ECLI:CZ:US:2007:4.US.884.07.1
sp. zn. IV. ÚS 884/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. Z., právně zastoupeného JUDr. Monikou Linhartovou, Široká 6, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 10 C 17/2000, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Co 597/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 5. 4. 2007 faxem doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dne 6. 4. 2007 byl uvedený návrh doplněn písemným podáním.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V předmětné věci se žalobce na základě tvrzení, že je spolu s dalšími pěti dědici dědicem ze zákona, domáhal vyplacení podílu na nájemném ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi stěžovatelem a zůstavitelem. Před jednáním soudu ve věci samé vzal vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti svůj návrh zpět s tím, že poté, co došlo k ukončení dědického řízení, bylo nájemné deponované v soudní úschově žalobci vyplaceno. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil a žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal. K odvolání stěžovatele do nákladů řízení změnil Krajský soud v Praze usnesení okresního soudu tak, že žalovanému se náhrada nákladů řízení vůči žalobci nepřiznává. Svůj závěr pak odůvodnil odkazem na ust. §150 o.s.ř. Za důvody hodné zvláštního zřetele, které jsou předpokladem pro aplikaci citovaného ustanovení, považoval tu skutečnost, že žalobce v době podání žaloby nevěděl o tom, že plnění na žalovanou pohledávku uložil žalovaný do soudní úschovy. Dále odvolací soud poukázal na to, že žalobce podal žalobu za situace ohrožení nejstarší tvrzené pohledávky promlčením.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť dle jeho názoru došlo k porušení jedné ze stěžejních zásad občanského soudního řízení, spočívající v přiznání náhrady nákladů dle úspěchu ve věci. Aplikaci ustanovení §150 o.s.ř. krajským soudem pak považuje za zcela nepřípadnou. Odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení spatřoval v tom, že žalobce v době podání žaloby nevěděl o tom, že stěžovatel plnění na žalovanou pohledávku složil do soudní úschovy. Tento závěr soud odvozoval z obsahu výzvy žalobce ze dne 24. 9. 1997 a z obsahu žaloby, podané dne 8. 2. 2000. Soud však zcela pominul časový odstup, k němuž došlo od učinění zmíněné výzvy do data podání žaloby. Žalobce byl právně zastoupen a měl tak možnost si ověřit, zda stěžovatel na žalovanou pohledávku do soudní úschovy skutečně plní. Skutečnost, že žalobce podal žalobu za situace ohrožení nejstarší tvrzené pohledávky promlčením, nemůže být důvodem mimořádného zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení za situace, že žaloba neměla naději na úspěch, neboť pohledávky žalobce z titulu splatného nájemného zanikly před podáním žaloby splněním. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za řádné a přesvědčivě zdůvodněné a odpovídající hlediskům vyplývajícím z ust. §157 odst. 2 o.s.ř. (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000, dostupný na www.judikatura.cz). O žalobách zcela shodného obsahu zahájilo řízení dalších pět dědiců a nepřiměřeně tvrdým se tak naopak jeví odepření náhrady nákladů stěžovateli. Závěrem pak stěžovatel poukázal též na porušení zásady dvojinstančnosti, které spatřuje v tom, že ustanovení §150 o.s.ř. aplikoval až odvolací soud. Z výše uvedených důvodů tak mělo dle názoru stěžovatele dojít v řízení před obecnými soudy k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že srovnatelnou problematikou v právní věci téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 883/07 a II. ÚS 885/07), přičemž od rozhodovacích důvodů uvedených v předchozích usneseních neměl IV. senát důvod se odchýlit a v projednávané věci a s přihlédnutím k totožnosti účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje.
Ústavní soud i v tomto případě považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.
K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, mimo jiné tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy ČR poskytnout adekvátní ochranu.
V minulosti již Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Z uvedeného důvodu se pak Ústavní soud necítí být povolán k tomu, aby se zabýval konkrétním výkladem §150 o. s. ř. a jeho aplikací obecným soudem. Ústavní soud má rovněž za to, že použití tohoto ustanovení bylo ze strany obecného soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem, a nelze tedy tvrdit, že by použití tohoto ustanovení bylo ze strany obecného soudu svévolným.
K přednesené námitce porušení zásady dvouinstančnosti Ústavní soud podotýká, že v civilním řízení nelze uvedenou zásadu v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách (právo na dvě instance je zaručeno pouze v oblasti trestního řízení v čl. 2 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní práva účastníka řízení, a to ani základní právo na spravedlivý proces, jak dovozuje stěžovatel. Odvolací soud sice změnil právní kvalifikaci a odůvodnění toho, proč nelze náhradu nákladů přiznat, nikterak však nezměnil obsah práva stěžovatele, jinak řečeno jeho rozhodnutím se na právu stěžovatele nic nezměnilo.
Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu