ECLI:CZ:US:2007:4.US.498.06
sp. zn. IV. ÚS 498/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. F., právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Na Florenci 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, č.j. 30 Cdo 2152/2005-128, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 1 Co 115/2004-111, a Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č.j. 37 C 33/2002-73, ve spojení s návrhem na zrušení zákona č. 451/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení zákona č. 451/1991 Sb. se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4, v čl. 90 věta první, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, v podle čl. 36 odst. 1 a 2 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby se žalovaná (Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR) zdržela zásahu do sféry jeho osobnosti tvrzením, že stěžovatel byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. Zároveň byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal vydání písemné omluvy žalované a byla zamítnuta i žaloba stěžovatele aby žalovaná byla povinna nepřihlížet k obsahu dopisů č.j BO-173-89/PL-2001, č.j. BO-759/2001 a č.j. BO-955/2001. Žádnému z účastníku nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, a konečně byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit státu náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze výše popsaným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele pak shora citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami spočívajícím v tom, že Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR, jako žalovaná, zasáhla do jeho práva na ochranu osobnosti tím, že bez zákonného zmocnění revokovala již vydané lustrační osvědčení, podle kterého stěžovatel nebyl evidován a nahradila jej novým lustračním osvědčením, jehož výrok byl právě opačný. Dále žalovaná vyzvala stěžovatele, aby předchozí lustrační osvědčení vrátil. Postup obecných soudů tak byl, podle názoru stěžovatele, v rozporu s principem legitimního očekávání, neboť soud prvého stupně nevzal v úvahu skutečnost, že žalovaná neměla jakékoliv zákonné zmocnění k revokaci svých předchozích rozhodnutí. Takové pochybení nebylo napraveno ani v rámci odvolacího a dovolacího řízení. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatele pak podle něj postrádalo řádné odůvodnění a z toho důvodu se stalo zcela nepřezkoumatelným,
K uvedené problematice pak stěžovatel odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy a usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04; sp. zn. IV. ÚS 27/97; sp. zn. III. ÚS 202/05; sp. zn. II. ÚS 299/03; sp. zn. IV. ÚS 582/02; sp. zn. Pl. ÚS. 9/01 a sp. zn. Pl. ÚS. 71/04.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 33/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel založil svá tvrzení o zkrácení ve svých základních právech na skutečnosti, že obecné soudy v jeho věci neshledaly zásah do jeho osobních a osobnostních práv v tom, že jej žalovaná obeslala revokovaným lustračním osvědčením, v jehož výroku uvedla, že byl evidován v materiálech Státní bezpečnosti. Argumentace stěžovatele ovšem míří zejména proti skutečnosti, že žalovaná vydala revokované lustrační osvědčení, ačkoliv k tomu, dle názoru stěžovatele, nebyla zmocněna příslušným zákonem.
Jak je patrné z předloženého spisu i z napadených rozhodnutí obecných soudů, tyto se postupem žalované při "revokaci" nezabývaly, neboť nebylo v pravomoci soudů v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu žalované podle zákona č. 451/1991 Sb.
Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti byly, jak z předloženého spisu vyplývá, předloženy stěžovatelem již v opravných prostředcích. Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud ČR se jimi zabývaly a ve svých rozhodnutích se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.
Ústavní soud se nezabývá hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 a násl. Listiny.
Právo na spravedlivý proces, zejména jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Obecné soudy se stěžovatelovou žalobou řádně zabývaly z hlediska žalobního návrhu a dospěly k závěru, že k tvrzenému zásahu do práva na ochranu osobnosti nedošlo. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud neshledal, že by v řízení před nimi došlo ke zkrácení stěžovatele v jim naříkaných právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal i návrh na zrušení zákona č. 451/1991 Sb. Takový návrh může být spojen s podanou ústavní stížností za předpokladu, že jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§74 zákona o Ústavním soudu). Takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti a Ústavní soud se jím může zabývat pouze v případě, že je ústavní stížnost posouzena jako oprávněná. V projednávané věci však taková situace nenastala, a proto jej Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne jestliže shledá důvody k odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. z uvedených důvodů proto nezbylo než návrh podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu