ECLI:CZ:US:2008:1.US.1715.08.1
sp. zn. I. ÚS 1715/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. O.B., LL.M., zastoupeného Mgr. Andreou Čadovou, advokátkou se sídlem Římská 14, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 4. 2008, č. j. 19 C 201/2006-72a, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008, č. j. 69 Co 223/2008-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu dle čl. 9 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením soud prvního stupně podle §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil stěžovatele (advokáta) opatrovníkem žalovaného (M. B.), neboť vyšel ze zjištění, že žalovaný se v místě svého pobytu nezdržuje a jiné místo jeho pobytu není známo. K odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení Městský soud v Praze usnesení okresního soudu jako správné potvrdil.
II.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzená protiústavnost rozhodnutí obou soudů v otázce ustanovení stěžovatele (jako advokáta) opatrovníkem podle §29 odst. 3 o. s. ř., aniž by týž vyslovil k tomuto ustanovení souhlas. Na podporu tohoto svého názoru stěžovatel zejména uvedl, že zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, se nevztahuje na případy, kdy jde o ustanovení opatrovníkem osobě neznámého pobytu podle §29 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud poukazuje na zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen jako "zákon o advokacii"), dle jehož ust. §1 odst. 2 věta druhá se činnost opatrovníka, podle zvláštního právního předpisu pro řízení ustanoveného, považuje též za poskytování právních služeb, je-li vykonávána advokátem. Dále je třeba poukázat na ust. §18 odst. 1 zákona o advokacii, dle kterého advokát je oprávněn poskytnutí právních služeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven nebo Komorou k poskytnutí právních služeb podle odst. 2 určen; ustanovení §19 tím není dotčeno (poznámka: ust. §19 zákona o advokacii upravuje případy, kdy je advokát povinen odmítnout poskytnut právních služeb). Z uvedeného plyne, že ustanovený advokát je povinen funkci opatrovníka vykonávat, ledaže by měl důvod, pro který by byl ve vztahu k povinné (jinak) povinen odmítnout poskytnutí právních služeb podle ust. §19 zákona o advokacii (srov. obdobně názor komentářové literatury, in Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, I. díl, 7. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 127). Pokud tedy v dané věci nebyly splněny podmínky ust. §19 zákona o advokacii (což stěžovatel netvrdil; ostatně i městský soud v napadeném usnesení uvádí, že stěžovatel neuvedl žádné důvody, pro které by byl oprávněn nebo povinen poskytnutí právních služeb odmítnout), byl stěžovatelem vyslovený "nesouhlas" s ustanovením opatrovníkem právně irelevantní. Zákonná povinnost poskytnout právní pomoc tedy i v souzené věci existuje *). Za výkon funkce opatrovníka náleží advokátu odměna a náhrada hotových výdajů podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Proto nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud podotýká, že touto otázkou se ostatně již ve své judikatuře zabýval a dospěl ke stejnému závěru (např. sp. zn. I. ÚS 1879/07, III. ÚS 1130/07).
K v podstatě toliko formálním odkazům stěžovatele na čl. 9 Listiny, který měl být napadenými usneseními porušen, Ústavní soud stručně uvádí, že dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny se nejedná o nucenou práci nebo službu, pokud jde o jednání, uloženého zákonem k ochraně práv druhých; v případě ustanovení opatrovníkem (i přes nesouhlas advokáta) se tak nemůže jednat o nucenou práci, protože důvody, jakož i postup ustanovení opatrovníkem při jejich naplnění, jsou stanoveny zákonem, a to pro ochranu práv druhých (v dané věci povinného). K tomu lze toliko dodat, že nikoli každá ukládaná práce či služba jednotlivce může být kvalifikovaná jako "nucená" ve smyslu čl. 9 Listiny; za nucené práce nebo služby lze považovat jen takové, jež velmi výrazně a omezujícím způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana (a současně jejich nucený výkon představuje donucení administrativní povahy) [srov. Pl. ÚS 37/93]. Výkon funkce opatrovníka žalovaného však dle přesvědčení Ústavního soudu uvedené podmínky nesplňuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu
*) ve znění opravného usnesení ze dne 17. 12. 2008