ECLI:CZ:US:2007:4.US.139.07
sp. zn. IV. ÚS 139/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. P.,zastoupeného JUDr. Natálií Slavíkovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Chebu, náměstí Krále Jiřího 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2006, sp. zn. 11 Tdo 1325/2006, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.8.2006, sp. zn. 50 To 468/2006, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 22.5.2006, č.j. 2 T 107/2004-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15.1.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti označil napadená rozhodnutí, na základě kterých byl uznán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci dle §257b odst. 1 trestního zákona, za protiústavní. Poukázal na to, že policejní orgán při prošetření věci nepostupoval v souladu se zákonem, neboť sám vyhotovil úřední záznam o podání vysvětlení svědkyní P.. V procesně použitelných výpovědích se objevují značné nepřesnosti, zejména u svědkyně J. a svědka T. ohledně doby, kdy k události mělo dojít a okolností, za kterých událost sledovali; předestření jejich výpovědí k zajištění jejich věrohodnosti nemělo větší význam právě s ohledem na nezákonný postup policejního orgánu v případě svědkyně P.. Stěžovatel uvedl, že vztahy mezi ním a svědky Z., J. a T. nebyly dlouhodobě dobré. Z výpovědí svědka V. a svědkyně P. i bratrů stěžovatele je patrno, že inkriminovaný nápis nemohl vzniknout těsně před nahlášením na policii, neboť v této době podle výpovědí svědků byl stěžovatel jinde. Pochybení okresního soudu spatřuje stěžovatel v té části odůvodnění, ve které okresní soud uvádí, že neuvěřil svědkovi V., který tvrdil, že si 12.12.2004 byl vyzvednout občanský průkaz, neboť z občanského průkazu bylo zjištěno, že ten byl vydán dne 3.12.2004. Tento argument nepovažuje stěžovatel za správný, neboť v současné době jsou občanské průkazy vydávány ústředním orgánem v Praze, a teprve poté jsou distribuovány do místa bydliště žadatele. Protiústavnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu shledává stěžovatel také v samotné protiústavnosti ustanovení §265b trestního řádu, protože nepřipouští podání dovolání pro chyby ve skutkových zjištěních ani v případě rozhodnutí, jež je postaveno na závazném názoru krajského soudu, který hodnotí důkazy, aniž je sám provedl. V takovém případě je obžalovanému upřena druhá instance, tedy právo na obranu proti takovému rozhodnutí, protože tuto situaci neřeší ani ostatní mimořádné prostředky. V napadených rozhodnutích shledal stěžovatel také porušení zásady "in dubio pro reo", neboť byl uznán vinným, ač jeho vina nebyla bezpečně beze vší pochybnosti prokázána.
Ústavní soud po zvážení skutkových a právních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (jak bylo shrnutě judikováno v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz, z něhož bude dále hojně citováno).
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
O žádný ze shora uvedených případů se však ve věci stěžovatele nejedná. Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědků Z., J., T., V., či rodinných příslušníků stěžovatele, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Lze konstatovat, že v případě rozsudku okresního a usnesení krajského soudu se jedná již o druhá rozhodnutí věci, neboť předchozí zprošťující rozhodnutí okresního soudu bylo krajským soudem zrušeno a okresnímu soudu bylo uloženo, v jakém směru je nutno dokazování doplnit, což okresní soud následně učinil. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího, které doplnil a rozvedl, aniž by přehlédl příkaz vyplývající pro něj z ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu. Odvolací soud se zabýval i obhajobou stěžovatele, spočívající v tom, že nápis vytvořil nějaký Němec - přítel svědkyně Z.. Toto tvrzení (k jehož věrohodnosti lze jen na okraj doplnit, že Němec by těžko napsal inkriminovaný nápis "Hanna du Hura" s pravopisnou chybou) se však v řízení nijak nepotvrdilo.
Odvolací soud neopominul zabývat se námitkou možnosti vyzvednutí občanského průkazu svědkem V., potvrzujícím alibi stěžovatele, až dne 12.12.2004. Argumentu obhajoby přisvědčil, avšak vzhledem k jiným důkazům věrohodnost tohoto svědka zpochybnil. Ani v tomto postupu odvolacího soudu neshledává Ústavní soud protiústavnost.
Ústavní soud ve své judikatuře (srov. nález I. ÚS 180/03, Sb.n.u. sv. 32, str. 293; I. ÚS 615/01, Sb.n.u. sv. 25, str. 273) již několikrát zdůraznil, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu I. stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud I. stupně je povinen provést (§264 odst. 1 trestního řádu).
Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu jako soudu odvolacímu, že rozhodl v jeho neprospěch bez opakovaného provedení důkazů, je nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí. Činí tak jen výjimečně a v omezeném rozsahu v případech, které má na mysli ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu (v souvislosti s uplatněním apelačního oprávnění tohoto soudu); dále se předpokládá dokazování v §263 odst. 6 trestního řádu, podmiňující rozhodnutí o odvolání, vyžaduje-li to důkazní situace. Citovaný zákon odvolacímu soudu především ukládá povinnost přezkoumat zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení tomu předcházejícího (srov. I. ÚS 387/2000, Sb.n.u. sv. 21, str. 295).
Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, aniž by se dovolací soud zabýval meritem věci, neboť z obsahu dovolání vyplývalo pouze neztotožnění se stěžovatele s hodnocením důkazů a z nich vyplývajících právních závěrů, kteréžto nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
K námitce stěžovatele o protiústavnosti ustanovení 265b trestního řádu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel mohl podat návrh na zrušení napadaného ustanovení [§74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Senát Ústavního soudu může v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospět k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis anebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. V takovém případě řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) Ústavy (§78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). V projednávaném případě však takový závěr senát Ústavního soudu neučinil.
Právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který zní:
"Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.
Z tohoto práva jsou přípustné výjimky v případě méně závažných trestných činů, které jako takové kvalifikuje zákon, nebo jestliže byla příslušná osoba souzena v prvním stupni nejvyšším soudem nebo byla uznána vinnou a odsouzena na základě odvolání proti osvobozujícímu rozsudku."
Avšak z Úmluvy, ani z Listiny nevyplývá právo na mimořádné opravné prostředky, jakým je i dovolání v trestních věcech. Je tedy zcela v úvaze zákonodárce, zda tento druh opravného prostředku zřídí a jaký bude rozsah přezkumu. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. III. ÚS 298/02, Sb.n.u. sv. 26, str. 381). To ostatně ve své judikatuře potvrdil i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí ve věci Delcourt vs. Belgie ze dne 17.1.1970, stížnost č. 2689/65, www.echr.coe.int/echr), který opakovaně konstatoval, že čl. 6 Úmluvy nenutí smluvní státy k vytváření kasačních soudů. Tentýž soud ovšem ve své judikatuře současně dodává, že pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6 musí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv.
Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval s plným přezkumem napadených rozhodnutí. To však samozřejmě nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces (srov. II. ÚS 193/04, dostupné na www.judikatura.cz). Nejvyšší soud v projednávaném případě posuzoval, zda dovolací důvod uplatněný stěžovatelem v dovolání skutečně naplňuje dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud nejprve vyložil obecný náhled na výklad tohoto ustanovení a poté ho aplikoval na projednávaný případ. Nejvyšší soud se zabýval, tak jak mu to ukládá trestní řád, podaným dovoláním, přičemž neshledal naplnění dovolacího důvodu. Ústavní soud konstatuje, že posouzení přípustnosti dovolání, stejně jako posouzení toho, zda byly uplatněny právě ty dovolací důvody, pro které lze dovolání podat, je zásadně věcí Nejvyššího soudu a v jeho postupu v projednávaném případě neshledal porušení kautel práva na spravedlivý proces; interpretace relevantních ustanovení právního řádu dovolacím soudem učiněná znaky libovůle nevykazovala.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu