ECLI:CZ:US:2007:4.US.244.07
sp. zn. IV. ÚS 244/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem 702 00 Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 1390/2006 ze dne 29. 11. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
V důvodech ústavní stížnosti rekapituluje procesní průběh jeho trestní věci, v níž napadeným usnesením bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jeho dovolání, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 2 To 70/2005, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným. Stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž, jak s odvoláním na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 721/2006 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v ústavní stížnosti uvádí, pod uvedený dovolací důvod lze v alternativě, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, podřadit přezkoumání použití ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 až 34 tr. zák., zejména pak nepřiměřenou délku řízení, přičemž toto by mělo mít dopad ve výroku o trestu. V této souvislosti poukazuje na délku řízení proti němu vedeného, jež započalo v roce 1998, která je podle něj nepřiměřená, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž s čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i na to, že řízení v jeho věci nebylo obzvláště složité. V jeho případě šlo o skutky z roku 1997 a 1998, jimiž měla být způsobena škoda ve výši 3.277 961,- Kč a on sám byl osobou dosud naprosto bezúhonnou, netrestanou a požívající dobré pověsti. Přesto soud v rámci hodnocení osoby pachatele při stanovení druhu a výměry trestu nezohlednil nepřiměřenou délku trvání trestního řízení a další skutečnosti a uložil mu represivní trest odnětí svobody ve výměře 4 let nepodmíněně, který podle něj neodpovídá účelu trestu stanovenému §23 odst. 1 tr. zák. Dovozuje tak, že omezení osobní svobody v důsledku ukládaného trestu není v přiměřeném poměru k ochraně veřejných zájmů. Navrhl proto vydání nálezu, jímž by Ústavní soud rozhodl tak, že nerespektováním principů obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR bylo napadeným usnesením porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny.
Z obsahu připojených příloh - napadeného rozhodnutí, rozhodnutí soudu II. stupně i obsahu stěžovatelem podaného dovolání - je patrno, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno v trestním řízení proti stěžovateli vedeném, v průběhu kterého byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 3/2001 ze dne 2. 11. 2004 (v pořadí již druhým, vydaným po zrušení předchozího a odstranění procesních pochybení) uznán vinným - souhrnně řečeno - trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., a to za celkem devět skutků v rozsudku popsaných (provedených podobným způsobem spolu s dalšími pachateli), za což mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 cit. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, dále peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců a současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2003 sp. zn. 9 T 196/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2003 sp. zn. 6 To 512/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci, který se věcí z podnětu odvolání podaného stěžovatelem zabýval, rozhodl rozsudkem ze dne 15. 11. 2005 sp. zn. 2 To 70/2005 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. tak, že rozsudek soudu I. stupně částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a v této části sám nově rozhodl, v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tvrzením, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rovněž na nesprávném hmotně právním posouzení, což spatřoval v podstatě v tom, že soud I. stupně a následně i soud odvolací dospěly k závěru o jeho vině a k právní kvalifikaci činů, jichž se měl dopustit, na základě důkazů, které podle jeho názoru byly z hlediska trestního řádu irelevantní nebo nepoužitelné. Toto tvrzení pak dále konkretizoval tím, že svědci K. a K. byli nesprávně v hlavním líčení jako svědci poučeni a i přesto, že výpověď svědka K. byla učiněna v postavení obžalovaného, byla posléze podle §211 odst. 3 písm. a) tr. řádu čtena jako výpověď svědka, k obdobnému pochybení pak podle jeho tvrzení došlo i u výpovědi D. B. a svědka K..
Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. řádu. V podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí jmenovaný soud vysvětlil, že pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytkl, že akceptoval procesní pochybení v postupu nalézacího soudu a v důsledku toho tak bylo rozhodnutí o vině opřeno o procesně nezpůsobilé důkazy, jde o argumentaci, která se v žádném směru nedotýká právní problematiky, stěžovatel namítal výhradně nedostatky procesní povahy, když konkrétně zmiňoval ustanovení §211 a §100 tr. řádu, zpochybňoval tím skutková zjištění, která z takového procesního postupu vzešla. Dovolací soud tak učinil závěr, že je nepochybné, že stěžovatel cestou dovolání ani v jedné ze svých námitek kvalifikovaným způsobem právní posouzení skutku nezpochybnil a neuvedl žádné pochybení, které by mělo svůj původ v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Kromě toho, nad rámec podaného dovolání, soud v rozhodnutí uvedl, že s ohledem na obsah spisového materiálu shledal, že odvolací soud se stejnými námitkami stěžovatele podrobně zabýval a vysvětlil, že všechny důkazy, z nichž vina stěžovatele vycházela, jsou procesně použitelné a bylo možno o ně zjištěná skutková zjištění opírat. Dovolací soud konstatoval, že dovolací námitky nevedly k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť všichni svědci, kteří byli původně v postavení obviněných, byli řádně a výslovně poučeni i o možnosti odmítnout výpověď, přičemž kromě svědka Kratochvíla žádný z nich tohoto svého práva nevyužil a soud proto důvodně o takto procesně způsobilé výpovědi své rozhodnutí o vině opřel, když za podklad rozhodnutí nebral toliko výpověď Pavla Kratochvíla, jakož i to, že při odstraňování rozporů u spolupachatelů byly rovněž procesní předpisy dodrženy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak patrno ze shora uvedeného, Nejvyšší soud se věcí stěžovatele v dovoláním napadeném rozsahu řádně zabýval a své rozhodnutí také podrobně v potřebném rozsahu, i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, zdůvodnil. Postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy dovolacího řízení se týkajícími, na námitky, jimiž stěžovatel jím uváděný dovolací důvod v dovolání konkretizoval, reagoval a řádně se s nimi vypořádal způsobem, jemuž protiústavnost vytýkat nelze (jak to ostatně učinil již soud odvolací) a s ohledem na svůj závěr v poměru k těmto námitkám, které v podstatě směřovaly k výroku o vině, neměl ani důvodu přezkoumávat i výrok o trestu (§265i odst. 4 tr. řádu) v poměru k němuž stěžovatel - a to třeba zdůraznit - v dovolání žádné výhrady nevznášel. Jmenovanému soudu, který postupoval v souladu s principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), ani jeho rozhodnutí tak zásah do základního práva zaručovaného čl. 8 odst. 2 Listiny vytýkat nelze. Ústavní soud proto z uvedených důvodů stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Pro úplnost třeba uvést, že na uvedených závěrech nemohl nic změnit ani odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 7 Tdo 721/2006, a to s ohledem na to, co bylo shora zdůrazněno, totiž, že stěžovatel, na rozdíl od dovolatelky v označené věci, ve svém dovolání žádné výhrady k uloženému trestu nevznášel. Pokud je nyní vznáší v ústavní stížnosti, Ústavní soud k nim dodává, že jakkoli obecně třeba závěry uvedené v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu akceptovat, nelze ve věci stěžovatele přehlížet, jak na to ostatně poukázal i odvolací soud ve svém rozhodnutí, že trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen pod polovinou zákonné trestní sazby, vztahující se na trestný čin, pro nějž byl uznán vinným, přitom tento byl spáchán sérií útoků s výrazným organizačním podílem stěžovatele, jakož i to, že tento trest byl uložen jako trest souhrnný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu