ECLI:CZ:US:2007:4.US.509.06.1
sp. zn. IV. ÚS 509/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele R. P., zastoupeném JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Erbenova 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, jímž bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho dovolání mělo být meritorně projednáno, neboť bylo přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, který byl dovoláním napaden, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, jenž se v důsledku pokynů obsažených v usnesení krajského soudu ze dne 8. 7. 2002, č. j. 40 Co 525/2000-224, lišil od rozsudku okresního soudu ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161. Krajský soud v usnesení ze dne 8. 7. 2002, č. j. 40 Co 525/2000-224, vytkl okresnímu soudu, že se nezabýval reálnou dělitelností domu, dále mu uložil doplnit dokazování o nový geometrický plán, respektující platný katastrální operát, a konečně vyslovil právní názor, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví musí cena vypořádacího podílu odpovídat ceně obvyklé, zatímco okresní soud se spokojil s tzv. cenou administrativní, a dále že tuto cenu je třeba zjistit podílem z ceny celé věci, nikoliv jako cenu, za níž by bylo možno převést spoluvlastnický podíl. Rozsudek okresního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, tyto pokyny respektoval, jak co do zpracování nového geometrického plánu, tak co do určení výše vypořádacího podílu. Jestliže byl tento rozsudek následně potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, bylo proti tomuto rozsudku dovolání ze zákona přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud ČR proto pochybil, když se věcí odmítl meritorně zabývat, ačkoliv pro meritorní projednání věci byly splněny zákonné předpoklady. Nejvyšší soud se tak ve vztahu ke stěžovateli dopustil tzv. odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), majícího za následek porušení čl. 90 Ústavy ČR a ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jak vyplývá mimo jiné i z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že ačkoliv okresní soud usnesením ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-291, vyloučil jeho návrh na zřízení věcného břemene k samostatnému projednání, zabýval se stejnou otázkou i krajský soud při svém druhém rozhodování v této věci, jak bylo patrno z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a po odstranění vad podání přípisem ze dne 6. 10. 2006 splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, vyžadované zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 8 C 63/94.
Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření uvedl, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nezahrnuje nárok na přezkoumání rozhodnutí ve třech instancích; v opačném případě by muselo být dovolání přípustné proti všem rozhodnutím odvolacích soudů. Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby k odepření spravedlnosti došlo jen proto, že věc stěžovatele byla projednána pouze ve dvou a nikoliv ve třech instancích. Ústavně zaručená práva stěžovatele by proto nemohla být dotčena ani v případě, že by dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání pochybil. Ústavní stížnost stěžovatele je koncipována jako kdyby se jednalo o řádný opravný prostředek proti rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavní soud byl čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví; taková pozice však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Námitky stěžovatele ostatně neobstojí ani věcně, neboť druhé rozhodnutí okresního soudu bylo co do dopadu na poměry žalovaného pro něj příznivější než rozhodnutí prvé, takže stěžovatel nebyl subjektivně oprávněn dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu podat (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003). Nadto se dle konstantní judikatury nepovažují za závazný právní názor odvolacího soudu pokyny k doplnění dokazování (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Rozdílnost obou rozsudků soudu prvního stupně je tak v dané věci dána jen změnou ve skutkovém základu, který soud prvního stupně i po zrušení jeho rozhodnutí odvolacím soudem posuzoval samostatně. Nejvyšší soud ČR proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. R. P. a D. H. (dále jen "vedlejší účastníci") sdělili Ústavnímu soudu, že se svého postavení vedlejšího účastníka řízení vzdávají.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 22. 1. 2007, v níž uvedl, že na své ústavní stížnosti trvá. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že nemůže v případě, kdy se soud věcí odmítne zabývat, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky, dojít k odepření spravedlnosti a tím i k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v této souvislosti opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/93 a dále na článek "Dovolání jako poslední prostředek k ochraně práva", publikovaný v Bulletinu advokacie ročník 1998, číslo 6-7, str. 32. Stěžovatel se neztotožnil ani s tvrzením Nejvyššího soudu, že druhé rozhodnutí okresního soudu pro něj bylo příznivější. Součástí obou rozsudků byly i geometrické plány, které se však vzájemně lišily. Dle rozsudku okresního soudu ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161, získal stěžovatel cca 33,2% děleného pozemku, zatímco dle rozsudku ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, pouze cca 28,5%. První rozsudek okresního soudu se tedy od druhého nelišil pouze co do výše vypořádacího podílu, nýbrž rovněž co do podílu výměry děleného pozemku, který měl připadnout stěžovateli, ve vztahu k výměře pozemku, který připadl vedlejším účastníkům. Stěžovatel dále uvedl, že posouzení toho, zda závěry odvolacího soudu obsažené v jeho prvním rozhodnutí v této věci byly skutečně závazným právním názorem, ponechává na posouzení Ústavního soudu.
Stěžovatel následně doplnil svou ústavní stížnost přípisy ze dne 22. 1. 2007 a 6. 2. 2007, v nichž uvedl některé další skutečnosti, týkající se vztahů mezi ním a vedlejšími účastníky a rovněž upozornil, že se v případě předmětného sporu nejednalo o vypořádání podílového spoluvlastnictví, nýbrž o dědické řízení. K přípisům ze dne 22. 1. 2007 a 6. 2. 2007 nemohl Ústavní soud přihlédnout, neboť tyto úkony stěžovatel neučinil prostřednictvím svého právního zástupce. Pro úplnost je možno podotknout, že i kdyby Ústavní soud tvrzení stěžovatele zohlednil, tato by nebyla způsobilá jeho rozhodnutí ovlivnit, neboť neměla ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádnou relevanci.
III.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že Ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu spisu okresního soudu, sp. zn. 8 C 63/94, Ústavní soud zjistil, že okresní soud výrokem I. rozsudku ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků k domu č. p. 79 na pozemku parc. č. 93/2, a pozemkům parc. č. 93/2 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 33/27 (zahrada), zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Šumperku pro obec Bohuslavice, k. ú. Bohuslavice nad Moravou na listu vlastnictví č. 66. Okresní soud přikázal dům č. p. 79 a pozemek parc. č. 93/2 do podílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků (výrok II. rozsudku) a pozemek parc. č. 33/27 rozdělil tak, že do vlastnictví stěžovatele přikázal jeho část označenou na geometrickém plánu č. 126-250/94 vyhotoveném geodetem Ing. T. K. dne 9. 3. 1994 jako pozemek parc. č. 33/28 o výměře 73 m2, zatímco zbývající část pozemku parc. č. 33/27 přikázal do podílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků (výrok III. rozsudku). Každému z vedlejších účastníků byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 28 235 Kč jako vypořádací podíl (výrok IV. rozsudku). Okresní soud rovněž výrokem V. rozsudku zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejších účastníků k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Šumperku pro obec a k. ú. Dubicko na listu vlastnictví č. 433, označeným jako pozemky vedené ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr, parc. č. 1732, a k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Šumperku pro obec Bohuslavice, k. ú. Bohuslavice nad Moravou na listu vlastnictví č. 170, označeným jako pozemky ve zjednodušené evidenci - původní pozemkový katastr, parc. č. 333 a č. 334. Okresní soud přikázal nemovitosti uvedené ve výroku V. do vlastnictví stěžovatele (výrok VI. rozsudku) a současně zavázal stěžovatele zaplatit každému z vedlejších účastníků vypořádací podíl ve výši 6 117 Kč (výrok VII. rozsudku). Výrokem VIII. rozsudku okresní soud zamítl návrh stěžovatele na zřízení časově neomezeného věcného břemene, spojeného s vlastnictvím dílu "a" odděleného z pozemku parc. č. 33/27 geometrickým plánem č. 113/87-92/9 ze dne 10. 3. 1992, a spočívajícího v oprávnění vlastníka dílu "a" odebírat vodu ze studny, nacházející se na pozemku parc. č. 33/27 za náhradu ve výši 200 Kč ročně. Výroky pod body IX. a X. rozhodl okresní soud o nákladech řízení.
Proti výrokům IV., VIII., IX. a X. rozsudku okresního soudu ze dne 8. 2. 2000, č. j. 8 C 63/94-161, podal stěžovatel odvolání, na jehož základě krajský soud usnesením ze dne 8. 7. 2002, č. j. 40 Co 525/2000-224, rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III., IV., VIII., IX. a X. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud nejprve usnesením ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-291, vyloučil návrh stěžovatele na zřízení věcného břemene k samostatnému projednání a poté rozsudkem ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-295, rozhodl ve výrocích I. a II. shodně jako v rozsudku ze dne 8. 2. 2000, ve výroku III. pak soud rozdělil pozemek parc. č. 33/27 (zahrada) dle nově vyhotoveného geometrického plánu Ing. K. B. č. 220-289/2002, když nově vzniklý pozemek parc. č. 33/32 o výměře 73 m2 přikázal do výhradního vlastnictví stěžovatele a zbytek pozemku parc. č. 33/27 o výměře 183 m2 do podílového spoluvlastnictví vedlejších účastníků. Současně okresní soud uložil každému z vedlejších účastníků povinnost zaplatit stěžovateli v rámci vypořádání spoluvlastnického podílu částku 39 066,50 Kč (výrok IV. rozsudku). Stěžovatel byl zavázán uhradit státu náklady řízení v částce 11 335,50 Kč a každý z vedlejších účastníků v částce 3 334 Kč (výrok V. rozsudku), přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI. rozsudku). K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III., IV. a VI. potvrdil a ve výroku V. jej změnil tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit státu na nákladech řízení částku 5 334,50 Kč a každému z vedlejších účastníků částku 7 334,50 Kč.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 14. 6. 2006, č. j. 22 Cdo 2742/2005-377, odmítnuto jako nepřípustné s tím, že se nejednalo o žádný z případů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud považuje v prvé řadě za nutné korigovat právní názor Nejvyššího soudu, že protiprávním odmítnutím mimořádného opravného prostředku nemůže být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, právo na dovolání, resp. právo na mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 298/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, usnesení č. 18, str. 381 a násl.), to však znamená pouze tolik, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů, resp. k zakotvení řádných a mimořádných opravných prostředků (s výjimkou práva na odvolání v trestním řízení dle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Nicméně pokud takové soudy, resp. opravné prostředky, existují, musí být v řízení o nich respektován čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 Listiny, a to zejména co do zajištění účinného práva účastníka na přístup k soudu za účelem projednání jeho práv (např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku, 1997). Jinými slovy, samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, nicméně to nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky přípustnosti tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby byly dodrženy maximy práva na spravedlivý proces. Jestliže by tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, konstituovalo by takové rozhodnutí porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu je dána pouze tehdy, rozhodl-li soud prvního stupně jinak, než ve svém předchozím rozhodnutí ve věci samé proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Právní názor odvolacího soudu přitom musí mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, tj. mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem (názorem na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má být vyložen) odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně.
Krajský soud usnesením ze dne 8. 7. 2002, č. j. 40 Co 525/2000-224, zrušil rozsudek okresního soudu a vrátil mu věc k novému projednání, když jednak konstatoval nutnost doplnit dokazování, a to zejména o nový geometrický plán a o důkazy, vztahující se k tzv. obecné ceně předmětných nemovitostí, a dále vyslovil závazný právní názor, že pro posouzení výše vypořádacího podílu stěžovatele je rozhodující cena obecná, určená formou podílu z ceny celé věci, a nikoliv cena, za níž by bylo možno prodat spoluvlastnický podíl jako takový. K námitkám stěžovatele je možno uvést, že co se týče pokynů k doplnění dokazování, tyto nepředstavují závazný právní názor ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a tedy ani skutečnost, že se nový geometrický plán od původního lišil, nezakládá přípustnost dovolání dle citovaného ustanovení. Naopak právní názor krajského soudu, týkající se způsobu výpočtu výše vypořádacího podílu, tzn. že je třeba vycházet z obecné ceny předmětných nemovitostí, by mohl za určitých okolností přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu založit. Ovšem jak již konstatoval ve svém vyjádření Nejvyšší soud, právní názor krajského soudu byl pro stěžovatele příznivější, neboť se v důsledku jeho aplikace zvětšila částka, kterou stěžovatel obdržel jako vypořádací podíl. Ústavní soud se za těchto okolností ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že dovolání bylo ze strany stěžovatele subjektivně nepřípustné. Ústavní soud podotýká, že v této souvislosti není rozhodné, zda druhé rozhodnutí okresního soudu jako celek bylo pro stěžovatele příznivější než rozhodnutí první, nýbrž pouze to, jaký vliv na konečný výsledek měl právní názor odvolacího soudu. Je logické, že převážil-li v rozhodování obecných soudů ze dvou různých právních názorů ten, který byl pro stěžovatele příznivější, nebyl stěžovatel oprávněn dovolání, jehož přípustnost je opřena právě o rozdílnost názorů soudů prvého a druhého stupně, podat, neboť tato rozdílnost právních názorů se v jeho právní sféře nijak negativně neprojevila.
Co se týče námitky stěžovatele, že ve věci jeho návrhu na zřízení věcného břemene probíhalo "dvojí řízení", tato směřuje proti rozsudku ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342. Zrušení tohoto rozhodnutí stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nepožadoval, ovšem vzhledem k tomu, že ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí by stejně byla podána opožděně, již Ústavní soud stěžovatele k odstranění rozporu mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním nevyzýval. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání může být považováno za poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatele pouze za předpokladu, že je přípustné ex lege, tzn. dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu, nebo v případě, že by jej orgán, který o něm rozhoduje, tzn. Nejvyšší soud ČR, odmítl z důvodů závisejících na jeho uvážení. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu a stěžovatel v něm ani nevymezil žádnou právní otázku, která by byla způsobilá, byť alespoň teoreticky, založit jeho přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nebylo možno dovolání považovat za procesní prostředek k ochraně stěžovatelova práva a šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, počala běžet dne 31. 3. 2005, kdy bylo stěžovateli toto rozhodnutí doručeno. Jelikož byla ústavní stížnost stěžovatele předána k poštovní přepravě až dne 31. 7. 2006, jednalo by se ve vztahu k rozsudku krajského soudu ze dne 1. 2. 2005, č. j. 40 Co 1070/2004-342, o ústavní stížnost opožděnou. Pouze pro úplnost je možno zmínit, že krajský soud se sice problematikou zřízení věcného břemene zabýval, přestože tato věc byla usnesením okresního soudu ze dne 4. 11. 2003, č. j. 8 C 63/94-291, vyloučena k samostatnému projednání, nicméně dálo se tak na popud samotného stěžovatele, který ve svém odvolání i u ústního jednání v rámci odvolacího řízení namítal, že věcné břemeno nebylo zřízeno. Krajský soud se zabýval otázkou, zda bylo možno vypořádání spoluvlastnictví provést i bez zřízení věcného břemene, požadovaného stěžovatelem, a když dospěl k závěru, že tomu tak je, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Takovému postupu by z hlediska ústavněprávního nebylo možno nic vytknout, ani tato námitka stěžovatele by tedy nebyla shledána důvodnou.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Miloslav Výborný předseda senátu