ECLI:CZ:US:2007:4.US.6.05.1
sp. zn. IV. ÚS 6/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele J. H., právně zastoupeného advokátem JUDr. H. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98.
Výše uvedenými usneseními obecných soudů mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 27. 3. 1998 vydal Krajský obchodní soud v Ostravě směnečný platební rozkaz, jímž zavázal stěžovatele společně s INT spol. s r. o. zaplatit společně a nerozdílně navrhovateli částku 5.733.109,- Kč s příslušenstvím, včetně náhrady nákladů řízení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu byly dne 6. 5. 1998 podány ze strany stěžovatele námitky, jež vedly krajský obchodní soud k vydání rozsudku ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 23 Cm 81/98, jímž byl směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovateli zrušen. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti odvolání a Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 21. 5. 2001, sp. zn. 4 Cmo 576/99, citovaný rozsudek krajského obchodního soudu zrušil a zavázal soud prvního stupně vycházet z právního názoru Vrchního soudu v Olomouci. Na základě této skutečnosti pak byly námitky stěžovatele proti napadenému směnečnému rozkazu usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, odmítnuty. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno též usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 23 Cm 81/98. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, bylo v dané věci odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost.
Stěžovatel je toho názoru, že v předmětném případě nelze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, že dovolání je nepřípustné. Citovaný soud měl při posuzování případu přehlédnout přípustnost dovolání, jež vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen (o.s.ř.). Jak plyne z předmětné ústavní stížnosti, stěžovatel se domnívá, že usnesení, jímž byly odmítnuty jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, je v dané věci rozhodnutím ve věci samé, neboť tímto usnesením došlo k předpokládanému následku spojeného s vydáním směnečného platebního rozkazu, tj. založení práv a povinností účastníků řízení. V opačném případě by pak nebylo možné se proti takovýmto rozhodnutím zákonným způsobem bránit a nebylo by tak garantováno právo na spravedlivý proces. V dalším pak stěžovatel poukázal na skutečnost, že námitky proti dotčenému směnečnému platebnímu rozkazu byly podány včas. Za vadu v řízení označil stěžovatel také ten fakt, že se Vrchní soud v Olomouci nezabýval otázkou aktivní legitimace za směnky.
III.
Vrchní soud v Olomouci ve svém přípise ze dne 27. 5. 2005 krátce zrekapituloval předmět rozhodnutí a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 9. 2003, č.j. 7 Cmo 272/2003-212.
Přípisem ze dne 3. 5. 2005 se k případu vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 10. 2004, č.j. 29 Odo 142/2004-238.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné či nikoli, je otázkou, kterou přísluší rozhodnout Nejvyššímu soudu ČR, a Ústavní soud do této otázky zásadně nevstupuje. Ústavní soud tedy není přezkumnou instancí, která by přezkoumávala v každém jednotlivém případě, zda Nejvyšší soud ČR při hodnocení přípustnosti dovolání nepochybil. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu ČR, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu však v tomto případě nebylo.
Pro posouzení předmětného případu je rozhodující především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné jen proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí nižšího soudu zrušil. Za podstatnou je pak třeba považovat především tu podmínku, dle níž se musí jednat o rozhodnutí ve věci samé. V napadeném usnesení krajského soudu bylo rozhodováno toliko o včasnosti podaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, což nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé, ač je zřejmé, že zhodnocení nastíněné otázky je pro další jednání před soudem zásadní. Teprve v případě, že by tyto námitky byly uznány za včas podané, bylo by v souladu s ustanovením §175 odst. 4 o.s.ř. nařízeno soudní jednání ve věci samé. Zkoumání včasnosti podání námitek je toliko procesním předpokladem pro nařízení jednání, v jehož rámci by byly vznesené námitky projednány.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Co se týče usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, je třeba konstatovat, že předmětná ústavní stížnost je ve vztahu k těmto podána opožděně. Vrchní soud v Olomouci stěžovatele řádně poučil o tom, že dovolání je ve vztahu k jeho usnesení přípustné pouze ve vztahu k výroku I., jež se týkal nepřipuštění České finanční, s.r.o., na místo dosavadního žalobce. Ve zbytku, tj. ve výroku II. a III., nebyly naplněny dovolací důvody, o čemž Vrchní soud v Olomouci stěžovatele řádně poučil. Pokud chtěl tedy stěžovatel napadnout ústavní stížností tyto výroky, popř. i dotčené usnesení Krajského soudu v Ostravě, měl tak učinit bezprostředně po doručení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, a to v zachované šedesátidenní lhůtě. Z výše uvedených důvodů tak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, které však shledal ústavně konformním.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 142/2004, pro neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 272/2003, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 23 Cm 81/98, pro opožděnost [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu