ECLI:CZ:US:2007:4.US.592.06
sp. zn. IV. ÚS 592/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti S. Z., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze, Urbánkova 3360, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.6.2006, č.j. 67 To 144/2006-657, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.12.2005, č.j. 21 T 78/2005-572, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11.9.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy, právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, a dále práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4 Listiny, čl. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů provedených před nalézacím soudem. Podstatná část ústavní stížnosti spočívá v přepisu výpovědí svědků J., J., V. a H., které stěžovatel opatřuje vlastním interpretačním komentářem. Vedle toho poukazuje na skutečnost, že výpovědi svědků zachycené v protokolech pořízených v přípravném řízení a při hlavním líčení byly těmto svědků předestřeny dle ustanovení §212 trestního řádu, přičemž tyto následně nemohou být podle §212 odst. 2 věty poslední trestního řádu použity jako podklad výroku o vině, což se však v daném případě stalo. Stěžovatel polemizuje s hodnocením výpovědí svědků Č., K. a S.; tyto výpovědi soudy označily za nevěrohodné. Stěžovatel také obsáhle cituje, a posléze napadá, výpověď znalce z oboru antropologie. Znalecký posudek z oboru antropologie považuje za nekonkrétní a nespolehlivý, navíc vypracovaný v rozporu se zákonem. Odvolací soud dle názoru stěžovatele naprosto opomenul svědecké výpovědi a to, že žádný ze svědků neoznačil stěžovatele jako pachatele a naprosto opomenul důkazy, které svědčily o tom, že se stěžovatel v době předmětného skutku nacházel od místa činu cca 150 km. Nevzal v úvahu tu skutečnost, že byl rozdíl mezi délkou vlasů pachatele a stěžovatele, přičemž stěžovateli nemohly vlasy v žádném případě tak rychle dorůst. Stěžovatel byl vytipován na základě telefonátu dosud neztotožněné osoby při pořadu "Na stopě", přičemž tato osoba nikdy nebyla prověřována v tom smyslu, jaký má ke stěžovateli vztah. Stěžovatel má za to, že v napadených rozhodnutích byla učiněna skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, a navíc, že skutková zjištění soudů obou stupňů byla učiněna na podkladě nedostatečných a nesprávných úvah nezaložených na řádně provedených důkazech a porušujících zákon a ústavní předpisy v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 78/2005, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Tohoto postavení Ústavního soudu, ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť jeho velmi obsáhlá ústavní stížnost do značné míry kopíruje odvolání k Městskému soudu v Praze a argumenty obsažené v ústavní stížnosti spočívají především v polemice se závěry obecných soudů.
Ústavněprávním hodnocením procesu dokazování před obecnými soudy se Ústavní soud již mnohokrát zabýval a ve své konstantní judikatuře vymezil základní skupiny případů, v nichž porušení zákonných norem zakládá porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu (jak bylo shrnutě judikováno v usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05, www.judikatura.cz, z něhož bude dále hojně citováno):
V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud nemůže tedy "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpovědi svědků J., J., V., H., Č., K. či S., jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se soudy nezabývaly námitkami stěžovatele (zejména str. 3 a násl. rozsudku odvolacího soudu) směřujícími k jeho místu pobytu v době spáchání trestného činu, rozporností jednotlivých výpovědí svědků, tím, zda stěžovatele skutečně poznali či objektivitou a průkazností znaleckého posudku.
Přehodnocování důkazní situace a provádění navržených důkazů není nekonečným procesem. Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Kostovski vs. Nizozemí ze dne 20.11.1989, www.echr.coe.int), stejně jako Ústavní soud (např. II. ÚS 271/97, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 11, nález č. 76, str. 199), zastávají stanovisko, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Na obecných soudech pak leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazů přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Obecné soudy přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují hodnověrnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly stěžovatelovo právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům; Ústavní soud v jejich rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Námitkou, týkající se dodržení procesních postupů v případě předestření dřívějších výpovědí svědků v hlavním líčení, se zabýval již odvolací soud a Ústavní soud nepovažuje za nutné jeho argumentaci podstatně rozšiřovat, neboť s ní souhlasí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu