ECLI:CZ:US:2007:4.US.275.06.1
sp. zn. IV. ÚS 275/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky GC System Brno, s.r.o., Špitálka 41, Brno, právně zastoupené advokátem JUDr. Ing. Ivanem Rottem, Křížová 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1234/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že po doplnění návrhu plnou mocí právního zástupce obsahuje ústavní stížnost veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu .
II.
Na základě žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi o vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 1.044.800,- Kčs, vydala Krajská státní arbitráž v Brně dne 5. 11. 1991 rozhodnutí, sp. zn. Arb. 6238/91/705, jímž uložila vedlejšímu účastníkovi, "ORION a spol. Brno", povinnost vydat stěžovateli neoprávněný majetkový prospěch ve výši 1.044.800,- Kčs a uhradit arbitrážní poplatek. Rozhodnutí bylo následně opatřeno Krajským soudem v Brně doložkou vykonatelnosti.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí nebylo ze strany povinného splněno dobrovolně, podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Třebíči návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví pana S. Š. Okresní soud v Třebíči svým usnesením ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. E 2743/2001, návrh na výkon rozhodnutí zamítl, neboť z předložených dokladů zjistil, že povinným byl ORION a spol. Brno. V zamítavém rozhodnutí Krajského soudu o odvolání citovaný soud konstatoval, že v rozhodnutí, jehož výkonu se stěžovatel domáhá, byl označen jako povinný subjekt, který není nadán způsobilostí nést práva a povinnosti a takové rozhodnutí je nevykonatelné. O podaném dovolání nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
Stěžovatel dále podal návrh na nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2003, č.j. 69 Nc 533/2003, byla nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor. Proti citovanému usnesení podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Co 313/2004, napadené usnesení změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a řízení ve věci zastavil. V odůvodnění pak Nejvyšší soud uvedl, že exekuční titul je materiálně nevykonatelný a ve věci bylo pravomocně rozhodnuto již výše citovaným usnesením Okresního soudu v Třebíči.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a poukazuje ve svém návrhu na skutečnost, že za subjekt, který je v rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Brně označen za povinného (ORION a spol. Brno), jednal v řízení zásadně S. Š. Obecné soudy se dle stěžovatele dostatečně nevypořádaly s otázkou, kdo byl skutečně účastníkem řízení vedeného před Krajskou státní arbitráží, zda to byl ORION a spol. Brno, nebo zda to byl S. Š., který za společnost jednal. Pokud byl účastníkem řízení subjekt, který nebyl nadán právní subjektivitou, nemohlo rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Brně nabýt ani právní moci. Z výše uvedeného pak stěžovatel dovozuje zásah do základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). K takové situaci však v předmětném případě nedošlo.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že důvodem pro zrušení usnesení Krajského soudu v Brně a zastavení výkonu rozhodnutí byla ta skutečnost, že o vykonatelnosti exekučního titulu bylo již pravomocně rozhodnuto Okresním soudem v Třebíči a jedná se tak o překážku rei iudicatae. Dle názoru Ústavního soudu je rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ústavně konformní, neboť citovaný soud návrh dovolatele připustil, řádně projednal a v odůvodnění se se svými právními závěry uvedenými ve výroku vypořádal. Z podání stěžovatele vyplývá, že napadl dovoláním též řízení před Okresním soudem v Třebíči, jehož výsledek by se měl týkat právě vykonatelnosti sporného exekučního titulu. Jakékoli závěry Ústavního soudu, které by se týkaly vykonatelnosti rozhodnutí Krajské státní arbitráže, by tak bylo lze označit za předčasné.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu