ECLI:CZ:US:2008:1.US.1603.08.1
sp. zn. I. ÚS 1603/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. P. C., G. M., N. J. T., zastoupených Mgr. Jitkou Logesovou, advokátkou, sídlem Na Příkopě 19, 117 19 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2008, č.j. 5 Cmo 79/2008-1194, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2008, č.j. 50 Cm 76/2006-1072, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ústavní stížností ze dne 30. 6. 2008 (Ústavnímu soudu doručené faxem dne 30. 6. 2008 a dopisem dne 2. 7. 2008) a doplněné podáním ze dne 1. 8. 2008 (Ústavnímu soudu doručeném dne 2. 9. 2008) napadli v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "VS"), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "KS") ze dne 16.1.2008, č.j. 50 Cm 76/2006-1072, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006.
KS v právní věci navrhovatele ing. R. K. a EUROPGAS, a.s. o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Moravské naftové doly, a.s. (dále jen "společnosti") ze dne 17. 5. 2006 rozhodl napadeným usnesením tak, že soudní řízení s osobami označenými jako žalovaný, a to Ing. P. C., G. M., N. J. T. a B. A. končí. KS v odůvodnění poukázal na §94 odst. 1 o.s.ř., podle něhož v řízení, které může být zahájeno bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Řízení o určení neplatnosti valné hromady je řízením ve statusové věci obchodní společnosti [§9 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Jedná se tak o řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§200e o. s. ř.). Účastenství ve věcech uvedených v §200e odst. 1 o.s.ř. se řídí ustanovením §94 odst. 1 větou první; účastníkem tohoto řízení je proto zásadně navrhovatel a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Kromě navrhovatelů je proto jediným účastníkem tohoto řízení společnost, jejíž valná hromada byla návrhem napadena. Vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení nejedná o právech a povinnostech Ing. P. C., G. M., N. J. T. a B. A., KS řízení s nimi dle §94 odst. 4 o. s. ř. ukončil.
VS, který citované usnesení potvrdil, reprodukoval odvolání stěžovatelů a B. A.; ti namítali, že předmětné řízení je důsledkem sporů mezi nepřímými akcionáři společnosti, přičemž uváděli účastenství a nepřímé účastenství ve společnosti, a proto osoby, se kterými KS ukončil účast, mají zájem na výsledku řízení. Odvolatelé poukázali na to, že nezáleží na tom, jak byl okruh účastníků vymezen v návrhu na zahájení řízení, neboť ten vyplývá z ustanovení §200e odst. 3 a §94 odst. 1 o. s. ř. a tedy účastníky řízení mají být ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno.
VS poukázal na to, že z obsahu spisu je zřejmé, že předmětem řízení je návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ze dne 17. 5. 2006. Podle §200e odst. 3 o. s. ř. účastenství ve věcech uvedených v odst. 1 se řídí ustanovením §94 odst. 1 větou první o. s. ř. a rozhoduje se usnesením. Podle citovaného ustanovení v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky řízení navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. V souzené věci, ve které se jedná o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti, jsou z procesního hlediska účastníky řízení navrhovatelé, kteří zahájili řízení a společnost, o jejíž valnou hromadu se jedná. To, zda navrhovatelé jsou osobami oprávněnými k podání návrhu na neplatnost usnesení valné hromady je otázkou jejich aktivní legitimace, tedy věcného rozhodnutí. Jiné osoby (než navrhovatelé a společnost) nemohou být účastníky tohoto řízení, které je označováno za nesporné, tedy řízení dle §200e o. s. ř., přestože je toto řízení možné zahájit pouze na návrh. I kdyby navrhovatelé vedle společnosti označili za účastníky řízení další osoby, bylo by věcí soudu posoudit, zda bude s těmito osobami jednat jako s účastníky řízení, a to právě ve smyslu ustanovení §94 odst. 1 věty prvé o. s. ř., tedy zda se jedná o osoby, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.
VS konečně uvedl, že rozhodnutí o platnosti či neplatnosti usnesení valné hromady společnosti se pochopitelně dotkne širšího okruhu účastníků, než jenom společnosti a navrhovatelů. V tomto řízení však o přímý dopad do práv a povinnosti odvolatelů rozhodnutí soudu mít nebude, a proto jiné osoby, než navrhovatelé a společnost z procesního hlediska účastníky řízení nejsou. KS tedy správně řízení s jinými osobami označenými jako žalovaní ukončil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména uvádějí, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení VS, byly porušeny předpisy procesního práva způsobem natolik zásadním, že bylo zasaženo do základních práv stěžovatelů zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukazují na ustanovení §200e o. s. ř, uvádějí, že okruh účastníků řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žádný zvláštní právní předpis dále neomezuje a prohlašují, že účastníky tohoto řízení mají být všichni ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. To jsou i stěžovatelé, kteří byli na předmětné valné hromadě zvoleni za členy představenstva společnosti; to platí i za situace, kdy navrhovatelé tvrdí, že valná hromada společnosti se neuskutečnila v souladu se zákonem a poukazují na pochybení ze stran stěžovatelů. Stěžovatelé se dále odvolávají na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 230/95, z něhož dovozují, že ve všech druzích řízení, na které se vztahuje §200e o. s. ř jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno.
Stěžovatelé dále tvrdí, že řízení ohledně neplatnosti usnesení valné hromady společnosti je důsledkem sporů mezi nepřímými akcionáři společnosti (tj. společnosti KKCG SE na jedné straně a zahraničními investory: společností E.ON Ruhrgas International AG a SPP Bratislava, a. s., na druhé straně); navrhovatelé jednají v zájmu společnosti KKCG SE, jejíž zájmy prý hájí i ustanovený procesní opatrovník společnosti. Stěžovatelé proto dovozují, že v rámci řízení vystupují pouze osoby jednající v zájmu KKCG SE. Dále uvádějí, že se VS nezabýval jejich námitkou, že jsou účastníky řízení již z toho titulu, že jsou žalovanými, a to za situace, kdy soud prvního stupně doposud nerozhodl o připuštění změny žalobního petitu. Stěžovatelé konečně uvedli, že se "v nedávné době dozvěděli, že v předmětném řízení sp. zn. 50 Cm 76/2006 bylo dne 21. 7. 2008 meritorně rozhodnuto usnesením č.j. 50 Cm 76/2006-1252, a to bez účasti a vědomosti stěžovatelů o nařízení jednání ve věci".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatelé ve svých argumentech zcela pomíjejí skutečné postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu, který je "ex constitutione" povolán k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud současně konstatuje, že ve věci rozhodovaly dvě instance obecného soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelé namítají. Při výkonu této pravomoci jsou přirozeně i tyto soudy, jako orgány veřejné moci, povinny interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy - též - z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, obecný soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu _ v této věci dostály. Rozhodnutí obou soudů jsou tedy přijatelná i z hlediska ústavněprávního.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení základních práv zakotvených v uvedených ustanoveních došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.).
Taková situace v souzené věci však nenastala; postupem VS a KS - díky ústavně konformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení o vymezení účastníků občanského soudního řízení (viz §200e odst. 3 a 94 odst. 1 o. s. ř.) a o připuštění účastenství pouze ve sporech mezi žalobcem a žalovaným - nebylo takové právo stěžovatelů ani vyloučeno ani omezeno. Ústavní soud souhlasí se závěrem VS, že stěžovatelé by byli účastníky řízení podle §200e o. s. ř., pokud by v něm bylo jednáno o jejich právech a povinnostech, a dodává, že v řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti nejsou takovými osobami ani členové statutárního orgánu společnosti (k uvedenému srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1604/2008, který rozhodoval o srovnatelné věci téhož stěžovatele). Osobou, o jejichž právech a povinnostech je (resp. má být) v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady jednáno je společnost a nikoliv stěžovatelé, neboť - a Ústavní soud to zdůrazňuje - předmětem řízení je určení neplatnosti valné hromady společnosti a nikoliv tedy práva a povinnosti stěžovatelů. Ostatně stěžovatelé mohou v souladu s obchodním zákoníkem (§§183 a 131) podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Za tohoto stavu nelze akceptovat ani odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95, neboť o právech nebo povinnostech stěžovatelů v souzené věci jednáno není.
Ústavní soud připomíná, že se - v kontextu své dosavadní judikatury - cítí být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci nedošlo. VS stejně jako KS přehledně výroky svých rozhodnutí v odůvodnění vysvětlily a dostatečně vyložily příslušnou právní úpravu, ze které při právním posouzení věci vycházely.
Za této situace se Ústavní soud nedomnívá, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole či extrémní rozpor při interpretaci podústavního práva. Proto Ústavní soud usuzuje, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedly, je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že podle obsahu spisu navrhovatel Ing. R. K. v žalobě ze dne 23. 5. 2006 podal následující návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ze dne 17. 5. 2006 [Poznámka: (1) Veškerá usnesení, která měla přijmout mimořádná valná hromada společnosti ..., jež se konala dle tvrzení žalovaného 1, žalovaného 2 nebo žalovaného 3 dne 17. 5. 2006, jsou neplatná. (2) Žalovaný 1, žalovaný 2, žalovaný 3 a žalovaný 4 jsou povinni uhradit navrhovateli náklady řízení, a to do tří dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí]. Týž navrhovatel podal i návrh na vydání předběžného opatření, kterým se stěžovatelům a B. A. ukládá, aby se zdrželi šíření nepravdivých údajů souvisejících se společnosti, a to, že F. K. není členem představenstva společnosti ... a B. A. je členem představenstva společnosti. Navrhovatel Ing. R. K. pak návrhem ze dne 10. 8. 2006 (KS doručeném dne 15. 8. 2006) vedle doplnění skutkových tvrzení upřesnil a změnil návrh ze dne 23. 5. 2006 tak, že obsahoval již jen návrh na vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti ze dne 17. 5. 2006 (Poznámka: který se konkrétně týkal neplatnosti usnesení o odvolání a o jmenování v návrhu uvedených osob do funkce členů představenstva a členů dozorčí rady společnosti) a neobsahoval již ani návrh na vydání předběžného opatření vůči stěžovatelům a B. A. Tuto změnu KS usnesením ze dne 2. 11. 2007, č.j. 50 Cm 76/2006-966, 50 Cm 77/2006, 50 Cm 132/2006, připustil. [Poznámka navíc: Navrhovatel Ing. R. K., vedle uvedeného, podáním ze dne 18. 6. 2007 upřesnil okruh účastníků řízení, podle kterého jimi jsou navrhovatelé: 1) Ing. R. K. a 2) EUROPGAS, a. s., a dále společnost: Moravské naftové doly, a. s., V dané souvislosti uvedl, že v případě původně žalovaných (tj. stěžovatelů a B. A.) jejich účastenství zaniklo právní mocí usnesení VS ze dne 15. 3. 2007, č.j. 8 Cmo 420/2006-712, a usnesení z téhož dne, č.j. 8 Cmo 7/2007-718. Navrhovatel Ing. R. K. v této souvislosti poukázal na právní názor vyslovený VS v citovaných usneseních, podle něhož nemůže být ve sporu o neplatnost usnesení valné hromady žádných vedlejších účastníků, ani žádných dalších osob, než jsou navrhovatel a společnost.]
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu