pobytu, sp. zn. SCPP-157/BR-OPK4-SV-2005 ze dne 11. října 2005 uloženo správní vyhoštění z území republiky.
12. Z protokolu o jednání Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2007 vyplynulo, že poté, co byl stěžovatel předveden před soudce, byl mu předán trestní příkaz (sp. zn. 1 T 51/2007). Při jeho převzetí si stěžovatel ponechal lhůtu k podání odporu a po následné poradě s obhájcem a s tlumočnicí se stěžovatel výslovně práva na odpor vzdal. Vzápětí byl propuštěn na svobodu.
13. Podle tvrzení stěžovatele však poté, co se rozhodl ponechat si lhůtu k podání odporu, začal soudce diktovat návrh na vzetí stěžovatele do vazby. Tato skutečnost byla důvodem ke změně rozhodnutí týkajícího se vzdání se práva na odpor za sebe i za osoby oprávněné.
14. Stěžovatel pak podal dne 24. dubna 2007 odpor, dne 2. května 2007 návrh na opravu protokolu a dne 14. května 2007 návrh na vyloučení soudce.
15. Právnímu zástupci stěžovatele byl, v reakci na podaný odpor, doručen dopis, ve kterém byl informován, že trestní příkaz nabyl právní moci. O návrhu na vyloučení soudce rozhodl předseda senátu 1 T tak, že se nevyloučil, a návrh na opravu protokolu zamítl. Na odůvodnění těchto dvou usnesení odkázal předseda senátu ve vyjádření k ústavní stížnosti (č. l. 36 a 37, resp. č. l 38 a 39). Z uvedených usnesení se podává, že protokolace postupu řízení před soudem je kontinuální a logická, když stěžovatel pozměnil svůj názor po poradě s obhájcem a s tlumočnicí.
16. Z citovaných usnesení však žádným způsobem nevyplývá, že by předseda senátu zpochybňoval tvrzení stěžovatele, že uvedeným postupem mělo dojít k "výměně" právní moci trestního příkazu za vazební stíhání.
IV.
17. Ústavní soud za dané situace dospěl k přesvědčení, že rozhodnutí Městského soudu v Brně bylo založeno na postupu, který Ústavní soud opakovaně, a to přímo i ve vztahu k Městskému soudu v Brně, označil jako rozporný se zaručenými právy.
18. Z protokolu o jednání plyne, že stěžovatel si nejprve ponechal lhůtu k podání odporu a následně se tohoto práva vzdal. Je pochybné, že by se stěžovatel nejprve domáhal svého práva ponecháním si lhůty za situace, kdy mu je předán trestní příkaz, tedy poměrně složitá písemnost, tím spíše pro cizince, se značným dopadem na jeho osobní zájmy, a následně, po poradě s obhájcem se bezdůvodně své výhody spočívající v ponechání času k promyšlení dalšího postupu, vzdal. Ústavnímu soudu se jeví jako nepravděpodobné, aby došlo k takové změně názoru stěžovatele, spojeného se zhoršením jeho následných možností, aniž by novému rozhodnutí předcházela nějaká relevantní informace. Takovou relevantní informací může být například stěžovatelem tvrzený návrh na jeho vzetí do vazby, kdy okamžité omezení osobní svobody je zásah do práv nepoměrně větší než případný odpor.
19. Pokud tedy před stěžovatele bylo předestřeno takové dilema, shledává Ústavní soud situaci shodnou jako v případě dvou již výše citovaných nálezů.
20. S ohledem na existující judikaturu Ústavní soud odvolává na již publikovaný nález sp. zn. III. ÚS 200/2000, ze kterého vyplývá následující:
21. Ratio legis ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví spočívá v záměru poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obraně (obhajobě) a právem na právní pomoc mu zaručit, že co do procesního postupu orgánů činných v trestním řízení bude proti němu postupováno v intencích zákona a za šetření ústavních kautel. Tyto momenty vystoupí obzvláště do popředí tehdy, jestliže procesní úkony orgánů veřejné moci směřují vůči někomu, kdo v době, kdy byly předsevzaty, je zbaven osobní svobody a kdy jeho rozhodovací schopnosti jsou v důsledku toho eo ipso sníženy či omezeny.
22. Trestní příkaz je speciální forma rozhodnutí soudu v trestních věcech, což se projevuje speciální zákonnou úpravou, která je odlišná než v případě jiných rozhodnutí. Není tak dán žádný opravný prostředek k přezkoumání správnosti či zákonnosti. Jediným procesním nástrojem je odpor, jehož podání znamená automatické zrušení trestního příkazu (§314g odst. 2 trestního řádu). Pokud Městský soud v Brně tento odpor neakceptoval, teprve tímto postupem stěžovatele zkrátil v jeho naříkaných právech. Za tohoto stavu věci tedy nebylo namístě a fakticky ani možné, aby Ústavní soud vyhověl té části ústavní stížnosti, kterou se stěžovatel domáhal zrušení trestního příkazu. Stěžovatel se tak domáhal toho, co automaticky nastalo doručením jeho odporu ze dne 23. dubna 2007 Městskému soudu v Brně.
23. Přes jednoznačnost této skutečnosti deklaroval ji Ústavní soud i ve výrokové části tohoto nálezu. Učinil tak i s ohledem na svoji předchozí judikaturu, která sice jednoznačně prezentovala postoj Ústavního soudu k projednávané problematice, činila tak ovšem formálně nejednoznačně.
24. S ohledem na uvedené proto Ústavní soud posoudil teprve postup Městského soudu v Brně, následující po doručení odporu stěžovatele, za porušení jeho práv. Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody přímo pod ochranou soudní moci. Pokud soud nenařídil hlavní líčení, jak mu ukládá zákon, ale pouze obeslal právního zástupce stěžovatele se sdělením, že odpor byl podán po nabytí právní moci trestního příkazu, zpronevěřil se citovanému článku Ústavy České republiky. Záměr Městského soudu v Brně vyřešit tímto projednávanou věc považuje Ústavní soud za zcela nepřípustný.
25. Jakkoliv nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 291/96 připustil možnost vzdát se práva na odpor, je třeba bedlivě posuzovat okolnosti, za nichž tak osoba oprávněná činí. Zda za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí, anebo za situace, kdy takové rozhodování je dotčeno okolností způsobilou omezit její jiná práva. Nepřijatelné je, pokud jí takové postavení předurčí přímo soud, který je povolán, aby jako nezávislý arbitr posuzoval otázky viny a trestu.
26. Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatele o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek byl vyslechnut soudem a za jakých podmínek se vzdal práva na podání odporu, nebylo vyvráceno provedenými listinnými důkazy, Ústavní soud usoudil, že odmítnutím Městského soudu v Brně nařídit ve stěžovatelově věci po podání odporu proti trestnímu příkazu hlavní líčení, neposkytl soud stěžovateli přiměřenou právní ochranu jeho nároku na spravedlivé projednání věci před soudem. Zasáhl tím do jeho základních práv zaručených v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b), c) a d) Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
27. V projednávané věci tedy čtvrtý senát Ústavního soudu shledal stěžovatelem tvrzená pochybení soudu, a proto v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku tohoto nálezu uvedeno.