ECLI:CZ:US:2008:1.US.2255.08.1
sp. zn. I. ÚS 2255/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeným Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008, č.j. Ncd 469/2008 - 323, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2008, č.j. 13 Co 141/2008 - 308, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2008, č.j. 13 Co 142/2008 - 311, usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2006, č.j. 18 P 114/2000 - 218, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2006, č.j. 18 P 114/2000 - 224, a dále proti opatření předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2008 o přidělení věci sp. zn. 18 P 114/2000 soudci JUDr. Martinu Víchovi, a o návrhu na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 9. 2008 a doplněnou podáním ze dne 9. 9. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadenými usneseními ze dne 21. 11. 2006, č.j. 18 P 114/2000 - 218, a ze dne 30. 11. 2006, č.j. 18 P 114/2000 - 224, okresní soud k návrhu matky tehdy nezl. L. P. - R. P. nejdříve nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu tehdy nezl. L. P. částkou 2.500,- Kč měsíčně, a následně přiznal znalci PhDr. Š. B. za zpracování znaleckého posudku odměnu v částce 19.550,- Kč a náhradu výdajů ve výši 159,- Kč.
Proti těmto usnesením podal stěžovatel odvolání, v nichž shodně namítal, že se jedná o nezákonná rozhodnutí, neboť je vydala soudkyně Mgr. M. Kerlová, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 12. 2007, č.j. 8 Nc 4034/2007 - 32, z projednání a rozhodování této věci vyloučena na základě jejího poměru k věci. Dále v nich polemizoval se skutkovými zjištěními i s právními závěry okresního soudu.
Krajský soud napadená usnesení okresního soudu svými usneseními ze dne 14. 5. 2008, č.j. 13 Co 141/2008 - 308 a č.j. 13 Co 142/2008 - 311, potvrdil jako věcně správná. Ke stěžovatelem namítané nezákonnosti napadených rozhodnutí okresního soudu krajský soud konstatoval, že v řízení o stěžovatelem podané námitce podjatosti proti tam blíže jmenovaným soudcům Okresního soudu v Ústí nad Labem Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 28. 12. 2007, č.j. 8 Nc 4034/2007, vyloučil soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. J. Gruntovou, Mgr. M. Kerlovou a Mgr. D. Gruntovou-Härtnigovou z projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 21 Nc 665/2006. "Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se vyloučení Mgr. M. Kerlové z projednání a rozhodnutí ve věci péče o nezl. L. P., není tato námitka důvodná, (...) soudkyně Mgr. M. Kerlová shora citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla vyloučena jen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 21 Nc 665/2006, tj. ve věci otcova návrhu na uložení výchovného opatření ze dne 6. 11. 2006." (str. 2 usnesení). Soud dále uvedl, že výše citované usnesení krajského soudu o vyloučení soudkyně Mgr. Kerlové z projednání a rozhodnutí ve věci jí bylo doručeno dne 30.1. 2008 a teprve po rozhodnutí o námitce podjatosti nemůže vyloučený soudce věc projednat a rozhodnout, může však činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu (§15 o.s.ř.). V závěru svého odůvodnění soud konstatoval, že v projednávané věci závěr okresního soudu o prokázání naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků je věcně správný.
V záhlaví citovaným usnesením pak Vrchní soud v Praze zamítl návrh stěžovatele na přikázání věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem Okresnímu soudu v Kladně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil obdobnou argumentací, jakou použil již v odvoláních proti napadeným usnesením krajského soudu, tzn. jednak nezákonnost napadených rozhodnutí, jednak polemika na úrovni podústavního práva se skutkovými zjištěními obecných soudů, se způsobem hodnocení důkazů a z nich vyvozenými právními závěry. Nadto uvedl, že odvolací soud rovněž porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se vůbec nezabýval jím předloženými listinnými důkazy a ve svém rozhodnutí nevyložil, proč tyto důkazy neprovedl. Dle stěžovatele by totiž na jejich základě bylo prokázáno, že vůči svému synovi vycházel od února 2007 finančně vstříc, že jeho syn obdržel částku ve výši 90.406,- Kč a že tedy péči o materiální zabezpečení svého syna rozhodně nezanedbává, jak naopak vyplývá z napadených rozhodnutí. Porušení svého základního práva na soudní a jinou ochranu stěžovatel spatřoval rovněž v tom, že opatřením předsedkyně soudu ze dne 16. 1. 2008 o přidělení věci sp. zn. 18 P 114/2000 soudci JUDr. M. Víchovi byl neoprávněně odňat svému zákonnému soudci a toto opatření nemělo být vůbec vydáno. S ohledem na výše uvedené proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil. Dále se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by do doby rozhodnutí Ústavního soudu zakázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem provádět ve věci sp. zn. 18 P 114/2000 další úkony v řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak vyplývá z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti i z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel v daném případě již v průběhu řízení před obecnými soudy vznášel námitky stran nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť je vydala soudkyně Mgr. M. Kerlová, která měla být usnesením krajského soudu z projednání a rozhodování této věci vyloučena na základě jejího poměru k věci. S touto námitkou se však řádně vypořádal již krajský soud a shledal ji nedůvodnou, přičemž v napadených usneseních zevrubně zdůvodnil proč (vyloučení soudkyně Mgr. M. Kerlové se týkalo pouze řízení ve věci sp. zn. 21 Nc 665/2006). Krajský soud rovněž podrobně zdůvodnil, proč okresní soud postupoval správně, když dospěl k závěru, že v projednávané věci byla prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů, a shledal tak rozhodnutí okresního soudu o vydání předběžného opatření věcně správným. Posouzení věci odvolacím soudem tak dle názoru Ústavního soudu nevybočuje z ústavněprávních limitů.
Ke stěžovatelovým námitkám ohledně neúplného dokazovaní, nesprávného hodnocení důkazů a z nich vyvozených právních závěrů ze strany obecných soudů považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32 SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42 SbNU str. 407). V daném případě obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření najevo a vycházely tak z dostatečného množství relevantních podkladů klíčových pro určení výše výživného nezletilého, přičemž své rozhodnutí učiněné na základě takto zjištěného skutkového stavu řádně odůvodnily. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nebylo zasaženo.
Další námitky a tvrzení stěžovatele týkající se prokázání rozsahu jeho péče o materiální zabezpečení svého syna považuje Ústavní soud za irelevantní a proto neměl důvod se jimi jakkoli dále zabývat.
Rovněž ani ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze a k opatření předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Navíc stěžovatel v tomto ohledu nepředložil žádnou (viz doplnění ústavní stížnosti podáním ze dne 9. 9. 2008) anebo předložil pouze neúplnou a místy až nesrozumitelnou argumentaci (viz bod IV. ústavní stížnosti).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Rovněž pak musel odmítnout návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, neboť ve vztahu k ústavní stížnosti má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2008
Vojen Güttler
předseda senátu