ECLI:CZ:US:2007:4.US.2314.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2314/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. G. H., advokátky, zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem AK v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 7. 2007, č. j. 6 C 132/2007-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 7. 2007, č. j. 6 C 132/2007-26, z důvodu porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že na základě žaloby podané stěžovatelkou Okresní soud ve Svitavách rozsudkem napadeným ústavní stížností ve výroku I. uložil žalované P. V. povinnost zaplatit stěžovatelce částku 852,- Kč s přísl., ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 12,- Kč a ve výroku III. rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud při svém rozhodování nesprávně aplikoval a interpretoval ustanovení §150 o. s. ř., podle jehož dikce soud výjimečně nemusí náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné. Stěžovatelka napadené rozhodnutí o nákladech řízení považuje za zcela extrémní, neboť úvaha soudu vybočuje z pravidel upravujících soudní řízení v důsledku libovůle. Podle názoru stěžovatelky nebyly v daném případě naplněny žádné podmínky pro použití ustanovení §150 o. s. ř. a soud tak rozhodl o náhradě nákladů v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci samé a stěžovatelku tak v podstatě potrestal za to, že se domáhala soudní ochrany svého práva.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 132/2007. Ze spisu se podává, že stěžovatelka se Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 5. 2007 dohodla s Dopravním podnikem města Hradce Králové, a. s. na postoupení pohledávek uvedených v příloze č. 1 smlouvy. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávek pak byla stěžovatelka aktivně legitimována k podání žaloby, kterou se domáhala zaplacení dlužného jízdného a přirážky k jízdnému ve výši 864,- Kč s přísl. po žalované P. V.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 37/02, IV. ÚS 323/05, III. ÚS 826/06 in http://nalus.usoud.cz); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu ve stěžovatelčině případě nesvědčí. Stěžovatelka toliko polemizuje s odůvodněním rozhodnutí okresního soudu na úrovni jím užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v její věci) ustanovení §150 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru obecného soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (druhé) instance (když odvolání není přípustné) již není.
Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 o. s. ř.) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Okresní soud ve Svitavách své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí okresního soudu nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Řečené pak vede logicky k závěru, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu