ECLI:CZ:US:2007:4.US.291.05.1
sp. zn. IV. ÚS 291/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele JUDr. J. M., právně zastoupeného advokátem JUDr. Milanem Davídkem, Stallichova 11, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 13/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 13/2005.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, konkrétně do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přípisu ministra spravedlnosti ČR ze dne 15. 8. 2005 je zřejmé, že se připojuje k předmětné ústavní stížnosti. Ústavní soud však v minulosti již konstatoval (srov. dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 251/04), že přistoupení k ústavní stížnosti není možné. K tomu srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 101).
Předtím, než se Ústavní soud zabýval předloženým návrhem, řešil otázku, zda je stěžovatel oprávněn podat ústavní stížnost za situace, kdy ze strany Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí, kterým je řešena stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Dle náhledu Ústavního soudu je nutno toto oprávnění stěžovateli přiznat, neboť stížnost pro porušení zákona byla podána v jeho prospěch. Je tedy účastníkem tohoto řízení a může se domnívat, že pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda. Splňuje tedy podmínku aktivní legitimace podle ustanovení §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).
Ústavní soud konstatuje, že předmětná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu a jsou tedy splněny předpoklady pro projednání věci.
II.
Stěžovatel, jenž je bývalým pracovníkem kriminální služby Policejního prezidia ČR, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 12. 1998, č.j. 3 T 36/98-229, uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku podle ustanovení §160 odst. 2, odst. 3 trestního zákona. JUDr. J. M. se měl jako vedoucí skupiny finanční kriminality, odboru hospodářské kriminality, spojit s Ing. K. B., bývalým finančním ředitelem společnosti SEG, která byla majoritním vlastníkem Skloexportu, a.s., a při následujících schůzkách pod pohrůžkou trestního stíhání a uvalení vazby ve věci vyšetřování hospodářské trestné činnosti v podniku Skloexport, a.s., na něm požadovat blíže nespecifikovanou finanční částku na pokrytí nákladů spojených s vyřízením beztrestnosti. Stěžovatel se dopustil svého jednání navzdory tomu, že jeho nadřízený v druhé polovině listopadu 1997 striktně zakázal, aby se nadále zabýval prověřováním hospodářské trestné činnosti v podniku Skloexport, a.s. Dne 20. 3. 1998 v poledních hodinách v restauraci Thang Long v Praze 7 měl pak stěžovatel od Ing. B. převzít obálku s finanční hotovostí ve výši 250.000,- Kč. Za uvedené jednání byl podle ustanovení §158 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), za použití ustanovení §35 odst. 1 TZ odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř a půl let a podle ustanovení §39a odst. 3 TZ zařazen do věznice s dozorem. Podle ustanovení §49 odst. 1 TZ mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání příslušníka Policie ČR a příslušníka Obecní policie na dobu deseti let.
Poté, co v předmětné věci Ústavní soud nálezem ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, sp. zn. 6 To 376/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 8. 6. 1999, sp. zn. 3 T 36/98, Obvodní soud pro Prahu 7 znovu projednal předmětný případ a rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č.j. 24 T 79/2000-567, uznal obviněného JUDr. J. M. vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) TZ a přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) TZ. Za výše uvedené jednání mu byl v souladu s ustanovením §160 odst. 3 TZ za použití ustanovení §35 odst. 1 TZ uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let. Pro jeho výkon byl podle ustanovení §39a odst. 3 TZ zařazen do věznice s dozorem. Podle ustanovení §49 odst. 1 TZ mu byl dále na dobu deseti let uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu všech povolání spojených s uzavřením služebního poměru. K odvolání stěžovatele pak Městský soud v Praze při nezměněném výroku o vině částečně změnil svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 v tom smyslu, že trest zákazu činnosti mu byl omezen na zákaz výkonu činnosti příslušníka Policie ČR a Městské (obecní) policie na dobu 10 let. Naposledy citované rozsudky byly posléze napadeny ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. II ÚS 143/02, jež však byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Ministr spravedlnosti ČR podal dne 17. 1. 2005 ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, v níž brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. 6 To 426/2001, vydaného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 79/2000. Ministr spravedlnosti ČR dospěl ve svém podání k závěru, dle něhož nebylo obviněnému spolehlivě prokázáno, že by od svědka požadoval úplatek, byť naznačoval, že mu vznikají určité náklady spojené s jednáním v předmětné záležitosti. Dále nebylo prokázáno, že by obviněný stanovil případnou výši úplatku. Obviněný sice naznačoval vznik určitých režijních nákladů, rozhodně však nežádal v souvislosti s tím o poskytnutí finanční odměny.
Nejvyšší soud ČR dne 3. 3. 2005 projednal výše uvedený návrh ministra spravedlnosti a svým rozhodnutím, sp. zn. 4 Tz 13/2005, stížnost pro porušení zákona zamítl. V odůvodnění citovaného rozhodnutí konstatoval, že stížnost pro porušení zákona je odůvodněna tak stručně, že vzniká pochybnost, zda je splněna zákonná podmínka uvedená v ustanovení §267 odst. 1 TZ, tj. že ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných a dalších vyjmenovaných náležitostí uvedeno, v jakém rozsahu i z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Bez jakékoli bližší argumentace stěžovatel pouze tvrdí, že obviněnému nebylo spáchání trestné činnosti prokázáno. Rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu obšírně objasnily a zdůvodnily své skutkové i právní závěry. Soud prvního stupně v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, změnil skutkovou větu tak, že z ní vypustil část, popisující převzetí obálky s finanční hotovostí ve výši 250.000,- Kč dne 20. 3. 1998 v restauraci Thang Long v Praze 7. Dále je v odůvodnění poukázáno na argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, dle něhož i kdyby se Nejvyšší soud z nějakých důvodů plně neztotožnil s hodnocením důkazů provedeným soudy prvního a druhého stupně, nemohl by napadené rozhodnutí zrušit, pokud jim nebylo možno vytknout neúplnost důkazního řízení. V tomto směru však stížnost pro porušení zákona uvedeným soudům nic nevytkla.
S nastíněným stavem řízení se stěžovatel neztotožnil a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 4 Tz 13/2005, podal předmětnou ústavní stížnost, v níž rekapituloval dosavadní průběh řízení. K podané stížnosti pro porušení zákona uvedl, že její kopii obdržel od Nejvyššího soudu s tím, aby se v rámci soudcovské lhůty vyjádřil. Stěžovatel tak učinil ve svém přípisu, v němž uvedl skutkové a právní okolnosti, jež jsou dle jeho mínění významné pro posouzení případu. V souvislosti se stížností pro porušení zákona stěžovatel uvedl, že mu nebylo zasláno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, o jehož existenci se dověděl teprve z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel ve svém podání upozornil na skutečnost, že z protokolu Nejvyššího soudu ČR nelze seznat, že by se tento zabýval jeho vyjádřením či vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství. Dále stěžovatel uvedl, že ze spisu Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že se příslušný soudní senát zabýval návrhem Ministra spravedlnosti toliko půl hodiny. Dne 7. 9. 2005 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění odůvodnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatel upozornil na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. a spol. proti České republice ze dne 21. 6. 2005. Stěžovatel uvádí, že se mu před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o stížnosti Ministra spravedlnosti pro porušení zákona nedostalo možnosti zaujmout stanovisko k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Obdobná situace nastala i v souvislosti s usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02. Citované usnesení Ústavního soudu, resp. jeho procesní postup, se následně stal předmětem úspěšné stížnosti před Evropským soudem pro lidská práva (Mareš proti České republice).
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž uvedl, že stěžovatel opakuje argumenty uplatněné již v předchozích soudních řízeních. Co se týče merita věci, tak Nejvyšší soud odkázal na obsah usnesení napadeného ústavní stížností.
Přípisem ze dne 15. 8. 2005 se k ústavní stížnosti vyjádřil i ministr spravedlnosti ČR, jež odkázal na obsah podané stížnosti pro porušení zákona. Z vyjádření dále vyplývá, že provedeným dokazováním nebyla obviněnému prokázána vina. Za zásadní je spatřována skutečnost, že obviněný byl odsouzen pro jiný skutek, než pro který byla obžaloba podána. Je tedy sporné, zda byla v daném případě zachována totožnost skutku. K porušení ústavních práv obviněného pak došlo již v momentě, kdy byla použita operativní technika k záznamu obsahu schůzek Ing. K. B. a stěžovatele. Za vadnou je ministrem spravedlnosti považována i skutečnost, že nebyl v rámci soudního řízení objasněn důvod, pro který Inspekce ministra vnitra vedla provokaci k obstarání důkazů o přijetí úplatku, když na počátku nebyla proti obviněnému vznesena stížnost či trestní oznámení. Dále je poukázáno na skutečnost, že svědek Ing. R., jenž byl přítomen zatčení stěžovatele, byl vyslechnut až po několika týdnech, přičemž soud váhu jeho výpovědi pominul. Důkazy byly dle náhledu ministra spravedlnosti selektovány v neprospěch stěžovatele, přičemž nebyly vypořádány rozpory mezi provedenými důkazy. Obviněný J. M. tak byl odsouzen na základě mlhavých a nekonkrétních údajů. Stejně tak mělo v řízení před obecnými soudy dojít k deformaci provedených důkazů, neboť soud výpověď svědka kpt. Š., jenž u soudu uvedl, že byl Inspekcí ministra vnitra tlačen k určitému postupu, až dospěl k závěru o připravené účelové provokaci a určité zpravodajské hře vůči němu a o záměru policie se jeho zbavit jako nepohodlného.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků k replice stěžovateli, jenž ve svém přípise ze dne 24. 4. 2006 poukázal mimo jiné na vyjádření ministra spravedlnosti ČR, který podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona. Stěžovatel dále uvedl, že Nejvyšší soud ČR neposkytl ochranu jeho právům a toliko formálně konstatoval, z jakého důvodu se věcí nemůže zabývat. Nejvyšší soud ČR není vyňat z povinnosti chránit základní lidská práva a svobody a v případě jejich porušení je jeho povinností poskytnout stěžovateli ochranu. Obecné soudy nerespektovaly výše zmíněný kasační nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 8. 2006, doplnil stěžovatel svoji repliku k vyjádření účastníků řízení tím, že poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 202/05, který se týká právě principů spravedlivého procesu. Z dotčeného nálezu pak vyplývá, že byť neexistuje ústavně zaručené právo na řízení o stížnosti pro porušení zákona, pak, je-li tento institut v právním řádu obsažen, vztahují se na něj všechny kautely spravedlivého procesu. V případě stížnosti pro porušení zákona, jejíž podání je na úvaze ministra spravedlnosti, nejde o to, že by obhajoba mohla měnit rozsah a důvody podané stížnosti pro porušení zákona, ale o to, že musí mít šanci rozvinout argumentaci ministra spravedlnosti. Uvedenému právu pak odpovídá povinnost Nejvyššího soudu na předložené vývody obhajoby adekvátně reagovat.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a jemu předcházející řízení z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná.
V souvislosti s projednávaným případem je předně třeba konstatovat, že řízení o stížnosti pro porušení zákona je řízením samostatným (srov. §266 a násl. trestního řádu). Proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 287/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35. N. 174. str. 331). Ústavní soud tedy není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Toto pravidlo vyplývá z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z výše uvedeného je zřejmé, že veškeré výtky stěžovatele, týkající se předchozího trestního řízení, je nutno odmítnout jako bezpředmětné a ústavnímu přezkumu podrobit toliko usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud tak může podrobit přezkumu jen vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona. Na tomto místě musí ovšem zdůraznit, tak, jak to učinil mnohokrát v minulosti, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Dále se Ústavní soud zabýval též otázkou vztahu stížnosti pro porušení zákona, coby mimořádného opravného prostředku a její aplikace v souladu s právem na spravedlivý proces tak, jak je garantován čl. 36 Listiny popř. čl. 6 Úmluvy. Čtvrtý senát Ústavního soudu je sice obeznámen s právním názorem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mareš proti ČR, z něhož se mimo jiné podává, že se na stížnost pro porušení zákona nemůže vztahovat čl. 6 Úmluvy, tato skutečnost mu však nebrání zaujmout vlastní právní názor vycházející částečně též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. A to zvláště pak za situace, kdy je tento výklad pro stěžovatele příznivější. Ústavní soud je toho názoru, že z hlediska záruk ochrany základních práv katalogizovaných ať už v Listině, nebo v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána, neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu mimořádný opravný prostředek typu stížnosti pro porušení zákona. Jestliže ovšem zákonodárce institut stížnosti pro porušení zákona do právního řádu vtělil, nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces (obdobně v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. ledna 1970, č. 2689/65). Proto při existenci takového přímo ústavně nezaručeného opravného prostředku nelze jej posuzovat, jako by stál mimo rámec spravedlivého procesu nebo se rozhodování o něm nacházelo v ústavně právním vakuu, z čehož plyne povinnost ústavně konformní interpretace i části trestního řádu vztahující se ke stížnosti pro porušení zákona.
Dle náhledu Ústavního soudu je tak třeba v souvislosti s dodržováním spravedlivého procesu v řízení o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona rozlišit samotné soudní řízení o stížnosti pro porušení zákona od rozhodování ministra spravedlnosti, tj. od jeho rozhodnutí, zda stížnost pro porušení zákona podá či nikoliv. Zatímco podání stížnosti je zcela na úvaze příslušného ministra a nelze na něj aplikovat principy vyplývající z čl. 36 Listiny či čl. 6 Úmluvy, následný soudní proces musí odpovídat standardům spravedlivého procesu.
Jednou z námitek stěžovatele, dosahující ústavněprávní roviny, je tvrzení, že se mu ze strany Nejvyššího soudu nedostalo možnosti zaujmout repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ve věci dotčené stížnosti pro porušení zákona. Uvedeným jednáním neměla být respektována judikatura Evropského soudu pro lidská práva (M. proti ČR, M. proti ČR), čímž došlo k porušení zásady kontradiktornosti soudního řízení. V souvislosti s touto argumentací Ústavní soud ČR konstatuje, že procesní práva účastníků řízení by se měla odvíjet ze zásad spravedlivého soudního procesu, který však bude nadán znakem racionality. Jinými slovy řečeno, právo účastníka a tomu odpovídající povinnost soudu zaslat vyjádření protistrany účastníkovi k replice, by se mělo odvíjet od jejího obsahu. Pokud vyjádření protistrany neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by mohly jakkoli ovlivnit rozhodnutí soudu, lze zasílání takového vyjádření k replice účastníkovi považovat za nadměrný formalizmus, jsoucí v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti soudního řízení. Prosté vyjádření nesouhlasu bez prohloubení argumentace či odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze považovat za skutečnosti, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu. Nesouhlas či oponentní názor soudu je obsažen již v samotném jeho rozhodnutí, s nímž je účastník řízení seznámen. Dovedeno k závěrům ad absurdum, účastníkem řízení je vždy i příslušný státní orgán, jehož rozhodnutí je napadáno a viděno logikou stěžovatele, bylo by tedy spravedlivé mu jeho repliku opět zaslat k vyjádření. Tento postup pochopitelně není vyloučen v těch případech, kdy by byly do repliky zahrnuty nové argumenty, jež nebyly nebo nemohly být v soudním řízení předneseny. Nicméně z logiky věci vyplývá, že má-li být naplněn účel soudního řízení, je třeba v určité jeho fázi, po předložení všech argumentů protistran, přistoupit k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud je toho názoru, že zásada kontradiktornosti je naplněna tehdy, pokud protistrany měly možnost se vyjádřit ke všem vzájemným argumentům, což se v projednávaném případě také stalo. Z vyžádaného soudního spisu Nejvyššího soudu vyplývá, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství neobsahuje žádná nová tvrzení, která by mohla jakkoli ovlivnit rozhodnutí soudu. Obsahově velmi chudé vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství obsahuje totiž pouze argumentačně neodůvodněný hodnotový úsudek, dle něhož soudy činné v posuzované věci postupovaly v souladu s trestním řádem a krátkou připomínku všeobecně dostupné judikatury Nejvyššího soudu ČR tomuto soudu zajisté důvěrně známou.
Nad již uvedené možno doplnit, že stěžovatel předložil v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v jeho prospěch ministrem spravedlnosti vyjádření (datováno dnem 14. 2. 2005 a doručeno Nejvyššímu soudu ČR 17. 2. 2005), v němž přednesl argumenty, pro které z jeho pohledu mělo by být ministrem podanému opravnému prostředku vyhověno; současně stěžovatel požádal o zaslání stejnopisu stížnosti pro porušení zákona, aby se k ní mohl vyjádřit. Ze spisu je patrno, že stěžovatelem žádané bylo realizováno přípisem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2005 doručeným stěžovateli spolu s kopií stížnosti pro porušení zákona dne 22. 2. 2005. Stěžovatel, ač Nejvyšším soudem ČR poučen o tom, že se ke stížnosti pro porušení zákona může do 2. 3. 2005 vyjádřit, žádné takové vyjádření nepodal. Z uvedeného lze dovodit, že Nejvyšší soud ČR neupřel stěžovateli možnost zaujmout k argumentaci ministra spravedlnosti vlastní stanovisko, že však stěžovatel tuto možnost nevyužil, maje pravděpodobně za to, že již dříve jím podané vyjádření spolu s obsahem stížnosti pro porušení zákona sneslo dostatek argumentů, jež bylo třeba - z pohledu stěžovatele - Nejvyššímu soudu předložit. Měl-li ovšem stěžovatel úvahu jinou, nic mu nebránilo, aby další vyjádření podal a právní názory ať již ministrem spravedlnosti nebo jím samotným formulované dále argumentačně prohloubil.
Co se týče dalších argumentů stěžovatele, je třeba jej odkázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, které se původnímu soudnímu řízení náležitě věnovalo.
Z výše uvedených důvodů pak považuje Ústavní soud ČR postup Nejvyššího soudu v dané kauze za ústavně konformní a nezbylo mu, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu