ECLI:CZ:US:2008:1.US.1279.08.1
sp. zn. I. ÚS 1279/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky V. C., zastoupené Mgr. Alešem Smetankou, advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 38 Nc 351/2008, a proti jinému zásahu Městského soudu v Brně v řízení pod sp. zn. 36 C 307/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Současně navrhuje, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Brně, aby řádně splnil poučovací povinnost vůči stěžovatelce ve vztahu k formulaci jí uplatněného nároku v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 36 C 307/2003, neboť postupem uvedeného soudu vůči stěžovatelce je současně porušováno právo na rovné zacházení, resp. princip rovnosti zakotvený v čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti, z přiložených napadených rozhodnutí a z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 27. října 2003 proti společnosti Čtyřlístek, s. r. o., žalobu na vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím. Ta je vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 30/2003 a byla k projednání a rozhodnutí přidělena JUDr. Aleši Kobzovi, předsedovi senátu. Shora citovaným napadeným rozhodnutím krajského soudu pak bylo rozhodnuto o námitce podjatosti stěžovatelky proti soudci JUDr. Aleši Kobzovi tak, že není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Brně. Ten uvedl, že pokud žalobkyně podala ústavní stížnost, kdy napadá mimo jiné zásah Městského soudu v Brně v podobě postupu soudu proti žalobkyni, odkazuje na procesní postup tak, jak vyplývá ze spisu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i Krajský soud v Brně. Ten odkázal na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, v němž jsou vysvětleny důvody, které krajský soud vedly k tomu, že nevyloučil předsedu senátu Městského soudu v Brně JUDr. Aleše Kobzu z projednávání a rozhodnutí věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 36 C 307/2003. Má zato, že uvedeným rozhodnutím ani postupem Krajského soudu v Brně nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto navrhl , aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
II.
Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu a z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Poněvadž Ústavní soud neopírá své rozhodnutí o vyjádření obecných soudů, jejichž postup byl stěžovatelkou v dané věci napaden, jež v podstatě jen obsahovala formální odkaz na vlastní postup, rozhodnutí či spis (neobsahovala žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu), shledal Ústavní soud za nadbytečné zasílat je stěžovatelce k event. replice (srov. obdobný postup např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 370/06, IV. ÚS 149/06, I. ÚS 62/06, I. ÚS 215/06).
III.
1) Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně o nevyloučení soudce JUDr. Aleše Kobzy z projednávání a rozhodnutí předmětné věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Stěžovatelka předně připomíná, že podle ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. I Ústavy). Ohledně zkoumání podjatosti, resp. nestrannosti soudce, odkazuje stěžovatelka na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně uvedl následující: "Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje. Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, na druhé straně vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou." Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce se přitom Ústavní soud opakovaně odvolal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která rovněž vychází z dvojího testu nestrannosti soudce, kdy subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce (personal conviction of a particular judge) v dané věci, a objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect). Stěžovatelka v této souvislosti rovněž poukazuje na ustanovení čl. 13 "Evropské úmluvy", dle kterého každý, jehož práva a svobody zakotvené Evropskou úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, bez ohledu na to, že tohoto porušení se dopustily osoby při plnění úředních povinností. Za účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem považuje stěžovatelka v daném případě předmětnou ústavní stížnost. Stěžovatelka dále poukazuje na čl. 6 Evropské úmluvy, dle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, tedy "nepodjatým" soudem. Ve světle tohoto ustanovení Evropské úmluvy má stěžovatelka za to, že výklad ustanovení §14 o. s. ř. zastávaný Krajským soudem v Brně je příliš restriktivní, neboť smysl ustanovení o vyloučení soudce pro jeho podjatost tkví v tom, aby byl z projednávání a rozhodnutí příslušné věci vyloučen soudce, který by poškozoval či znevýhodňoval některého z účastníků jím projednávané a rozhodované věci, tj. soudce, jenž nezaručuje spravedlivé projednání a rozhodnutí věci. Krajský soud v Brně při rozhodování o vyloučení JUDr. Aleše Kobzy prý pochybil, jestliže upřednostnil stanovisko soudce JUDr. Aleše Kobzy, tj. subjektivní hledisko podjatosti, před hlediskem objektivním, a řádně se nezabýval objektivními okolnostmi, na základě kterých lze mít v daném případě důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Aleše Kobzy. Krajský soud v Brně v napadeném rozhodnutí zcela opominul, že vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání předmětné věci Městským soudem v Brně (JUDr. Alešem Kobzou) nebylo lze očekávat změnu jeho postoje vůči stěžovatelce, resp. k projednávané věci, a JUDr. Aleš Kobza měl proto být Krajským soudem v Brně z projednávání a rozhodnutí předmětné věci vyloučen.
2) K obsahu této námitky Ústavní soud uvádí, že se již obdobnou problematikou ve své judikatuře zabýval. Stěžovatelka totiž dovozuje podjatost soudce JUDr. Aleše Kobzy toliko z jeho postupu (konkretizovaného v bodě IV. tohoto usnesení) v řízení vedeném pod sp. zn. 36 C 307/2003. Ústavní soud svou judikaturu k tomuto tématu shrnul v usnesení sp. zn. I. ÚS 803/06 ze dne 15. 5. 2007, v němž pravil: "Důvodem vyloučení orgánu činného v trestním řízení nejsou samy o sobě okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci, neboť v postupu orgánu činného v trestním řízení se projevuje samotný výkon jeho pravomoci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 674/01, III. ÚS 100/06 nebo ve vztahu k obdobné otázce v civilním řízení II. ÚS 7/01). Zde je na místě podtrhnout i legální explicitní zakotvení tohoto principu v ust. §14 odst. 4 o.s.ř., které výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, jež spočívají v postupu v řízení o projednávané věci či v jeho rozhodování v jiných věcech; důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb. k tomu zdůrazňuje, že tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Ve vztahu k obdobné otázce v civilním řízení lze poukázat dále jak na ustálenou judikaturu obecných soudů, např. SJ 48/2002 ("Důvodem k vyloučení soudce ... není sama o sobě ... ani okolnost, že předseda soudu shledal částečně důvodnou stížnost účastníka na průtahy v řízení."), tak na judikaturu Ústavního soudu; jde např. o rozhodnutí II. ÚS 377/99 ("Nadto je zřejmé, že stěžovatel spatřuje podjatost soudců v jejich, stěžovatelem tvrzeném, procesním pochybení - poznámka: mj. průtahy v řízení - Podle judikatury obecných soudů je však takový názor nepřijatelný. Touto otázkou se také zabýval Nejvyšší soud ČR, když ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, konstatoval, že "důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci.") nebo rozhodnutí III. ÚS 821/06, v němž Ústavní soud z ústavněprávního hlediska aproboval právní názor obecného soudu, který konstatoval, že "předložené námitky ve vztahu ke tvrzenému jednání jmenované soudkyně vytýkají z pohledu relevantní právní úpravy vady (okolnosti spočívající) v postupu soudce v řízení o projednávané věci, pročež pro výslovně zákonem definovanou zábranu utváření tohoto úsudku (negativní vymezení důvodu vyloučení) dovodil, že nelze obsah těchto výtek kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení (§14 odst. 4 o. s. ř.). Současně připomněl, že proti způsobu vedení řízení (procesním vadám) lze účinně brojit v rámci uplatnění opravných prostředků.". Takový výklad ostatně odpovídá logice věci, neboť ze samotné existence průtahů v řízení způsobených orgánem činným v trestním řízení nelze dovodit, že by tak orgán činný v trestním řízení činil pro svůj vztah k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo pro svůj vztah (zájem) k (na) věci samotné."
Ústavní soud dovozuje, že citované právní názory dopadají obdobně i na nyní posuzovanou věc, takže námitku stěžovatelky - pokud jde o pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Aleše Kobzy - akceptovat nelze. Proto napadené rozhodnutí krajského soudu, jež bylo založeno (obsahově) na dosavadní judikatuře Ústavního soudu, protiústavní není.
IV.
1) Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy tím, že Městský soud v Brně řádně nesplnil svou poučovací povinnost ve smyslu §5 o. s. ř., neboť nerespektoval smysl a účel poučovací povinnosti tak, aby se účastníkům dostalo konkrétního a podrobného poučení soudem za situace, kdy by účastníci bez takového poučení mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Stěžovatelka má za to, že namísto toho, aby ji Městský soud v Brně dostatečně konkrétně seznámil s jejími procesními právy a povinnostmi ve smyslu §5 o. s. ř., předmětný soud (byť si musel být vědom skutečnosti, že stěžovatelka - žalobkyně je osobou pokročilého věku bez právních znalostí a bez možnosti sjednat si právní zastoupení) stěžovatelku nejprve svým usnesením ze dne 24.8. 2007 pouze obecně a formálně vyzval k doplnění, resp. opravě změny jejího původního žalobního návrhu o náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., a poté svým usnesením ze dne 12. října 2007 tuto změnu původního žalobního návrhu (upřesněnou podáním stěžovatelky ze dne 10. září 2007) nepřipustil, aniž by stěžovatelku předtím informoval o konkrétních vadách či nedostatcích, pro které soud nepovažoval doplnění, resp. změnu žaloby za dostačující. Soud navíc poučil stěžovatelku o tom, že "proti usnesení podle §169 odst. 2 neobsahuje písemné odůvodnění" (?), čímž jí de facto znemožnil vyvarovat se případných vad jí zamýšleného doplnění, resp. změny žaloby, k němuž přistoupila poté, co byla soudem informována, že její původní žalobní návrh je neurčitý, resp. neodpovídá v řízení popsaným skutečnostem. Za této situace pak Městský soud v Brně následným usnesením ze dne 29. listopadu 2007 stěžovatelku opětovně vyzval k doplnění (opravě) původního žalobního návrhu. Stěžovatelka namítá, že poučování soudu poskytované účastníkům ve "formulích", které nepřihlíží ke konkrétní procesní situaci, je nesprávné. V této souvislosti poukázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti obecných soudů, zejména na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96. Poučení Městského soudu v Brně ve smyslu §5 o. s. ř. případě nepovažuje stěžovatelka v daném případě za dostatečně konkrétní a podrobné, resp. za pomoc soudu k tomu, aby mohla zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v předmětném řízení učinit. Stěžovatelka má za to, že postup Městského soudu v Brně spočívající v jejím nedostatečném poučení je v souvislosti s formulací žalobního petitu, a to včetně jeho doplnění, resp. změny žaloby, v rozporu se smyslem a účelem poučovací povinnosti ve smyslu §5 o. s. ř. Městský soud v Brně totiž dostatečným způsobem nevzal v úvahu, že na straně jedné je účastníkem předmětného řízení šestaosmdesátiletá stěžovatelka potýkající se s mnoha zdravotními obtížemi, která nemá právnické vzdělání a v tomto řízení není zastoupena advokátem, ale obecnou zmocněnkyní rovněž bez právnického vzdělání, zatímco na straně druhé je účastníkem předmětného řízení obchodní společnost, která již několik let neoprávněně využívá majetek stěžovatelky, a jež je v tomto řízení zastoupena advokátem. Právě nedostatečným poučením stěžovatelky, která je nepochybně v předmětném řízení v důsledku popsaných objektivních skutečností znevýhodněna, vytvořil soud nerovné procesní podmínky účastníků tohoto řízení, což vyústilo v porušení práva na rovné zacházení, resp. principu rovnosti.
2) Co se týká údajného porušování poučovací povinnosti Městským soudem v Brně, která je zakotvena v ustanovení §5 o. s. ř., Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí. Stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti (mj.) opomíjí všechny relevantní skutečnosti uvést.
3) Nelze nevnímat skutečnost, že ve výzvě městského soudu z 24. 8. 2007, č. j. 36 C 307/2003-68, nebylo uvedeno pouze to, že soud vyzval stěžovatelku k doplnění, resp. k opravě změny jejího původního žalobního návrhu o náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., jak nepřesně reprodukuje v ústavní stížnosti stěžovatelka (s. 5 nahoře ústavní stížnosti). Za textem v citované výzvě "Soud vyzývá podle §43 odst. 1 o.s.ř. žalobce, aby doplnil /opravil/ svoje podání ze dne 8. 7. 2007 o náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř." je totiž dále uvedena textace "tak, že uvede, jak konkrétně má soud rozhodnout, a to s ohledem na tvrzenou změnu žaloby." To přirozeně mění smysl i obsah celé výzvy, neboť stěžovatelka není toliko formálně a obecně vyzývána k doplnění (opravě) svého podání o náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., nýbrž tyto náležitosti jsou městským soudem konkretizovány v podobě uvedení toho, jak konkrétně má soud rozhodnout (s ohledem na tvrzenou změnu žaloby). Tím byla stěžovatelka srozumitelným a jednoznačným způsobem poučena o tom, že v jejím podání (ze dne 8. 7. 2007) absentuje údaj, jak konkrétně má být městským soudem rozhodnuto (tedy konkrétní návrhové žádání, tj. petit). Jak vyplývá z tohoto podání stěžovatelky (ze dne 8. 7. 2007, č.l. 64-5 spisu, označené jako "Změna žalobního návrhu"), to skutečně neobsahovalo konkrétní vymezení toho, čeho se vlastně stěžovatelka domáhá (bylo v podstatě jen uvedeno, pokud jde o petit, že "Podávám návrh na určovací žalobu z důvodu naléhavého právního zájmu."). Výzva městského soudu z 24. 8. 2007 tak byla zcela namístě. Ostatně, stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou konkrétní představu, jak by podle jejího názoru mělo poučení v jejím případě vypadat, omezuje se v podstatě jen na obecná tvrzení typu údajného řádného nesplnění poučovací povinnosti soudu apod.
Ústavní soud dodává, že pochopitelně nelze požadovat od soudu, aby poskytoval účastníkům takové "poučení", v němž by jim nadiktoval kupř. znění petitu. Jednak je to z povahy věci v podstatě vyloučeno, neboť soud nemůže usuzovat na stav mysli účastníka, tedy čeho se vlastně chce konkrétně domáhat u soudu, jednak, resp. především by se již nejednalo o (výlučně) poučení o procesních právech a povinnostech; to s ohledem na hmotněprávní aspekt znění žalobního petitu, čímž by byla porušována zásada rovnosti účastníků řízení a došlo by k nežádoucímu zásahu do zásady nestrannosti soudů. Tím jsou ústavně dány hranice poučovací povinnosti obecných soudů. Poučovací povinnost obecných soudů nelze ztotožňovat či zaměňovat (jak to argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti v jistém smyslu naznačuje) se základním právem každého na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, zakotveným v článku 37 odst. 2 Listiny (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1469/07). Ústavní stížnost však v daném směru neobsahuje žádné konkrétní tvrzení o tom, že by bylo stěžovatelce právo na právní pomoc v civilním řízení ve formě právního zastoupení odepřeno.
Dále lze poukázat i na skutečnost (kterou stěžovatelka opomíjí uvést), že vlastnímu podání stěžovatelky z 8. 7. 2007, na které právě reagoval městský soud citovanou výzvou, předcházelo dne 9. 5. 2007 ústní jednání, kterého se zúčastnil i obecný zmocněnec stěžovatelky. Ten oznámil již při tomto jednání městskému soudu, že hodlá změnit žalobní petit a uvedl, co bude v petitu požadovat. Na to následovalo ústní poučení městským soudem, ať "jednotlivé žalobní petity přesně konkretizuje a uvede k nim skutková tvrzení, ze kterých odvozuje uplatněné právo." Rovněž byla poučena o tom, že pokud požaduje určení, musí uvést, jaký naléhavý právní zájem žalobkyně na určovací žalobě má. Současně byla vyzvána, aby doplnila petit žaloby tak, a to ve věci finančního plnění, že uvede, jakou konkrétní sumarizovanou částku po žalovaném požaduje a specifikuje úroky z prodlení s uvedením, z kterých částek tyto úroky požaduje, tak aby tyto byly v souladu s právními předpisy, uvede první den prodlení, od kterého úrok z prodlení požaduje a doloží listinné důkazy, kterými prokáže vlastnické právo k pozemkům za dobu od 26. 11. 1995 doposud a identifikaci parcel." (č.l. 63 p.v. spisu). Čili, výzva městského soudu z 24. 8. 2007 v jistém smyslu navazovala na toto poučení z ústního jednání ze dne 9. 5. 2007.
4) Po předmětné výzvě městského soudu (z 24. 8. 2007) pak následovalo podání stěžovatelky z 10. 9. 2007 (s. 69 a násl. spisu) a usnesení městského soudu ze dne 12. 10. 2007, podle něhož "Soud změnu žalobního návrhu učiněného podáním ze dne 8. 7. 2007 a upřesněného podáním ze dne 10.9.2007 nepřipouští" (výrok, č.l. 116 spisu). Toto usnesení však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, a proto je Ústavní soud nemůže přezkoumávat. Ostatně taková ústavní stížnost by musela být odmítnuta jako opožděná, neboť obecnému zmocněnci stěžovatelky bylo doručeno předmětné usnesení o nepřipuštění změny žalobního návrhu již 25. 10. 2007 (srov. doručenky na s. 116) a ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až 21. 5. 2008. Lze též poukázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 502/03, kterým byla obdobná ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná s odůvodněním, že "rozhodnutí procesní povahy tohoto typu se projeví v konečném meritorním rozsudku, proti kterému jsou přípustné řádné i mimořádné opravné prostředky, a teprve po jejich vyčerpání ústavní stížnost."
K citovanému usnesení o nepřipuštění změny žalobního návrhu (s. 116 spisu) lze rovněž poznamenat, že jde o rozhodnutí procesní povahy, které pouze vymezuje, jakým směrem se bude postup soudu dále ubírat (proto ostatně nemusí dle §169 odst. 2 o. s. ř. obsahovat odůvodnění). Nepřipuštěním změny žaloby stěží může docházet k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ochrany práv (event. nově uplatňovaného nároku) se stěžovatelka může bezodkladně domáhat v samostatném soudním řízení. Opět je však třeba zdůraznit, že Ústavní soud se nemohl tímto rozhodnutím o nepřipuštění změny návrhu zabývat, neboť nebylo napadeno.
5) Následně městský soud adresoval stěžovatelce usnesení ze dne 29. 11. 2007 (č.l. 120), kterým ji vyzval, aby doplnila /opravila/ svoji žalobu doručenou soudu dne 27. 10. 2003 a následně změněnou podáním ze dne 7. 7. 2006 o náležitosti uvedené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že "doplníte petit žaloby tak, že v tomto uvedete, jakou konkrétní celkovou částku po žalovaném požadujete a specifikujete úroky z prodlení s uvedením ze kterých částek či částí tyto úroky požadujete tak, aby tyto byly v souladu s právními předpisy. Dále doplníte 1. den prodlení, od kterého úrok z prodlení požadujete a doložíte listinný důkaz ohledně vlastnického práva k pozemkům za dobu od 26. 11. 1995 doposud a identifikaci parcel." (s. 120 spisu). Podle přesvědčení Ústavního soudu lze toto poučení považovat za odpovídající §5 o. s. ř., neboť je řádné a podrobné. Ostatně ani stěžovatelka proti němu nic konkrétního nenamítá. I kdyby tedy v případě výzvy městského soudu ze dne 24. 8. 2007 nebylo dáno řádné poučení - byť tento názor Ústavní soud nesdílí - pak s ohledem na petit ústavní stížnosti (jestliže ani nedošlo k napadení rozhodnutí městského soudu o nepřipuštění změny návrhu) byl rozhodný současný stav v podobě jasné výzvy městského soudu z 29. 11. 2007, jež obsahovala velmi konkrétní a podrobné poučení dané stěžovatelce.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, ani napadeným rozhodnutím ani postupem Městského soudu v Brně, zjevně porušena nebyla.
V.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu