ECLI:CZ:US:2008:1.US.1352.08.1
sp. zn. I. ÚS 1352/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti Mgr. L. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti výroku II., poslední věta, a proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 38 Co 491/2006, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností brojí proti výrokům shora označeného rozsudku, jimiž Krajský soud nepřiznal žádnému účastníku náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak odvolací soud aplikoval §150 o. s. ř., čímž zasáhl do jejích práv uvedených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že krajský soud zcela ignoroval majetkové poměry žalované a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu ke zjištěným majetkovým poměrům nepřihlédl. Stěžovatelka uvádí, že měla možnost se k otázce nákladů řízení vyjádřit a že odvolací soud shromáždil podklady pro své rozhodnutí o nákladech, avšak účelově přihlédl jenom k některým z nich a v odůvodnění se nijak nevypořádal s tím, proč nepřihlédl ke skutečnostem aplikaci §150 o. s. ř. vyvracejícím; v tom lze spatřovat projev svévole. Napadené rozhodnutí dále v rozporu s funkcí §150 o. s. ř. vytváří stav nespravedlnosti mezi účastníky; důvodem žaloby bylo protiprávní jednání žalované, proti němuž neměla stěžovatelka jinou možnost obrany, než se obrátit na soud; v řízení jí oba soudy vyhověly. Řízení trvalo téměř sedm let, za což může především procesní obrana žalované; za těchto okolností je nespravedlivé, pokud stěžovatelka ve věci po sedmi letech uspěla, a přesto má nést náklady, aniž soud uvážil majetkové poměry. Krajský soud tedy postupoval svévolně, když dostatečně neuvážil všechny rozhodné skutečnosti, a dále rozhodl v rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož je ochrana vlastnického práva, která jí byla poskytnuta, iluzorní a nedostatečná.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, čj. 34 C 47/2001-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 240 906 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení 6374 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.), žalobu stěžovatelky o vydání ve výroku identifikovaných movitých věcí zamítl (výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 17 938 Kč (výrok IV.), žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 6013 Kč, zamítl (výrok V.), a pod výrokem VI. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 49 420,85 Kč na nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 38 Co 491/2006, rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), v napadených výrocích II. a VI změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6374 Kč s úrokem z prodlení a že se stěžovatelce právo na náhradu nákladů nepřiznává (výrok II.) a pod výrokem III. rozhodl, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice ústavních souvislostí aplikace §150 o. s. ř. se vztahuje bohatá judikatura Ústavního soudu. Kupř. v nálezu sp. zn. I. ÚS 800/06, jehož se mj. stěžovatelka dovolává, Ústavní soud konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 624/06, www.judikatura.cz). Podle judikatury Ústavního soudu dále z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit (viz nález sp. zn. II. ÚS 828/06, www.judikatura.cz).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 Ústavní soud připomněl, že podle §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05, www.judikatura.cz).
Stěžovatelka sice ve své ústavní stížnosti tvrdí porušení některých shora uvedených ústavních zásad rozhodování podle §150 o. s. ř. (neuvážení všech majetkových poměrů, nedostatečné odůvodnění, a tedy svévole, nespravedlnost rozhodnutí), leč z napadeného rozsudku vyplývá, že jde o argumentaci účelovou. Stěžovatelka z napadeného rozhodnutí vytrhuje z kontextu určité jeho části a snaží se jich využít ke svému úspěchu v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatelka kupř. zcela přehlíží, že odvolací soud doplnil dokazování aktuálními zprávami o osobních a majetkových poměrech obou účastnic. Z nich zjistil, že stěžovatelka je studentkou 5. ročníku prezenčního studia Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, v současnosti je na mateřské dovolené, má dvě děti, pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7600 Kč, nemá žádný příjem z pracovního poměru a spolu s manželem vlastní byt zatížený hypotéčním úvěrem; žádný majetek vyšší ceny nevlastní. Žalovaná je naproti tomu spoluvlastnicí nemovitosti v Brně; velikost podílu činí 1/3 (stěžovatelka přitom v Ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud tuto skutečnost nevzal do úvahy, což, jak patrno, zjevně neodpovídá realitě). Její starobní důchod činí 9413 Kč, je imobilní, dementní a není schopna dostavit se k jednání. K tomu Ústavní soud podotýká, že byť jsou tato zjištění uvedena v narativní části rozhodnutí, nelze je přehlížet, jako by součástí rozsudku nebyly; odůvodnění soudního rozhodnutí je nutno číst jako celek, nikoliv z jeho kontextu vytrhávat určité jeho části a jiné zase přehlížet.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se však nezabývá jenom těmito hledisky, ale dále zdůrazňuje, že žalovaná je osobou vysokého věku (85 let), žije sama, její zdravotní stav je velmi nepříznivý, je nepohyblivá a byla osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatelka je naproti tomu v produktivním věku, je vdaná, studentka vysoké školy (byť v současnosti nepracuje a nemá příjmy z pracovního poměru, neboť je na mateřské dovolené). Je zapotřebí vzít okolnosti případu, neboť stěžovatelka jako závětní dědička zemřelého MUDr. S. L. nabyla majetek přesahující 3 000 000 Kč (pozn. Ústavního soudu: pro argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti je zcela příznačné, že stěžovatelka při popisu rozhodovacích důvodů odvolacího soudu zamlčela hodnotu nabytého majetku).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud shromáždil dostatečné podklady pro své rozhodnutí a že pečlivě vyhodnotil majetkové a osobní poměry obou účastnic, jakož i okolnosti případu. Jeho rozhodnutí není svévolné a není ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší do něj nijak zasahovat.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu