ECLI:CZ:US:2008:1.US.1348.07.1
sp. zn. I. ÚS 1348/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 7. července 2008 sp. zn. I. ÚS 1348/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 153/2007 ze dne 28. března 2007, jímž bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 131/2006 ze dne 6. února 2007, kterým byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, a bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě.
Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 153/2007 ze dne 28. března 2007 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 153/2007 ze dne 28. března 2007, jímž bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 131/2006 ze dne 6. února 2007, kterým byl propuštěn z vazby na svobodu, a bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel podle §71 odst. 4, 6 a 7 trestního řádu ponechával ve vazbě, protože trvá vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na ochranu osobní svobody spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se zdržuje na území České republiky legálně již od roku 1992, po celou dobu proti němu nebylo vedeno žádné trestní ani přestupkové řízení a i na území domovského státu je zcela bezúhonný. Skutečnost, že je cizím státním příslušníkem - což zdůrazňoval obecný soud - není vazebním důvodem a z tohoto hlediska je zcela irelevantní. Stěžovatel žije v České republice s manželkou a dvěma dětmi, trvale jsou hlášeni v Korouhvi, ale vzhledem k tomu, že děti navštěvují školu v Praze, zdržuje se celá rodina v Praze 5. Protože stěžovatel nemá možnost přebírat poštu na adrese trvalého bydliště, má zařízenou dosílku na adresu v Praze 2, L. ul.10, kde také poštu řádně přebírá. Tato skutečnost je podle názoru stěžovatele také důvodem nedůvěry soudu. Stěžovatel však od počátku uvádí tři adresy - hlášené trvalé bydliště, místo, kde se zdržuje s rodinou, a místo, kde stále přebírá poštu. Městský soud vytýká stěžovateli, že byl pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelný. Stěžovatel však tvrdí, že se nevyhýbal případnému trestnímu stíhání, což je dokresleno i skutečností, že k zadržení došlo tak, že se sám dobrovolně na telefonní výzvu dostavil na služebnu Policie České republiky, kde došlo k jeho zadržení. Tvrdí, že nebyl v dané věci nikdy písemně obeslán.
Stěžovatel navíc tvrdí, že pokud by se skutečně chtěl skrývat nebo uprchnout, mohl tak učinit kdykoliv před svým zadržením, neboť trestný čin, který je mu kladen za vinu, byl spáchán více než před třemi roky před podáním trestního oznámení. Navrhl soudu nahrazení vazby slibem, že bude řádně přebírat poštu a dostavovat se na výzvy, navrhl i složení peněžité záruky ve výši 100 000 Kč. Návrh státní zástupkyně na nahrazení vazby složením peněžité záruky ve výši 625 000 Kč bylo nad jeho finanční možnosti. Konečně uvádí, že svým jednáním nezavdal důvodnou obavu, že uprchne nebo že se bude skrývat.
Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a že ústavní stížnost není důvodná. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Městského soudu v Praze nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli ho ani nezasílal k případné replice.
Rovněž stěžovatel v podání ze dne 17. 6. 2008 vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 T 131/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 131/2006 ze dne 6. února 2007 zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Současně byl usnesením téhož soudu sp. zn. 3 T 131/2006 ze dne 6. února 2007 propuštěn z vazby na svobodu s odůvodněním, že důvody podle §67 písm. c) trestního řádu již netrvají; to zejména proto, že byl zproštěn obžaloby. K odvolání státní zástupkyně Městský soud v Praze napadeným usnesením sp. zn. 6 To 153/2007 ze dne 28. března 2007 usnesení soudu prvního stupně zrušil a podle ustanovení §71 odst. 4, 6 a 7 trestního řádu ponechal stěžovatele ve vazbě, neboť - jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí - trvá vazební důvod uvedený v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu. Blíže uvedl, že především odvolací soud zrušil sám zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Vrácením věci soudu prvního stupně tak odpadl jeden z důvodů, pro který soud prvního stupně stěžovatele propustil z vazby na svobodu. Městský soud v Praze dále dospěl k závěru, že nadále trvá vazební důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu. K podpoře existence tohoto důvodu uvedl následující skutečnosti: úkony trestního řízení byly proti stěžovateli zahájeny již v lednu 2006, avšak orgánům činným v přípravném řízení se nepodařilo usnesení doručit stěžovateli; to se zdařilo až v červenci 2006 po jeho vzetí do vazby. Podle odvolacího soudu je obtížně akceptovatelné, že ve spise se nachází celkem 5 adres, na kterých by se stěžovatel mohl zdržovat. Uvedl dále, že i když nepochybuje o tom, že rodinní příslušníci stěžovatele jsou plně zakotveni na území České republiky, nic to nemění na tom, že je zde obava, že by stěžovatel v případě propuštění mohl opustit území České republiky, aby se vyhnul trestnímu postihu. Městský soud však dodal, že neshledává překážky toho, aby mohla být vazba nahrazena přijetím například adekvátní peněžité záruky.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával svého základního práva na ochranu osobní svobody, přezkoumal Ústavní soud i z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatel propuštěn na svobodu, a v souvislosti se zrušením meritorního rozhodnutí rozhodl o jeho ponechání ve vazbě. V odůvodnění napadeného rozhodnutí v podstatě zopakoval důvody, které vedly při zahájení trestního stíhání ke vzetí stěžovatele do vazby, a uvedl, že tyto důvody bez ohledu na další okolnosti rodinného zázemí i nadále trvají. Ve výroku napadeného usnesení i v jeho odůvodnění se odvolal na ustanovení §71 odst. 4, 6 a 7 trestního řádu.
V citovaném ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu je uvedeno, že ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Soudu je pak v ustanovení §71 odst. 6 citovaného zákona uloženo postupovat podle výše citovaného ustanovení obdobně.
Ústavní soud ve vazebních věcech rozhoduje již dlouhodobě konstantně tak, že takovým rozhodnutím musí být věnována mimořádná pozornost vzhledem k tomu, že se jedná o výrazný zásah do osobní svobody jednotlivce.
Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121, 125); dále nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587)].
Kritéria uvedená v §71 odst. 4 větě druhé trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky k vyvození závěru, který odůvodňuje pokračující držení stíhané osoby ve vazbě. Jedná se o další obligatorní podmínky, které musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle ustanovení §67 trestního řádu [srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 305/06 ze dne 31. 8. 2006 (N 155/42 SbNU 267)]. Skutečnost, že trestní stíhání nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů v prodloužené vazební lhůtě ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu skončit, je totiž třeba vykládat s přihlédnutím ke složitosti a rozsahu potřebného dokazování v konkrétní věci, a to vymezeného konkrétním způsobem, nikoli obecně a neurčitě; to však není možné shledávat v pouhém všeobecném a neurčitém poukazu na to, že - byť je rodina stěžovatele zakotvena na území České republiky - u něho samotného stále hrozí možnost uprchnutí nebo skrývání se, byť s připomenutím toho, že při zahájení úkonů trestního stíhání nebylo možno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovateli doručit.
V dané věci považuje Ústavní soud výrok nálezu za zcela souladný s posláním Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož soudci jsou povinni chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana (čl. 85 odst. 2 Ústavy). V době podání ústavní stížnosti byl stěžovatel držen ve vazbě bez dostatečně odůvodněného zákonného podkladu a nápravy tohoto stavu se marně domáhal v rámci soustavy obecných soudů. Proto jedinou jeho možností, jak se domoci ochrany svého základního práva, zůstala ústavní stížnost. I když bylo vlastní trestní řízení pravomocně skončeno (pozn.: ve věci rozhodl i Nejvyšší soud, který usnesením sp. zn. 3 Tdo 385/2008 ze dne 16. 4. 2008 odmítl dovolání stěžovatele), nemůže to být v dané konkrétní vazební věci důvodem odmítnutí ústavní stížnosti; takový postup odpírající stěžovateli přístup k Ústavnímu soudu jen na základě později nastalé skutečnosti by Ústavní soud považoval za nepřijatelnou rezignaci na plnění právě těch úkolů, které mu Ústava svěřuje. Autoritativní výrok tohoto nálezu není jen výrokem akademickým, neboť může mít pro stěžovatele i význam právní [obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/03 ze dne 21. 4. 2004 (N 59/33 SbNU 95)]. Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.