ECLI:CZ:US:2008:1.US.133.07.1
sp. zn. I. ÚS 133/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J. H., zast. prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 4, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, č.j. 28 Cdo 2536/2006-112, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a J. V. a I. V., oba zastoupenými JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem, sídlem Riegrova 336/5, Brandýs nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.4.2006, č.j. 22 Co 85/2006-87; má zato, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V návrhu na zahájení řízení popsala průběh řízení před obecnými soudy, jehož předmětem byla žaloba vedlejších účastníků na určení vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům. Smyslem žaloby mělo být odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva k těmto pozemkům. Sporné pozemky byly původně z jedné ideální poloviny ve vlastnictví otce stěžovatelky, druhá ideální polovina byla v jejím vlastnictví. Po otcově smrti v roce 1984 byla stěžovatelka donucena převést tyto pozemky na stát, který k nim následně zřídil právo osobního užívání ve prospěch vedlejších účastníků, od 1.1.1992 transformované na právo vlastnické. Duplicitní zápis vlastnictví byl proveden na základě usnesení o dodatečném projednání dědictví; stěžovatelka totiž převedla pozemky na stát ještě v průběhu původního dědického řízení po svém otci, proto k nim nebylo v tomto řízení přihlíženo. Proti žalobě se stěžovatelka bránila námitkou, že smlouva, kterou převáděla předmětné nemovitosti na stát, není platná, protože k jejímu uzavření nebylo dáno svolení státního notářství, které se vyžadovalo podle §41 zák. č. 95/1963 Sb., notářského řádu, neboť šlo o úkon přesahující rámec obvyklého hospodaření. Z toho dovozovala, že nenabyl-li platně stát nemovitosti od stěžovatelky, nemohl k nim zřídit právo osobního užívání, nemohlo tak ani dojít k transformaci na vlastnické právo. Nejvyšší soud zaujal právní názor, podle kterého postačí i dodatečné svolení státního notářství k právnímu úkonu poté, kdy je úkon učiněn, a že svolení nemusí být jinak formalizované, postačí pouhá vědomost o existenci právního úkonu. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že Nejvyšší soud se dopustil svévole spočívající v nerespektování kogentního ustanovení §41 tehdejšího notářského řádu a v zavádějících odkazech na dříve publikovaná stanoviska. Konkrétní námitky formuluje k použití interpretačních metod při výkladu výrazu "svolení" a k odkazům na stanoviska Cpj 42/87 a Cpj 51/84 týkající se povahy "svolení" a jeho vztahu k registraci právního úkonu. Dále polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož není vyloučeno fakticky pojmout vícero rozhodnutí do jediného písemného dokumentu, což by vedlo k současnému rozhodnutí o registraci smlouvy, tak rozhodnutí o svolení k právnímu úkonu. Na základě těchto skutečností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadených rozsudek zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud uvedl, že důvody svého rozhodování vyjádřil úplně ve svém rozhodnutí, že dovolatelka (sc. stěžovatelka) jen nabízí jiný výklad aplikovaných právního norem a odůvodnění právního posouzení, ve skutečnosti žádá revizi právního posouzení obecnými soudy. Ústavní stížnost není, podle něj, důvodná, a proto navrhl, aby ji Ústavní soud zamítl (pokud ji neodmítne).
Vedlejší účastníci ve společném vyjádření potvrdili shodu se skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku, který považují za věcně správný. Zásadně nesouhlasí s tím, že by se Nejvyšší soud měl dopustit svévole, tvrzení stěžovatelky považují za účelová a difamující. Stěžovatelčino tvrzení k výkladu výrazu "svolení" považují za účelové bez právního či reálného základu. Vedlejší účastníci navrhli, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků postoupil Ústavní soud stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a reagovala na tato vyjádření podáním ze dne 22.8.2007. Koncentrovala se v něm na závěry ohledně dvou otázek, jež považuje za klíčové: okamžik svolení soudu s právním úkonem a formu souhlasu. Zastává názor, že svolení musí být dáno dříve, než je právní úkon učiněn, nikoliv dodatečně, a že svolení nebylo možné nahradit registrací smlouvy. Opětovně stěžovatelka připomenula svojí domněnku, že výklad podaný Nejvyšším soudem je ve zjevném rozporu se zákonem, ale i účelem, který zákon sleduje, tudíž došlo k porušení jejího práva chráněného čl. 11 Listiny a svévolným výkladem pak bylo porušeno i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny; z uvedených důvodů stěžovatelka na ústavní stížnosti trvá.
Ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp.zn. 9 C 93/2005 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastníci se domáhali určení, že specifikované pozemky v kat. úz. Vrané nad Vltavou jsou v jejich společném jmění, původně jim přidělené do osobního užívání. Uvedli, že žalovaná (tj. stěžovatelka) se neúspěšně domáhala určení, že na ni přechází vlastnictví těchto pozemků podle zák. č. 229/1991 Sb. V průběhu tohoto sporu požádala o dodatečné projednání dědictví a na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 byl v roce 1997 proveden duplicitní zápis vlastnického práva. Tento zápis nebyl odstraněn ani po pravomocném skončení restitučního sporu. K podstatě sporu ještě doplnili, že stěžovatelka v průběhu dědického řízení pozemky převedla na čs. stát a s odkazy na judikaturu Ústavního soudu upozornili, že v případě převzetí pozemků bez právního důvodu bylo možné se domáhat vlastnictví k takovým nemovitostem jen podle restitučních předpisů. Stěžovatelka požadovala zamítnutí žaloby, protože smlouva o převodu nemovitostí na stát je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť k ní nebyl dán souhlas státního notářství. Soud I. stupně žalobě vyhověl, protože upřednostnil (s odkazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 103/96) účinky zřízení osobního užívání, a to i pokud přidělovaný pozemek nebyl ve vlastnictví státu. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání s akcentem na zjištění neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí a s tím, že preferuje stanoviska zastávaná Nejvyšším soudem o nemožnosti zřízení osobního užívání k pozemkům, které nebyly ve vlastnictví státu. K tomu ještě doplnila, že některé části sporných pozemků získali vedlejší účastníci kupní smlouvou od obce, přičemž jde o pozemky získané neplatnou kupní smlouvou. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, ovšem dospěl k odlišnému právnímu posouzení, neboť zaujal názor, že smlouvu o převodu nemovitostí ze dne 31.5.1984 státní notářství dodatečně schválilo tím, že při vypořádání vycházelo ze stavu touto smlouvou vytvořeného. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Předmětem dovolacího přezkumu bylo posouzení závěru odvolacího soudu, dle něhož bylo možné v režimu §41 zák. č. 95/1963 Sb. v rozhodném znění, aby státní notářství dodatečně (ex post) schválilo dispozici dědice s majetkem spadajícím do projednávaného dědictví. S využitím odkazů na dobovou judikaturu formuloval nesouhlas s právním názorem stěžovatelky, podle něhož by bylo potřeba učinit rozhodnutí státního notářství pouze a jen před úkonem, a připomenul ustálené a akceptované pravidlo, podle kterého není vyloučeno pojmout vícero rozhodnutí do jediného písemného dokumentu (což se stalo i v daném případě, kdy byla účastníkem dědického řízení toliko jediná dědička - stěžovatelka, jež nadto dědictví v plném rozsahu také nabyla.) Z těchto důvodů se dá považovat postup státního notářství za možný, logický a případný. Nejvyšší soud uzavřel, že za situace, kdy stěžovatelka nikterak nezpochybnila vědomost státního notářství o jí realizované smlouvě o převodu nemovitostí ze dne 31.5.1984, nebylo možné právnímu závěru krajského soudu ohledně dodatečného schválení smlouvy nic vytknout.
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy ani jejich rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina práva chráněná Listinou.
Podstata sporu vedeného mezi vedlejšími účastníky a stěžovatelkou spočívá v tzv. duplicitním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, k němuž dochází tehdy, je-li katastrálnímu úřadu postupně doručeno více vykonatelných rozhodnutí a jiných listin, jimiž je katastrální úřad vázán, a každá z nich svědčí o vlastnictví jiné osoby k téže nemovitosti. Takový zápis však neznamená, že každá ze zapsaných osob je vlastníkem dotčených nemovitostí, proto je žádoucí duplicitní zápis odstranit postavením najisto, která z nich je skutečným vlastníkem. Zájem na odstranění duplicitního zápisu je jednak obecný (důvěra ve správnost zápisů v katastru nemovitostí), jednak konkrétní (odstranění pochybností o vlastnickém právu dotčených subjektů). Katastrální předpisy v současné době (viz vyhl. č. 26/2007 Sb.) rozlišují postup odstranění duplicitního zápisu variantně pro případ sporu a pro případ shody o vlastnictví. Ve stěžovatelčině věci šlo o první z variant, tudíž duplicitní zápis by mohl být odstraněn na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu o určení vlastnictví. V průběhu sporu bylo proto na obecných soudech, aby posoudily konkurenci vlastnických titulů a rozhodly, který z nich vedl ke skutečnému nabytí vlastnictví a který z nich byl toliko zdánlivým titulem; ve prospěch vedlejších účastníků svědčila částečně transformace osobního užívání, částečně převod od obce (obojí předpokládalo převod vlastnictví od stěžovatelky na čs. stát), ve prospěch stěžovatelky dodatečné projednání dědictví. V řízení vyšlo najevo a stalo se nesporným, že stěžovatelka ohledně dotčených pozemků uzavřela v průběhu dědického řízení (dne 31.5.1984) smlouvu o jejich převodu na čs. stát, přičemž stěžovatelkou byl zpochybňován vznik věcněprávních účinků v důsledku neplatnosti smlouvy. Je zřejmé, že pokud by smlouva ze dne 31.5.1984 byla absolutně neplatná, stát by je převzal bez právního důvodu. Takový postup byl restitučním titulem (srov. zák. č. 87/1991 Sb. i zák. č. 229/1991 Sb.) a stěžovatelka se mohla domáhat jejich vydání. Protože však s restitucí neuspěla (viz i usnesení Ústavního soudu ze dne 23.3.2005, sp.zn. I.ÚS 442/04), obrátila se k obecné úpravě ochrany vlastnického práva. Ke vztahu restitučních předpisů a obecné regulace vlastnického práva zaujal Ústavní soud závazný právní názor ve stanovisku Pl. ÚS - st. 21/05, které musí respektovat rozhodovací činnost všech soudců Ústavního soudu, i když pro něj nehlasovali. V právní větě tohoto stanoviska Ústavní soud vyjádřil myšlenku, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a v odůvodnění uvedl: "Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným." Tento právní závěr má obecnou povahu, netýká se pouze období před 25.únorem 1948 (v tomto smyslu je mylný názor právního zástupce stěžovatelky prezentovaný při jednání u Okresního soudu Praha-západ dne 6.12.2005, č.l. 51), proto jsou námitky stěžovatelky nedůvodné.
Ústavní soud považuje za nutné reagovat i na kritiku stěžovatelčina právního názoru ohledně významu rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemku do osobního užívání (viz doplnění odvolání stěžovatelky, č.l. 71), který byl původně vyjádřen v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 103/96. Judikatura Ústavního soudu je v tomto směru konstantní a konzistentní. Příkladem je odůvodnění nálezu ve věci sp.zn. II. ÚS 114/04 i odůvodnění nálezu ve věci sp.zn. II. ÚS 504/04:
"Ústavní soud v nálezu, sp. zn. II. ÚS 103/96, vyslovil názor, že právní mocí rozhodnutí bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělený pozemek nebyl v tzv. socialistickém vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci a nikoli projevem vůle státu jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12. 1991, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka.
Ústavní soud nemá důvod cokoli měnit na tomto dříve již vysloveném názoru, a to ani s přihlédnutím k argumentaci, kterou uplatnil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, sp. zn. 22 Cdo 2326/98, publikovaném v Soudních rozhledech č. 7, ročník 2000, pod č. 70. Zde Nejvyšší soud vyslovil názor, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nemohlo nabýt právní moci, pokud nebylo doručeno též vlastníkovi pozemku, neboť ten byl takovým rozhodnutím dotčen, a proto podle ustanovení §14 správního řádu musel být účastníkem řízení.
Takový názor není správný. Podle ustanovení §199 odst. 1 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, mohlo být právo osobního užívání zřízeno jen k pozemkům v socialistickém vlastnictví. Pokud příslušný správní orgán rozhodoval o přidělení pozemku do osobního užívání, vycházel z toho, že pozemek je v socialistickém vlastnictví, proto bývalý vlastník ani nemohl být účastníkem řízení. Jeho práva již nemohla být tímto aktem dotčena. Pokud dotčena byla, tak jedině úkonem, na základě kterého jeho vlastnické právo buď přešlo, anebo bylo převedeno na stát. Jestliže důvodem neplatnosti převodu na stát byl neplatný právní úkon, jako tomu mělo být v tomto posuzovaném případě, pak tehdejší právo poskytovalo možnost obrany a bylo možné se jí dovolat. Stejně tak i správní řízení poskytovalo možnosti nápravy nesprávných rozhodnutí; v té době dokonce po dobu pěti let od právní moci rozhodnutí. V tomto případě však žádná obrana uplatněna nebyla, a proto ani nic nevarovalo stěžovatele, resp. jeho právní předchůdce, že nabyté právo od státu je postiženo nějakou vadou. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti.
Stát po změně společenských poměrů v roce 1989, vědom si velkých křivd, které byly napáchány na majetných občanech, poskytl prostřednictvím široce pojatých restitučních předpisů možnost částečné nápravy těchto křivd. Pokud by vedlejší účastnice uspěla se svými restitučními nároky na předmětné pozemky a prokázala by, že je oprávněnou osobou a že majetek přešel na stát způsobem předpokládaným zákonem, stejně by pozemky nedostala do vlastnictví, ale pozemkový úřad by vydal rozhodnutí, kterým by jí pozemky vydány nebyly, avšak dával by jí právo požadovat na státu náhradu, a to buď ve formě jiných pozemků nebo ve formě finanční náhrady.
Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků, vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů. V tomto případě však vedlejší účastnici nic nebránilo v tom, aby nárok na předmětný pozemek uplatnila podle zákona o půdě. Jako dcera původních vlastníků předmětného pozemku byla oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Pokud darovací smlouva, podle níž převedli rodiče vedlejší účastnice majetek na stát, byla neplatná, dopadalo na tuto situaci ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěrem Velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, vyjádřeným v rozsudku ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu a za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva ani vlastnickou žalobou."
Též tyto myšlenkové konstrukce podporují právní závěry v posuzované věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu