ECLI:CZ:US:2007:4.US.680.05.1
sp. zn. IV. ÚS 680/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 14. března 2007 sp. zn. IV. ÚS 680/05 ve věci ústavní stížnosti J. H. a O. M. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2004 č. j. 5 Co 855/2004-486 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1115/2005-548, jimiž byla zamítnuta restituční žaloba stěžovatelů i jejich dovolání.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2004 č. j. 5 Co 855/2004-486 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 7. 2005 č. j. 28 Cdo 1115/2005-548 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") v právní věci o uzavření dohody o vydání nemovitostí k odvolání České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Jihočeského divadla změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") ze dne 19. 2. 2004 tak, že se zamítá žaloba na uzavření dohody, kterou by Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových - v postavení žalovaného vydala do vlastnictví stěžovatele 1) v postavení žalobce B) podíl 1/4 a do vlastnictví stěžovatele 2) v postavení žalobce A) podíl 3/4 domu č. 425, postaveného na stavební parcele č. 524, a stavební parcely č. 524, tedy nemovitostí zapsaných na LV č. 60000 pro obec a katastrální území České Budějovice 1 (dále též jen "stěžovateli nárokované nemovitosti"). Dále pak krajský soud svým rozsudkem ze dne 3. 12. 2004 upravil právo účastníků řízení a České republiky - Okresního soudu v Českých Budějovicích na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud následně svým rozsudkem ze dne 21. 7. 2005 zamítl dovolání stěžovatelů a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Stěžovatelé se domnívali, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla zasažena jejich základní práva, právo na soudní a jinou právní ochranu a právo vlastnit majetek, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé napadali skutková zjištění, jež učinil krajský soud při rozhodování jejich právní věci, která stěžovatelé označili za odporující dokazování prováděnému před obecnými soudy. Na základě těchto pak krajský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o neexistenci stěžovateli nárokovaného domu č. 425 jako věci v právním smyslu, neboť tento závěr je v příkrém rozporu se všemi ve věci obstaranými důkazy, především se znaleckými posudky Ing. arch. S. a J. H., resp. s výpověďmi těchto znalců před obecnými soudy. V dalším stěžovatelé krajskému soudu vytýkali nesprávné právní posouzení věci, neboť podle jejich přesvědčení vydání jimi nárokovaných nemovitostí do jejich vlastnictví nebrání žádná zákonná ani faktická překážka. Pokud krajský soud k možnosti vydat stěžovateli nárokované nemovitosti do jejich vlastnictví zaujal odlišné stanovisko, je tomu tak výhradně proto, že nikterak nezohlednil specifikum souzené věci, kdy se stěžovatelé domáhají zmírnění následků majetkových křivd podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), a pominul příslušnou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě jeho nálezy sp. zn. IV. ÚS 364/2000, sp. zn. IV. ÚS 222/01, sp. zn. I. ÚS 28/99, sp. zn. II. ÚS 105/98, sp. zn. II. ÚS 82/95, sp. zn. IV. ÚS 500/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 100, svazek 25, nález č. 24, svazek 18, nález č. 61, svazek 13, nález č. 29, svazek 7, nález č. 31, svazek 20, nález č. 183). Takto naznačené námitky proti napadanému rozsudku krajského soudu stěžovatelé ve své ústavní stížnosti blíže rozvedli. Svým výhradám stěžovatelé podrobili rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2005, neboť podle jejich hodnocení tento ponechal bez odezvy zřejmé nesprávnosti rozsudku krajského soudu ze dne 3. 12. 2004, nadto se měl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání stěžovatelů zabývat danou problematikou nedostatečně a jeho přístup k posouzení dovolání stěžovatelů tak vykazuje prvky formalismu. Ústavní stížnost uzavřeli stěžovatelé konstatováním, že napadaná rozhodnutí obecných soudů považují za další křivdu, která na nich byla spáchána, a to se zřejmým záměrem, aby nedošlo ke způsobení obtíží Jihočeskému divadlu.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 C 137/96. Z tohoto zjistil, že stěžovateli nárokované nemovitosti byly odňaty původním vlastníkům rozhodnutím finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1961, a to podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Původní vlastníci zemřeli dne 13. 10. 1982 a 3. 7. 1983, stěžovatelé jsou jejich právními nástupci spadajícími pod ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. V letech 1989-1990 proběhla rekonstrukce historické budovy Jihočeského divadla, která přiléhá ke stěžovateli nárokovanému domu č. 425. Při této došlo ke stavebnímu propojení obou budov, aby stěžovateli nárokovaný dům č. 425, do něhož bylo umístěno technické divadelní zázemí, mohl být užíván pro účely Jihočeského divadla. Stěžovatelé uplatnili nárok na vydání nemovitostí podle §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., avšak bezvýsledně. Proto podali dne 7. 6. 1996 k okresnímu soudu žalobu proti Jihočeskému divadlu (dále též jen "vedlejší účastník"), v níž se ve smyslu §5 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. domáhali uzavření dohody o vydání jimi nárokovaných nemovitostí. Dne 12. 6. 2001 vydal krajský soud usnesení, dle něhož do řízení vstupuje namísto dosavadního žalovaného Česká republika (dále jen "vedlejší účastnice"). Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2004 č. j. 15 C 137/96-393 je již čtvrtým rozhodnutím okresního soudu ve věci samé, všechny předchozí rozsudky nalézacího soudu byly následně zrušeny rozhodnutími soudu odvolacího. Ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2004 okresní soud konstatoval, že stěžovateli nárokované nemovitosti, jmenovitě dům č. 425, zůstaly věcmi v právním smyslu, což dovodil především s ohledem na znalecké posudky znalců Ing. arch. L. E. a J. H. Jelikož podle zjištění okresního soudu stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, včas podali výzvu k vydání věci vůči vedlejšímu účastníkovi a splnili všechny podmínky podle zákona č. 403/1990 Sb., jakož i podle ostatních předpisů, rozhodl okresní soud o povinnosti vedlejší účastnice uzavřít se stěžovateli v rozsudku specifikovanou dohodu. K odvolání vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka vydal krajský soud dne 3. 12. 2004 ústavní stížností napadaný rozsudek, jehož výroková část byla již naznačena výše v odstavci 1 tohoto rozhodnutí Ústavního soudu. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2004 dospěl k závěru, že stěžovateli nárokovaný dům č. 425 již neexistuje jako věc v právním smyslu, proto nelze stěžovateli nárokované nemovitosti těmto vydat. Podle zjištění krajského soudu, které ten učinil především na základě znaleckého posudku Ing. arch. S. a při uvážení rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2548/98 stěžovateli nárokovaný dům č. 425 zanikl sloučením s budovou Jihočeského divadla a stal se její součástí. To zejména z toho důvodu, že při případném oddělení domu č. 425 by zbytek objektu vedlejšího účastníka sloužil z hlediska svého stavebního určení méně kvalitně, neboť by se jednalo o divadelní objekt, který postrádá vlastní technickou část. Nadto z žádného z obstaraných důkazů se nepodává, že původní dům č. 425 vystupoval po roce 1990 ve vztazích k okolí jako samostatná věc, nemůže tak být věcí v právním smyslu, jelikož jde o součást věci vzniknuvší propojením tohoto domu a budovy Jihočeského divadla. Krajský soud tak v napadaném rozsudku ze dne 3. 12. 2004 uzavřel, že podle ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. lze vydat jen věc v právním smyslu, restituční žaloba stěžovatelů tedy nemohla být úspěšná. K dovolání stěžovatelů pak Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2005 toto zamítl a určil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Při prostudování soudního spisu okresního soudu sp. zn. 15 C 137/96 učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou zmíněna na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření upozornil, že za žádných okolností nelze rozhodnout o vydání věci, která jako věc v právním smyslu zanikla, když odpověď na právní otázku, zda se tak stalo, je nutno hledat v obecné normě s přihlédnutím k ustálené judikatuře. Krajský soud svým rozhodnutím nepopřel smysl restitučního zákona, jelikož ten pamatuje na nápravu křivd také odlišným způsobem, nikoliv pouze vydáním věci. V dalším odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 3. 12. 2004 a doplnil, že je potřeba rozlišovat skutkové okolnosti odborného rázu zjišťované znaleckými šetřeními od právního posouzení těchto skutečností, které může činit jen soud a nikoliv znalec. Krajský soud tak navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl. Nejvyšší soud v rámci svého vyjádření zdůraznil, že odvolací soud přikročil k doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem, proto tomu nebylo možno vytýkat nesprávný postup při odchýlení se od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně. K námitkám stěžovatelů stran nesprávného hodnocení důkazů krajským soudem Nejvyšší soud připojil, že ty neměly povahu dovolacího důvodu. Ani stěžovateli tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem neshledal dovolací soud opodstatněným, jelikož toto posouzení nikterak neodporuje platné právní úpravě. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště České Budějovice, v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice, ve svém vyjádření uvedla, že nelze opomíjet ani veřejný zájem na provozování divadla, ač takto nebylo v průběhu sporu argumentováno. Z ustálené judikatury nadto plyne, že je zapotřebí akcentovat právní jistotu jako jeden z pilířů právního státu, zvláště za situace, kdy určitý právní stav byl založen již před desítkami let. V dalším pak vedlejší účastnice zopakovala některé ze svých námitek, které již přednesla v řízení před obecnými soudy. K samotné stížnosti poté vedlejší účastnice dodala, že neustálým nabádáním k extenzivnímu výkladu práva ve prospěch restituentů je současně popírán ústavní princip rovnosti vlastnických práv i procesních stran před zákonem. Své vyjádření vedlejší účastnice uzavřela vlastním hodnocením existence či neexistence stěžovateli nárokovaného domu č. 425 jako věci v právním smyslu a návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů odmítl. Jihočeské divadlo, v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka, se v rámci svého vyjádření zaměřilo na odhalení nepřesností v obsahu ústavní stížnosti stěžovatelů a jejich uvedení na pravou míru. Závěry krajského soudu z jeho rozsudku ze dne 3. 12. 2004, které vedlejší účastník považuje za správné, zpochybňují stěžovatelé pouze nepřípustným vyčleňováním jednotlivostí z kontextu celé věci a jejich následným zdůrazňováním jako údajných nedostatků rozhodnutí. Vedlejší účastník tak shrnul, že mimo nevěcných a neprávních údajů či poznámek, resp. polemiky stěžovatelů s konstantní judikaturou, ti ve své ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nic dalšího nepředkládají, v důsledku tak ničím konkrétním nepodkládají svá tvrzení o zásahu do jejich základních práv způsobeném napadanými rozhodnutími obecných soudů. Vedlejší účastník tedy navrhl, aby projednávaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem zamítnuta.
6. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelům na vědomí. Ti v rámci své repliky obsáhle reagovali na jednotlivá vyjádření ostatních účastníků řízení o ústavní stížnosti. V převážné míře se ovšem jednalo o opakování či rozvádění jejich argumentace, kterou stěžovatelé obsáhli již do svého návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem či kterou již stěžovatelé užili v řízení před obecnými soudy. Ve své replice stěžovatelé dále opětovně odkázali na některá rozhodnutí Ústavního soudu, přičemž současně zdůraznili, že obecné soudy posuzovaly restituční věc, aniž by jakkoliv k tomuto specifiku přihlédly a zohlednily jej při svém rozhodování.
II.
7. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti napadají skutková zjištění učiněná obecnými soudy, jejich právní závěry z těchto vyvozené, resp. nesprávné právní posouzení věci stěžovatelů obecnými soudy. Takto vymezené jednání stěžovatelů ovšem nelze než označit jako polemiku se závěry odvolacího a dovolacího soudu ohledně naplnění předpokladů pro zamítnutí jejich návrhu. Tímto však stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Je nicméně skutečností, že také porušení normy jednoduchého práva může způsobit nepřípustné následky do základních práv a svobod jednotlivce, jelikož základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují právě komplexy norem jednoduchého práva. Rozhodování v rozporu s některou z těchto norem obecnými soudy, a to v důsledku svévole či v důsledku interpretace naprosto zřetelně nerespektující principy spravedlnosti, může pak založit dotčení na základním právu a svobodě jednotlivce.
9. Krajský soud se ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2004 podrobně zabýval posouzením otázky, zda stěžovateli nárokovaný dům č. 425 je možno považovat za věc v právním smyslu či nikoliv. K tomuto v odůvodnění rozsudku ze dne 3. 12. 2004 nejprve shrnul myšlenky Nejvyššího soudu, které ten vyslovil v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2000 č. j. 22 Cdo 2548/98 (č. l. 490). Dále pak konstatoval určité závěry znalce Ing. arch. S. z jeho znaleckého posudku a skutková zjištění z tohoto krajským soudem učiněná (č. l. 491-492), přičemž ke všemu krajský soud neopomněl doplnit také vlastní právní hodnocení souzené problematiky (č. l. 492-493). Na takto naznačeném konání krajského soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního, neboť hodnocení důkazů a interpretace a aplikace jednoduchého práva je úkolem právě obecných soudů. Ústavní soud však musí na tomto místě poznamenat, že význam odstranění nejasností ohledně existence či neexistence stěžovateli nárokovaného domu č. 425 jako věci v právním smyslu je pro posuzovanou záležitost do značné míry omezený.
10. O co obsáhleji zkoumal krajský soud ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2004 právní povahu stěžovateli nárokovaného domu č. 425, o to stručněji se v tomto vypořádal s právem stěžovatelů na vydání jimi nárokovaných nemovitostí, když v této souvislosti pouze uvedl: "Protože ve smyslu §2 zákona č. 403/1990 Sb. lze vydat jen věc (v právním slova smyslu) - §119 občanského zákoníku, a nelze vydat součást věci, nemůže být restituční žaloba úspěšná." (č. l. 493). Vyslovením takto blíže nerozvedeného závěru ovšem krajský soud opomenul vážit celý komplex otázek pro souzenou věc kruciálních, jelikož zcela pominul, že rozhoduje o restitučním nároku osob žádajících zmírnění následků některých majetkových křivd. Takto naznačený charakter sporu se totiž musí nutně při rozhodování obecným soudem projevit, což Ústavní soud v napadaném rozsudku krajského soudu postrádá. Zásadní význam pro právní věc stěžovatelů tak podle přesvědčení Ústavního soudu vykazuje zjištění, zda stěžovateli nárokované nemovitosti mohou být předmětem vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., čímž se však krajský soud ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2004 nikterak nezabýval, vyjma zmínky výše citované.
11. K učinění takto formulovaného zjištění je nutno přihlédnout k bohaté judikatuře Ústavního soudu ve věcech restitučních, jež pro nyní posuzovanou záležitost nabízí dostatečná vodítka. Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě citovat ze dvou jeho rozhodnutí a ze třetího nastínit jeho podstatu a vůdčí myšlenky, což ovšem neznačí vyčerpávající výčet judikatury Ústavního soudu, jíž by bylo možno vztáhnout na danou problematiku. Ve svém nálezu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. IV. ÚS 222/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 24). Ústavní soud mimo jiné judikoval, že: "Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze setrvávat na názoru, že s ohledem na ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb. hovořícím o vydání věci, nelze stěžovatelům předmětnou kóji vydat. Ostatně stran otázky, zda lze vydat věc, která v době nabytí účinnosti restitučního zákona neexistovala, postačí odkázat na nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 82/95 a sp. zn. I. ÚS 28/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 31, a svazek 18, nález č. 61), kde se sice jednalo o případy skutkově odlišné, nicméně výkladem a logickou argumentací a minori ad maius nelze dospět k jinému stanovisku.". Dále pak ve svém nálezu ze dne 23. 2. 1999 sp. zn. II. ÚS 105/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 29) vyjevil Ústavní soud přesvědčení, že: "Nárok na vydání věci jako takové, se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát. Vlastní vydání věci je potom teprve modifikováno jejím současným stavem.". Nakonec svým nálezem ze dne 4. 10. 2000 sp. zn. II. ÚS 42/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 141) Ústavní soud vyhověl stížnosti stěžovatelky, jež se domáhala navrácení pozemků v režimu zákona č. 403/1990 Sb., když odmítl argumentaci obecných soudů v tom směru, že v případě pozemků nárokovaných stěžovatelkou se již nejedná o samostatnou věc, nýbrž o součást areálu chráněného útvaru Stromovka, který tvoří jeden celek, a nelze je tak vydělit z tohoto celku, aniž by došlo k porušení funkčnosti tohoto celku. K tomu Ústavní soud doplnil, že: "Předmětem rozhodování soudů obou stupňů bylo naplnění podmínek zákona č. 403/1990 Sb. ze strany stěžovatelky, kdy po provedeném důkazním řízení bylo správně konstatováno, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu citovaného zákona. Dále se soudy zabývaly otázkou existence překážky pro vydání pozemků. V tomto směru ustanovení §10 odst. 4 citovaného zákona stanoví, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Jiné podmínky, jejichž eventuální naplnění by mohlo přivodit nemožnost vydání pozemku, citovaný zákon neuvádí, a nelze tedy z hlediska jiných eventuálních důvodů vydání pozemku bránit.".
12. Ač výše přednesené závěry Ústavního soudu nepřiléhají na posuzovanou věc beze zbytku, je jejich dopad na tuto bezpochybný a Ústavní soud nenalezl příčin se od nich v nyní zkoumaném případě jakkoliv odchylovat. V celé řadě rozhodnutí Ústavního soudu se podává, že restituční zákony jako zákony leges speciales je nutno při posuzování restitučních nároků vykládat při plném vědomí požadavku takového přístupu k aplikaci každého restitučního zákona i k osobám oprávněným, aby byl splněn jeho smysl a účel, tj. aby byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že tyto zákony svým účelem sledují odstranění či alespoň zmírnění určitých přesně definovaných majetkových křivd, je zejména třeba dbát toho, aby osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci restitučních předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná křivda (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 364/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 100). Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí "odchýlit" v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, přičemž je přitom nutno vyvarovat se libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.). Jak plyne ze znaleckého posudku Ing. arch. S., stěžovateli nárokovaný dům č. 425 se navenek demonstruje jako stavebně, tvarově i tělesně samostatný dům, který je stylově odlišný od hlavní divadelní budovy. Navenek se jeví jako zcela autonomní dům, je však neústrojně a krkolomně připojen k historické budově divadla (č. l. 447, č. l. 449). Maje na zřeteli takovéto konstatování znalce, domnívá se Ústavní soud, že neexistuje překážka, aby tato konkrétní "věc", resp. konkrétní část věci, byla dle příslušných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. stěžovatelům při splnění všech ostatních restitučních podmínek vydána. Takto by bylo učiněno v souladu s ústavně konformním výkladem zákona č. 403/1990 Sb., neboť podstatou restituce je navrácení do původního stavu, je-li to možné. Opačný výklad zákona č. 403/1990 Sb., jmenovitě jeho ustanovení §2, jak jej provedl krajský soud, pak vede ke zjevné nespravedlnosti a závěr krajského soudu o nemožnosti stěžovatelům vydat jimi nárokovaný dům č. 425, resp. jimi nárokované nemovitosti, popírá vlastní účel restitučních zákonů.
13. K současně namítanému porušení základního práva stěžovatelů podle čl. 11 Listiny poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, ve které vyjádřil opakovaně názor, dle něhož se ústavní ochrana vztahuje výhradně k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
14. Ústavní soud tak shledal, že popsaným postupem obecných soudů, tedy interpretací zákonných ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. učiněnou krajským soudem a jeho právními závěry na této vystavěnými, které akceptoval následně Nejvyšší soud, nebyla ze strany těchto poskytnuta dostatečná ochrana právům stěžovatelů. Ústavní soud tak ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadaná rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 Listiny.