ECLI:CZ:US:2008:1.US.2356.08.1
sp. zn. I. ÚS 2356/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. I., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1448/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. 5 To 431/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 T 147/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P. I. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, který podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Tento trestný čin spáchal tím, že na základě dohody s poškozeným P. K. (dále jen "poškozený") uskladnil pro něj na pozemku, který měl v pronájmu, 43 ks stavebních buněk. Následně poškozenému opakovaně zamezoval přístup na tento pozemek k jeho stavebním buňkám. Tento majetek (stavební buňky) stěžovatel posléze prohlásil za svůj a jako se svým s ním volně disponoval. Tím došlo k jeho postupnému zmenšování a znehodnocování. Svým jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši cca 86.000,-- Kč. Za toto trestné jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. 3 T 144/2005.
Stěžovatel, k výroku o vině, tvrdil, že žádný trestný čin nespáchal, protože nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka jeho jednání, zejména co se týče "svěření cizí věci". Šlo o soukromoprávní spor, který měl být řešen prostředky práva civilního, i s ohledem na trestněprávní princip "ultima ratio" vyjádřený v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, IV. ÚS 227/05. V tomto směru poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, který řešil otázku vlastnictví buněk a žalobu poškozeného zamítl, neboť ten nedoložil své vlastnictví k předmětným věcem. Poškozený sice tvrdil, že je vlastníkem těchto buněk na základě darovací smlouvy, kterou uzavřel se společností PTÁČEK, spol. s r. o., ale tato smlouva byla neplatná. Uvedená společnost nebyla oprávněna buňky darovat, protože ty byly ve vlastnictví společnosti Česká typografie, a. s., pro kterou firma PTÁČEK prováděla demolici stavby a buňky měla likvidovat podle zákona o odpadech. Navíc, pokud by se přistoupilo na to, že s poškozeným uzavřel dohodu o uskladnění, vznikl by mu nárok na zadržovací právo z titulu nezaplaceného nájemného poškozeným. Zadržovacím právem nelze spáchat trestný čin zpronevěry. Další námitky směřoval proti počtu buněk, jejich příslušenstvím a antidatování darovací smlouvy mezi poškozeným a společností PTÁČEK. Stěžovatel rovněž namítl porušení zásady reformationis in peius, což spatřoval v postupu odvolacího soudu, jenž po doplnění dokazování rozhodl o zmírnění právní kvalifikace, ale uložil stěžovateli souhrnný trest. Tím, podle názoru stěžovatele, došlo ke zhoršení jeho situace. Porušením této zásady bylo rovněž doplnění popisu skutku odvolacím soudem ve výrokové části rozsudku. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/05. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 s tím, že i v tomto případě Nejvyšší soud, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, příkladmo uvedenou, provedl restriktivní výklad §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Striktně oddělil zjištěný skutkový stav věci a právní kvalifikaci skutku, ačkoli, v důsledku vadného a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Tohoto postavení Ústavního soudu si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť z obsahu stížnosti vyplývá, že se domáhá, v plném rozsahu, přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že šlo o soukromoprávní záležitost a s tím, že obecné soudy měly na danou věc aplikovat zásadu ultima ratio proto, že poškozený nebyl vlastníkem uvedených buněk. Je nutno dát za pravdu názoru obecným soudům, že nešlo o běžnou záležitost, která by měla být řešena prostředky civilního práva. Ze skutkových okolností případu totiž vyplynulo, že stěžovatel si osoboval vlastnická práva k věcem, kterým nebyl právně nadán disponovat. Jinými slovy, jednání stěžovatele zásadním způsobem vybočilo z rámce občanskoprávních vztahů, když znemožnil poškozenému přístup ke zmíněnému majetku, ten prohlásil za svůj, ačkoli věděl, že nejde o jeho věci ani o věci, s nimiž by mohl volně nakládat. Svévolně s tímto majetkem disponoval jako se svým, což vedlo postupem času k jeho znehodnocování. Stěžovatel si tedy zjevně přisvojil cizí věci, které mu byly svěřeny a na tomto cizím majetku způsobil škodu. Z uvedeného vyplývá, že byly splněny všechny předpoklady pro vznik trestněprávní odpovědnosti, resp. tyto předpoklady byly zcela nezpochybnitelně zjištěny. Trestní právo, jako prostředek ochrany společenských vztahů, nastoupilo až v okamžiku, kdy selhala primární ochrana poskytovaná normami jiných právních odvětví, jak požaduje Ústavní soud v nálezech, o něž stěžovatel nepřípadně opřel svoji argumentaci. Vzhledem k tomu, že skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem, nemůže na trestnosti stěžovatele nic změnit ani rozhodnutí civilního soudu, který zamítl žalobu poškozeného na určení vlastnictví.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o porušení zásady reformationis in peius odvolacím soudem, který po doplnění dokazování upřesnil ve výroku o vině popis skutku. Úpravou skutkových zjištění se nezměnil ani rozsah ani závažnost trestné činnosti stěžovatele. Odvolací soud pouze zpřesnil popis skutku. Nedoplňoval obecné vyjádření subjektivní stránky bez návaznosti na skutkové okolnosti, jak tvrdil stěžovatel, neboť skutková věta v rozsudku soudu prvního stupně již před doplněním obsahovala popis jednání naplňující všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a to i ve vztahu k subjektivní stránce, jak v tomto směru uvedl i Nejvyšší soud (srov. str. 11 - 12 usnesení).
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 544/05, na projednávaný případ nedopadá. Označený nález řešil skutečnost, kdy Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, fakticky doplnil návětí před původní popis skutku, které obecným způsobem vyjadřovalo subjektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu, neboť popis skutku v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně neobsahoval všechny skutkové okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci. Jak však již bylo uvedeno, v projednávané věci subjektivní stránka stíhaného trestného činu byla obsažena již ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Jinými slovy, odvolací soud v tomto případě pouze zpřesnil skutkové okolnosti, aniž by tímto zpřesněním doplňoval jakékoli chybějící zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten po přezkoumání námitek uvedených stěžovatelem v dovolání zjistil, že část námitek směřovala do oblasti dokazování a hodnocení důkazů soudy obou stupňů, aniž by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi přijatými právními závěry a skutkovými zjištěními, umožňující a odůvodňující jeho zásah. Proto je odůvodněně nepodrobil věcnému přezkumu a odmítl se jimi zabývat. Směřovaly totiž ke zpochybnění skutkových zjištění a obsahově neodpovídaly formálně deklarovanému důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Zbývající část námitek, ocitající se v rámci uplatněných dovolacích důvodů, přezkoumal a dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. Takto postupoval i v případě námitky o porušení zásady reformationis in peius, ke kterému mělo dojít zpřesněním popisu skutku a uložením souhrnného trestu odvolacím soudem (viz str. 11 - 12 a str. 15 - 16 usnesení). Stejný postup zvolil u námitek týkajících se tvrzení, že šlo o soukromoprávní spor, který měl být řešen prostředky civilního práva a z toho vyplývající porušení zásady "ultima ratio". Proto ani v tomto případě nelze akceptovat odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, týkající se postupu Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání, v němž Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiného důvodu a nezabýval se otázkami spojenými s aplikací soukromého práva v trestním řízení ve smyslu zásady "ultima ratio".
Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu. V dalším odkazuje na jejich podrobnou argumentaci, z níž vyplývá, že důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně subjektivní stránky. V projednávané věci mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu